RECENZE: Divadelní naděje roku a ocenění Stiles & Drewe

Julian Eaves hodnotí udílení cen Stephen Sondheim Society Student Performer of the Year Awards, Stiles and Drewe Prize a Stiles and Drewe Mentorship Award 2018

Alex Cardall a Julia McKenzie. Foto: David Ovenden Letošní ročník této živé oborové události hostilo nádherné divadlo Savoy Theatre. Dvanáct předních absolventů hudebně-dramatických oborů z celé země zde v přátelské atmosféře poměřilo síly a předvedlo svůj talent v klasickém i moderním repertoáru. Každý soutěžící musel zazpívat jednu Sondheimovu píseň a také jedno (technicky vzato) nové dílo od autorů sdružených v organizaci Mercury Musical Developments. U klavíru po celý čas seděl hudební ředitel Mark Etherington, který nás provedl nabitým programem čítajícím 31 čísel. Celým večerem nás s šarmem provázela „mistryně ceremoniářka“ Tracie Bennett a slovo dostali i samotní Stiles a Drewe.

Vše začalo ve velkém stylu ansámblem „Make The Most Of Your Music“ (napsaným pro původní londýnskou produkci muzikálu Follies), kde studenti ukázali svou sílu ve sborových pasážích. Sondheim se sám nejednou nechal slyšet (i tiskem), že jeho dílo není pro začátečníky; někde se však začít musí a tento nahlédnutí do startovních bloků jejich kariér nabízí lákavou ochutnávku toho, jaké úspěchy je mohou za pár let čekat. A pokud si nebudujete budoucnost, tak prostě nepřijde.

Will Carey měl těžký úkol začínat – s písní „Giants In The Sky“ se však popasoval velmi pěkně. Nic nás ale nemohlo připravit na neuvěřitelně suverénní výkon Alexe Cardalla v „Buddy's Blues“: od prvního vstupu ovládl jeviště, jako by mu patřilo, a předvedl oslnivou fyzickou akci, která vdechla postavě skutečný dramatický život. Mnozí v sále v tu ránu nepochybovali o vítězi: i kdyby nevyhrál (což se zdálo nepravděpodobné), bylo jasné, že ho bude velmi těžké vyrovnat či překonat. Alex se hudbě a divadlu věnuje od dětství a má neukojitelný hlad po nových věcech – od angažmá v souboru současného tance až po dnešní ukázku velmi šikovné pantomimy. Je schopen být klíčovým způsobem svým vlastním manažerem i producentem a každému projektu dodává silný tvůrčí podpis. Když to pak korunoval skvěle kontrastní písní „You and Me“ (jedna ze dvou skladeb od talentovaného amerického MD Adama Wachtera v letošní soutěži), bylo jasné, že díky jeho promyšlenosti a smyslu pro divadelní efekt je prakticky neohrozitelný. Nebylo překvapením, když vyhrál. Jsem si jistý, že o něm v blízké budoucnosti ještě hodně uslyšíme.

Jaké to muselo být pro ostatní, vyjít na scénu po takovém výkonu, si lze jen domýšlet. Pro všechny, kteří se na podobné soutěže připravují, by to však mělo být ponaučením: k tomu, aby postava a píseň skutečně ožily, můžete – a dost možná i musíte – udělat mnohem víc než jen „to, co se očekává“. Historie soutěží nám ostatně dává lekci v tom, abychom nic nebrali jako hotovou věc: vzpomeňte si na všechny ty, kteří nevyhráli nebo se ani nedostali do užšího výběru, a přesto vybudovali skvělou kariéru.

Následovala Emily Beresford, jejíž „Don't Laugh“ bylo chytré a srozumitelné. Sabi Perez nám nabídla půvabné „Could I Leave You?“. James Stirling se celým tělem vrhl do „Hello, Little Girl“, včetně velmi přesvědčivého zavytí v závěru, a Donal Finn nás srozumitelně provedl písní „The Flag Song“ z muzikálu Assassins. To vše bylo velmi povzbudivé. Pak jsme ale dostali lekci v tom, čeho lze dosáhnout po mnoha letech zkušeností a pilování řemesla: Di Botcher z nedávného londýnského revivalu Follies přišla a předvedla dokonalé podání „Broadway Baby“ – opojné a dojemné v naprosto vyvážené míře. Tak se to, přátelé, dělá. Gesta byla minimální, píseň do hloubky promyšlená a – co je nejtěžší – šla od srdce. To je u Sondheima ten nejtěžší oříšek a největší výzva pro mladé interprety, jejichž srdce (doufejme) ještě neprošla mlýnicí života tak, jako ta u těch o něco dospělejších dospělých... tedy zatím. (Ale kdo ví?...)

