RECENZE: Rockets and Blue Lights, Dorfman National Theatre ✭✭✭✭

Paul T Davies recenzuje hru Winsome Pinnock Rakety a modrá světla (Rockets and Blue Lights), která se právě uvádí v National Theatre.

Soubor inscenace Rakety a modrá světla. Foto: Brinkhoff Mogenburg Rakety a modrá světla

The Dorfman Theatre

National Theatre (Národní divadlo v Londýně)

4 hvězdy

REZERVOVAT VSTUPENKY

V květnu 1840 vystavil J. M. W. Turner v Královské akademii dva nové obrazy: „Rakety a modrá světla (blízko u ruky) varující parníky před mělčinou“ a „Otrokáři vyhazující přes palubu mrtvé a umírající – přichází tajfun“. Ten druhý je dnes obecně známý jako „Otrokářská loď“, zatímco místo výskytu prvního jmenovaného zůstává neznámé. Na plátně Otrokářské lodi nejsou vidět žádná těla ani lidé tmavé pleti; jsou tu jen vířící mračna a neklidné moře zalité zlatavou září, z níž poblíž lodi neznatelně vystupují lidské ruce. Právě z této perspektivy spřádá Winsome Pinnock fascinující, dravou a naléhavou hru o zobrazování černochů v kultuře, umění a historii.

Cathy Tyson a Paul Bradley v inscenaci Rakety a modrá světla. Foto: Brinkhoff Mogenburg

Naší průvodkyní tímto příběhem je Lou/Oli v podání Kizzy Deen. Ta předvádí výkon plný křehkosti i síly zároveň jako úspěšná herečka, která se vrací z USA, aby si zahrála ve filmu s názvem Loď duchů o Turnerovi a otroctví na lodi The Glory. Proslavila se rolí kapitánky jiného druhu plavidla – hvězdné lodi ve velmi populárním sci-fi seriálu. (Jedna z významných epizod se zabývá nákladem dronů, z nichž jeden se pokusí o útěk, což dodává příběhu další vrstvu.) Lou vidí v Turnerově obraze pohyb a Pinnockové se mistrně daří přecházet mezi fakty a fikcí, minulostí a přítomností, smyšlenými dějinami a realitou.

Soubor inscenace Rakety a modrá světla. Foto: Brinkhoff Mogenburg

To, že historii a kulturu si přivlastnili bílí muži, trefně podtrhuje povzdech, že „vždycky jde jen o Turnera!“. Tento bod skvěle vynikne díky Paulu Bradleymu, který podává vrstevnatý výkon jak v roli Turnera, tak v roli ubrečeného a vychloubačného herce Roye. Stejně jako všechna velká umělecká díla je i tento text nádherně strukturován; scény se mění tak důmyslně, že si v různých momentech nejste jisti, zda sledujete skutečnou historii, nebo natáčení Lodi duchů. Celý soubor je fantastický: Rochelle Rose je vynikající jako Essie a především jako Lucy, která si svou minulost nese na těle v podobě cejchů a jizev z dob otroctví. Karl Collins pak mistrně vypráví Thomasův příběh a směřuje k závěru plnému soucitu i hněvu, který hru uzavírá v emocionálním vrcholu a propojuje ji s nedávnou kampaní Black Lives Matter.

Karl Collins a Rochelle Rose. Foto: Brinkhoff Mogenburg

Hra mohla snadno sklouznout k chaosu (například příběh mladé žačky Billie je možná o jednu vrstvu navíc), ale pevná režie Mirandy Cromwell nechybuje a nechává vyniknout jasným pointám, přičemž hře dodává i lehčí, hravé a radostné momenty. (Vynikající pohybová spolupráce od Annie-Lunnette Deakin-Foster.) Jde o vášnivou diskuzi o právu na zastoupení, o tom, komu patří historie i kultura, kdo ji vypráví a co se stane, když se o tuto kulturu právem přihlásí ti, jimž byla upřena. To vše podtrhuje krásná scénografie a kostýmy Laury Hopkins, kde voda neustále prosakuje, ale nikdy nepřehluší děj ani debatu, přičemž v pozadí zůstává jako zlověstná přítomnost.