RECENZE: Summer and Smoke, Duke Of York's Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje přenos inscenace Tennesseeho Williamse Léto a dým z divadla Almeida na scénu Duke of York's Theatre ve West Endu.

Matthew Needham a Patsy Ferran ve hře Léto a dým. Foto: Marc Brenner Léto a dým

Duke of York's Theatre

21. listopadu 2018

3 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky O Tennessee Williamsi se často říká, že měl k vyprávění jen jeden příběh, který přepsal stokrát pod jiným názvem. To z něj sice nedělá mezi spisovateli výjimku – totéž by se dalo říct o mnoha dalších – ale u autora, který tak intenzivně věřil v osobní propojení s každým aktuálním projektem a jehož život byl pozoruhodně konzistentní v neustálém návratu k hrozbám a traumatům minulosti (často skrze alkohol či narkotika), vyzařuje z jeho díla mimořádná celistvost a spojitost. Tento jev byl nepochybně umocněn jeho oblíbenou metodou práce: začal pocitem, který přetavil v báseň, tu rozvinul do povídky a tu následně v aktovku, kterou nakonec – pokud s ním múza zůstala tak dlouho – rozšířil v celovečerní drama. Tento proces přinesl jak velkolepé výsledky, tak řadu průměrnějších kusů. To nejlepší z jeho tvorby s námi zůstává i nadále a stále se někde inscenuje pro publikum, které jako by nikdy neztrácelo chuť na jeho „přehřátá“ jižanská melodramata. Občas se v rámci neutuchající posmrtné popularity jeho díla podaří i těm méně úspěšným kusům vdechnout (díky nápaditému režisérovi) prvotřídní účinek... vzpomeňme na nedávné úžasné znovuobjevení hry „Confessional“ v Southwark Playhouse.

Stejně tak se však někdy ty méně úspěšné hry vzpírají všem pokusům o vzkříšení. A totéž se dá říct o tomto nejnovějším počinu z Almeidy, který se přesunul do West Endu. Je to krásná produkce, neuvěřitelně strohá a sevřená, vizuálně i zvukově působící tak moderně, jak je v tomto divadle zvykem. Rebecca Frecknall, která se k tomuto textu vrací již potřetí, se musí považovat za odbornici, a její odpovědí je virtuózní přehlídka čistého režisérského divadla. Její vize ční vysoko nad ne zcela čitelnými náladami scénáře a téměř nás přesvědčuje, že to za tu námahu stálo.

Léto a dým. Foto: Marc Brenner

Scéna Toma Scutta – přesně a plynule nasvícená Leem Curranem – nám nabízí repliku zadní cihlové stěny samotného divadla Almeida s půlkruhovým uskupením sedmi pianin bez předních desek, což vypadá jako nějaká ošuntělá až zbídačená verze z filmu „The 5,000 Fingers of Dr. T“. Ale tam, milí čtenáři, veškeré náznaky zábavy končí. Tohle je Vážné Drama s velkým V a D a my tu rozhodně nejsme od toho, abychom se bavili. To, co ve Frecknallové ukázněné a urputné show dostáváme, je inscenace s vážně svraštělým obočím, kterou by bylo nejlepší sledovat v nenápadných rohovinových brýlích, bez make-upu a s vlasy upjatě staženými do culíku. Je to, jako by byl Tennessee Williams třikrát přecezen přes síto Henrika Ibsena v jeho nejmizantropičtější náladě, což dalo vzniknout vytříbenému, ale útěchu nenabízejícímu nápoji.

Herci zůstávají na scéně co nejdéle, usazeni na klavírních stoličkách a často – podle mého názoru až drze – zírají na kolegy, kteří zrovna mají text nebo dělají něco jiného. Také hrají na své nástroje, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení proč. Jen proto, že tam byla? Chci říct, tohle není „Sedmý závoj“ s Ann Todd a Jamesem Masonem, ale klidně by mohl být, vzhledem k tomu, jak mizivý byl vztah mezi režisérským rozmarem a skutečným vyprávěným příběhem. Zvukový design Carolyn Downingové musel zvládnout kakofonii jejich hry – v jakémsi mixu Bartóka, Ligetiho a Conlona Nancarrowa v působivě úderné partituře Anguse MacRae.