V druhé polovině vystoupila Bonnie Badoo s vervou v „The Ladies Who Lunch“ a doplnila ji vyváženou „Down The Stairs“, další Wachterovou skladbou. Shelby Flannery všechny ohromila svou krásnou noblesou v „I Wish I Could Forget You“ a v budoucnu pro nás jistě chystá další překvapení. Lehčí „Love I Hear“ v podání Elliotta Woostera byl dobrý výkon – ale jak má kluk, kterému sotva skončila puberta, skutečně vyjádřit všechna ta ironická pomrkávání v textu? Nejsem si jistý. Podívejme se na kontext: Brian Davies, který píseň představil v roce 1962, o tři roky dříve vytvořil roli Rolfa v Za zvuků hudby (The Sound of Music). Někdo s takovou zkušeností z Broadwaye nemůže být brán jako úplný začátečník, že? Na druhou stranu hrdinský pokus Pedra Leandra o „Being Alive“ ukázal na některá technická úskalí, která Sondheim skýtá: je to píseň pro zpěváky a k jejímu zvládnutí potřebujete pořádnou dávku techniky. Nicméně se skvěle rehabilitoval v dokonale kontrolované „Set The Alarm For Six“, nádherně napsané písni od autorského týmu A. C. Smith a Bella Barlow, od kterých – prosím, prosím, prosím – chceme brzy slyšet mnohem víc.

Mezitím se dvě písně Amary Okereke – „Not A Day Goes By“ z Merrily a „Shone With The Sun“ od Benjamina Tilla, Nathana Taylora a sira Arnolda Weskera – pohybovaly na zajímavě podobném území. Možná právě tento instinkt stojí za jejím slibným startem ve West Endu: lístky na Les Misérables si raději rezervujte hned. Thomas Grant se skvěle popasoval s televizní diskuzní scénou (také z Merrily), jejíž první dvě části byly zinscenovány velmi působivě, i když ve třetí trochu opadla energie. Jeho výběr „nové“ písně, „As Long As I Have Music“ od Roba Eylese a Roberta Goulda, podobně jako mnoho jiných vsuvek z MMD, už na scéně koluje několik let. Je skutečně takový nedostatek nového materiálu, který se píše nebo přihlašuje do soutěží? Tomu se mi nechce věřit.

Nakonec jsme se dočkali tří finalistů mentorského programu. Isabella Pappas a Bradley Riches předvedli gospelovou parodii na jeden vtip „Let Out The Thunder In You“ (naposledy slyšenou před pár týdny v The Other Palace) a Thomas Sutcliffe s Kayleigh McKnight nás unesli písní „What Beauty Is“ inspirovanou Andrewem Lloydem Webberem z muzikálové adaptace Červený mlýn (The Mill on the Floss). Zdálo se však, že nic nemůže zastavit živel jménem Tori Allen-Martin s její neuvěřitelně přímou, čistou a upřímnou interpretací „He Doesn't Exist“. Je to krásně napsaná a emocionálně pravdivá píseň z nového díla Jima Barnea a Kita Buchana, autorů, kteří svou originalitou vyčnívají nad ostatními. Vítězství první ceny v jejich případě nebylo pro nikoho překvapením.

Poučné bylo i ohlédnutí za minulostí. Izuka Hoyle a Oscar Conlon-Morrey – loňští vítězové – se vrátili, aby nám zazpívali „Last Midnight“ z Čarovného lesa (Into The Woods) a „The Contest“ ze Sweeneyho Todda. Jak krásně kontrastní dvojice čísel to byla a jak kouzelně byla obě podána s hlubokým pochopením pro to, co dělá muzikál strhujícím. Hoyle vsadila na elegantní svádění, které gradovalo do intenzivního dramatu a hrozby; a Conlon-Morrey (s bleskově improvizovanou podporou od nikoho menšího než Petera Polycarpoua) znovu předvedl svůj bravurní styl vytváření ucelených scén. Oba tito umělci mají to štěstí, že pracují na zajímavých projektech a jejich kariéry utěšeně rostou. Je skvělé vidět je znovu na této soutěži jako důkaz toho, jakým odrazovým můstkem toto pozoruhodné fórum může být.

Takže ještě jednou velké díky Společnosti, MMD, Stilesovi a Drewemu a všem ostatním věrným – a štědrým (díky, Julio McKenzie a Tracie Bennett) – podporovatelům. Britský muzikálový život by bez vás prostě nebyl stejný.