RECENZE: Return To The Forbidden Planet, UK Tour ✭✭✭

Mark Newnham (uprostřed) a soubor muzikálu Return To The Forbidden Planet. Foto: Nobby Clark Return To The Forbidden Planet

New Wimbledon Theatre

24. března 2015

3 hvězdy

Jaká je šance, že dva muzikály, které spolu před čtvrtstoletím soupeřily o Cenu Laurence Oliviera za nejlepší muzikál, se v roce 2015 dočkají významných profesionálních inscenací? Malá, snad až mizivá. Nominace v roce 1990 tvořily tituly Miss Saigon, The Baker's Wife, Buddy a právě Return To The Forbidden Planet. Pro Ceny Olivier to byl tehdy svérázný ročník, protože během jednoho ceremoniálu byla oceňována představení z let 1989 i 1990. Miss Saigon nevyhrála. S odstupem času se tento výsledek zdá být překvapivější, než tomu bylo tehdy.

V divadle New Wimbledon Theatre se v rámci britského turné představuje inscenace k 25. výročí divadla Queen’s Theatre v Hornchurchi. Jde o obnovené nastudování díla Boba Carltona Return To The Forbidden Planet – kusu, o němž sám autor a režisér říká, že je „alchymistickou kombinací shakespearovského jazyka, parodie na sci-fi z 50. let... (a)... starého dobrého rock'n'rollu, u kterého si hned začnete podupávat.“ Zda to byla právě tato unikátní a nepravděpodobná kombinace, co přineslo show úspěch u cen Olivier v roce 1990, nebo tehdy zcela novátorský koncept herců-muzikantů hrajících naživo přímo na jevišti, anebo prostě jen fenomenální energie a živelnost původní produkce, dnes nelze s jistotou určit.

Jisté však je, že současné turné není „revivalem“ v takovém smyslu, v jakém je jím Miss Saigon v Prince Edward Theatre. Jde spíše o znovunastudování originálu. Alespoň se to tak zdá. Nepůsobí dojmem, že by bylo jakkoli zásadně aktualizováno či přehodnoceno, a pokud ano, rozhodně se na to neupozorňuje.

V hledišti tak spíše panuje pocit staré známé a útulné atmosféry. Je to naprosto ujetý příběh, korunovaný praštěnými kostýmy, který bezostyšně „przní“ Shakespearovy verše s takovou tou geekovskou sci-fi vervou a do toho s plným nasazením pálí jeden hit za druhým. Záleží na vašem vkusu – tohle představení pro vás může být buď absolutním nebem, nebo očistcem.

Shakespearovská složka je zvláštní. Na jednu stranu je radost poznávat citáty či parodické zkomoleniny („To Beep or not to Beep“ publikum miluje), na stranu druhou málokdy někdo skutečně věnuje pozornost kráse a možnostem, které tento jazyk nabízí. Výjimkou je Mark Newnham v roli Cookieho. Newnham umí pracovat s barevností Shakespearova verše i prózy a nebojí se využít poctivou techniku i v rámci uznaných absurdních excesů tohoto parodického díla. Když se Newnham naplno rozjede, jasně vidíte, jak vysoko by se show mohla vznést, kdyby i zbytek obsazení byl v řeči barda (takříkajíc) stejně zběhlý.

Sci-fi šílenství skýtá obrovský potenciál pro zábavu. Monstra, na která hrdinové narazí, skládají poctu seriálu Doctor Who (ozvuky příběhů s Tomem Bakerem jako The Invisible Enemy nebo The Power Of Kroll jsou naprosto zřejmé a vtipné), stejně jako pasáž s interakcí publika založená na konceptu „obrácení polarity“. To muselo být nejspíš mnohem vtipnější v době premiéry, kdy byla vzpomínka na Doktora v podání Jona Pertweeho ještě čerstvá.

Kostýmy připomínají béčkové sci-fi filmy a seriály a balí celý děj do nostalgického hávu „starých dobrých časů“. Zvukové efekty a zbraně jsou roztomile přitroublé, což v tomto kontextu funguje skvěle. Robotický Ariel působí jako kříženec staromódního Kyberlidi (Cyberman), androida z Lost In Space a panenky Kena ve skafandru – znovu, je to kýčovité, ale zábavné.

Hlavní „Silou“ (abychom použili jinou sci-fi narážku) je zde však výběr hudby. Je to juke-box plný jednoho hitu za druhým: Great Balls of Fire, Don't Let Me Be Misunderstood, Good Vibrations, Young Girl, She's Not There, All Shook Up, Shake Rattle and Roll, Monster Mash či I Heard It Through The Grapevine. Na tom, když tyto pecky slyšíte živě, je něco nepopiratelně radostného; pocit, že se musíte začít hýbat do rytmu, je téměř neodolatelný.

Ale je tu jeden háček. Doba pokročila od dob, kdy Return To The Forbidden Planet poprvé nastavilo laťku pro zapojení herců-muzikantů. Jen minulý týden na této stejné scéně předvedl soubor s muzikálem Calamity Jane, co znamená spojit špičkové ovládání nástrojů s precizním herectvím, živou choreografií a skvělým zpěvem. Ve srovnání s nároky, které moderní divadlo na interprety klade, zůstává toto obsazení (až na jednu či dvě výjimky) v táboře pouhého „stůj a zpívej“.

Hraní by potřebovalo více energie, zajímavější choreografii a pocit dynamické interakce mezi nástrojem, textem a výkonem. I zde je lídrem Mark Newnham – jeho Cookie je jako pod proudem, k vyjádření hudebních a dramatických extrémů své postavy využívá celé tělo. Jeho oči a expresivní tvář neustále těží z materiálu maximum.

Mnoho ostatních však do materiálu buší jen vlažně. Captain Tempest v podání Seana Needhama je až zbytečně bez života a jeho zpěv je téměř smrtelně monotónní. Joseph Mann je jako Ariel svérázný a zajímavý, a Sarah Scowen jako Miranda celkem úspěšně evokuje mezigalaktickou Sandru Dee, ale oběma – stejně jako většině souboru – by prospělo více soustředěné energie. Tyto role vyžadují živelnost a nasazení, které se vymyká běžným měřítkům. Podobně jako u muzikálu Cats jde o kus typu „všechno, nebo nic“ – průměrné úsilí zde nestačí. Motory musí jet neustále na plný výkon.

Jonathan Markwood jako podivínský, mírně manický Dr. Prospero působí spíše jako mix jemnějšího Willyho Wonky, H. G. Wellse a pana Hyda. Jeho zvláštní poloviktoriánský outfit vypadá uprostřed stříbrných uniforem vesmírné hlídky překvapivě dobře a Markwood rozhodně chápe potřebu být „divný“. Je to však výkon napůl plynu a člověk má pocit, že v Markwoodovi dřímá mnohem energičtější a šílenější verze postavy, která jen čeká na utržení ze řetězu.

Brian May ze skupiny Queen zajišťuje odlehčení jako jakýsi vypravěč/chór a Steve Simmonds v roli rázného bošmana Arrase s přehledem sází několik podařených špatných vtipů. Zvuk nástrojů přímo na pódiu je podle očekávání tak šílený a hlasitý, jak jen si člověk může přát.

Tato inscenace Return To The Forbidden Planet víc než cokoli jiného dokazuje, že show by pravděpodobně nejvíce prospěl nový, svěží tvůrčí tým, který by se nebál kus znovu prozkoumat a najít modernější způsoby, jak ho oživit. Pokud jsou pro vás i ty nejtenčí záminky k odpálení megahitů 50. a 60. let to pravé, pak je tohle představení přesně pro vás.