Matthew Needham ve hře Léto a dým. Foto: Marc Brenner

Jednotlivě se všech osm interpretů zhostilo obvyklých williamsovských rolí a dělají s nimi to málo, co vyžadují. Matthew Needham je ten Odvážný mladý muž, hrdina – snad – těchto konkrétních „Obrazů z venkovského života“; vykazuje všechny dionýské kvality očekávané od idealizovaného zástupce samotného pana Williamse. Jako jeho protiklad vystupuje ve všech myslitelných i vykonstruovaných polohách apollinská staropanenská knihovnice Patsy Ferran; ta má ze všech nejblíže k nalezení trochy polidšťujícího humoru v tomto prkenném pojetí Frecknallové, přesto si ale musela vytrpět to, že jí na jevišti přímo před našimi zraky „pustili žilou“. To je ale radost.

Vedlejší postavy jsou přesně takové, jaké byste čekali. Anjana Vasan je „Ta druhá“, sotva rozlišitelná variace na téma „Ženy jako coury“. Musím vás však rychle ujistit, že v této inscenaci nedochází k žádnému rozsáhlému a zcela bezdůvodnému odhalování nahoty. Frecknall není, pokud vím, ten typ režisérky. Stejně tak se nesnaží o modernizaci vizuální stránky do dnešní doby. Podobně není snaha respektovat změny kostýmů vyžadované textem, což vás nutí pochybovat o spolehlivosti učiněných rozhodnutí. Vasan si však v roli zazpívá: a dělá to úžasně, přičemž výběr písně a její provedení patří k vrcholům večera.

Patsy Ferran ve hře Léto a dým. Foto: Marc Brenner

Eric MacLennan a Forbes Masson hrají prakticky zaměnitelné tatíky – myslím, že jeden dostal hůlku a druhý knír, ale i tak jsem je od sebe sotva rozpoznal. Jeden z nich je zastřelen (no tak, to není spoiler... na scénu se přinese pistole a Williams je dost dobrý dramatik na to, aby věděl, že když ji ukáže, musí ji použít, a s jejím použitím příliš neotálí). Jde o to, že v momentě smrti vytvoří Curranovo osvětlení něco skutečně nápaditého a zesnulý komentuje svůj odchod v naprosto úchvatné árii, což by mohl být úryvek z Marvella, nebo – pravděpodobněji – od Johna Donna. Tady mi někdo poraďte. Každopádně je to nádherné a naznačuje to, myslím, užitečný směr, kterým se Frecknall mohla vydat: zde ukazuje, že má srdce, a je to ten jediný skutečně dojemný a kreativní moment v jinak dosti nevlídném a vyprahlém večeru. Mám podezření, že by dokázala vytvořit mnohem lepší inscenaci, kdyby to vzala jako Frank Castorf, úplně ignorovala původní text a udělala si to po svém. Zcela. Myslím, že na to má, a až to udělá, bude to senzace.

Je tu i jedna starší fúrie v podání Nancy Crane – zde značně nedotažená a velmi odlišná od její nedávné skvělé práce v „Dance Nation“. Seb Carrington „střihne“ mladíčka a Tok Stephen představuje povinnou roli pro herce jiné barvy pleti. Tohle je přece jenom Jih. Ale prostě jsem nedokázal rozklíčovat, zda jde o černošského herce, který je prostě obsazen do jakékoli role (původně zamýšlené pro bělocha), nebo zda má skutečně představovat Afroameričana a poukazovat na překvapivou míru rasové integrace v Louisianě 40. let: tohle není New Orleans, není to Vieux Carré, tohle je Delta. Povězte mi to sami. Přistihl jsem se, že nad tímhle přemýšlím, zatímco jsem měl poslouchat, co říká. Je to rušivé. Rasa je v USA obrovské téma, stejně jako jinde, a „barevně slepý casting“, ke kterému zde možná dochází, mi nepomáhá se s tím v rámci hry vypořádat. Pomáhá to vám? Rád bych to věděl.

Takže, stojí to za to zhlédnout? Pokud opravdu milujete režisérské divadlo, pak rozhodně ano. Frecknall je silná osobnost a se hrou si dělá, co chce. Je to hra, která stojí za vidění sama o sobě? Pro milovníky Williamse ano; pro nás ostatní...? Verdikt ještě nepadl. Ten verdikt vynesete vy.

VSTUPENKY NA LÉTO A DÝM