RECENZE: Sense Of An Ending, Theatre 503 ✭✭✭✭

Sense Of An Ending

Theatre 503

15. května 2015

4 hvězdy

Lamelové žaluzie tvoří průhlednou oponu před dřevěným interiérem s několika zavěšenými holými žárovkami a dvěma dveřmi v pozadí zasazenými do skleněné příčky. Na jedné ze tří židlí leží puška a čepice. Zatímco se usazujeme, řádová sestra jemně pohupuje kadidelnicí. Žaluzie vytáhne muž v uniformě, ze kterého se vyklube vězeňská stráž, a my se ocitáme v rwandském Kigali v neúprosném dramatu Kena Urbana odehrávajícím se na konci 90. let v dozvucích genocidy. Dvě hutujské sestry, sestra Justina (Lynette Clarke) a sestra Alice (Akiya Henry), čekají na soud za údajnou spoluúčast na masakru, který se odehrál přímo v jejich kostele. Před převozem k soudu do Belgie souhlasily s jediným rozhovorem pro amerického novináře Charlese (Ben Onwukwe). Spolu s výpověďmi sester slyšíme kousavé a skeptické názory novinářovy tutsijské ochranky Paula (Abubakar Salim) a prožíváme drásavé svědectví jediného přeživšího svědka Dusabiho (Kevin Golding). Společně s novinářem jsme my v hledišti vyzváni k zamyšlení nad tím, kde leží rovnováha pravdy a jak – pokud vůbec – lze najít „pocit konce“ tváří v tvář tak brutálním činům, jejichž rozsah si lze jen stěží představit. Jak lze najít věrohodný dramatický rámec pro skutečné události, které si podle střízlivých odhadů vyžádaly životy nejméně 800 000 Tutsiů během pouhých 100 dní?

Jedná se o evropskou premiéru hry, která již získala cenu za nejlepší novou hru na festivalu ve Williamstownu. A právem. Autor moudře odolal pokušení proměnit hru ve forenzní detektivní thriller a místo toho, aby se soustředil pouze na vinu či nevinu sester, nás Urban zve k úvaze nad řadou závažných a znepokojivých témat: především nad rozsahem genocidy a mírou morální odpovědnosti těch, kteří do ní byli vtaženi; ale také nad rolí a odpovědností novináře při dokumentování takových hrůz a nad tím, zda je odpuštění v takových situacích vůbec možné či smysluplné. Možná především jsme vybízeni k zamyšlení nad samotnou povahou pravdy – komu věřit a zda vůbec může existovat jediná, identifikovatelná a morálně jednoznačná pravda, na rozdíl od různých úhlů pohledu, které si všechny zaslouží určitou míru důvěry a respektu. Jsou to velká, těžká a důležitá témata – vskutku je těžké si představit významnější – ale Urban si zaslouží nejvyšší uznání za to, že nám je předkládá s velkou dávkou humoru a vytříbenými, naturalistickými dialogy, které efektivně budují postavy a nechávají věci osvěživě otevřené. Máme dostatek prostoru na to, abychom zvážili důsledky toho, co slyšíme, a přitom si vychutnali působivé a dojemné drama s mnoha intrikujícími zvraty.

Většinu hry tvoří rozhovory mezi Charlesem a samotnými sestrami. Benu Onwukwemu se výborně daří ztvárnit osobní nejistoty jeho postavy i váhání nad tím, jaký postup zvolit jako zodpovědný novinář. Dozvídáme se, že tuto zakázku přijal, aby napravil svou reputaci po selhání novinářské etiky a že jeho vlastní nedostatek odvahy při minulé práci vedl ke smrti kolegy. Díky jeho vlastní chybovosti a pochybnostem jsme ochotni ho přijmout jako svědomí publika. Jeho obavy a úzkosti se do konce hry velmi účinně stanou našimi vlastními. Sestra Justina začíná jako nejtvrdší postava – světa znalá starší sestra odhodlaná říkat pravdu tak, jak ji vidí ona, a zároveň se snaží využít rozhovor jako bezplatnou reklamu u soudu. Lynette Clarke však dovedně vykresluje její postupnou ztrátu sebevědomí – to, co začíná jako přísná autorita, se ukazuje jako křehká skořápka, která pod vnějším i vnitřním tlakem praská. Oproti tomu sestra Alice, zdánlivě zranitelnější a ovlivnitelnější, se v souboji s Charlesem ukazuje jako mnohem obratnější. Akiya Henry ukazuje, jak její postava nabírá na sebejistotě a v závěrečných scénách projevuje značnou mediální protřelost, přičemž si ve svém chování zachovává znepokojivý nádech potlačované hysterie. Abubakar Salim v roli Paula, tutsijského strážce, hraje důležitou roli v konfrontaci věrohodnosti verze sester s neúprosnou alternativou. Souběžně s jejich výpověďmi musíme zvažovat veškeré důkazy z druhé strany, které on líčí doprovázen skvělými momenty hněvu a pochmurného šibeničního humoru. Další klíčovou vedlejší roli sehrál Kevin Golding: jako jediný svědek a přeživší toho, co se skutečně stalo při masakru v kostele, skrze jeho vyprávění konečně zažíváme události v narativním flashbacku. Právě tento okamžik nutí Charlese – i nás diváky – přehodnotit naše vnímání událostí. Pro autora i herce by bylo snadné tuto melodramatickou scénu přehrát, ale zachováním pocitu nejednoznačnosti v napjatém zmatku událostí působí svědek o to přesvědčivěji a zavádí nás hlouběji do srdce temnoty. Bez této cesty by samotný akt odpuštění v závěru hry byl sotva uvěřitelný.

Když toto vynikající drama spělo ke svému nuancovanému konci, nemohl jsem se ubránit srovnání s dřívějším dílem, které postavilo řádové sestry do situace nemožné volby: Poulencovou operou Dialogy karmelitek. V 50. letech, kdy Francie byla stále traumatizována morálními kompromisy vichistického režimu, bylo snazší si představit, jak si tváří v tvář státní brutalitě zachovávají jasnou morální integritu a odhodlání. Závěr zdejší hry však říká, že fakta již nemluví sama za sebe a že pravdy ani lži už nedávají smysl jako černo-bílé kategorie… jak napovídá název, neexistují žádná definitivní „ukončení“, pouze různé verze, které mohou být menšími či většími fikcemi. Nejde o schvalování relativismu – individuální morální čin je ve jménu dobra a zla stále možný, ale zůstává bojem zobecňovat věci z ohořelých trosek, které nám moderní dějiny zanechávají k přemýšlení. Hru Sense Of An Ending můžete vidět v Theatre 503 až do 6. června 2015