RECENZE: The Broken Heart, Sam Wanamaker Theatre ✭✭

Tom Stuart (Prophilus) a Amy Morgan (Penthea) ve hře The Broken Heart. Foto: Marc Brenner The Broken Heart (Zlomené srdce)

Sam Wanamaker Theatre

20. března 2015

2 hvězdičky

„Zaujala mě také ta temnota lidské existence, která prostupuje celou hrou: skutečnost, že lidé se pro něco rozhodnou a pak to v zápětí zpochybní, změní názor a spřádají plány na něco, co se nikdy nenaplní. Okamžitě jsem začala přemýšlet: ‚Jak k takovému příběhu přistoupit? Máte se snažit tyto „problémy“ vyřešit, nebo nechat hru, aby byla hrou?‘ A je samozřejmě mnohem zajímavější nechat hru být, protože právě všechny ty rozpory, falešné stopy a slepé uličky ji dělají tak lidskou… V rámci přípravy na zkoušky jsem si celou hru ručně přepsala, větu po větě, a překládala si ji do vlastní angličtiny... čím víc pracujeme, tím víc se nám příběh odkrývá. To jsem u nové hry v takové míře ještě nezažila… The Broken Heart je hra pro hloubavé diváky, kus, který po vás chce, abyste se vydali s postavami na cestu sebeobjevování a sebezkoumání... V podstatě tu máme co do činění s jakousi mýdlovou operou z karolinské éry. Každý se snaží z ostatních vytěžit co nejvíc a muži vládnou nad ženami téměř absolutně.“

Tato poněkud matoucí slova, připsaná režisérce inscenace Caroline Steinbeis, se objevují v programu ke hře The Broken Heart, poměrně neznámému dílu Johna Forda, které vzniklo zřejmě v roce 1629 a nyní se hraje v Sam Wanamaker Theatre. Bez jakéhokoli dalšího kontextu jsou tato prohlášení odhalující – přesně totiž ukazují, kde tato produkce tak velkolepě vykolejila.

Úkolem režiséra je předložit text způsobem, který osvětluje autorův záměr. Pokud se v něm vyskytují „problémy“, musí režisér najít způsob, jak je vyřešit nebo alespoň oslabit jejich status „problému“. Toho lze dosáhnout mnoha způsoby; jedinou hranicí je dovednost režiséra.

Vnímat The Broken Heart jako mýdlovou operu znamená ji zásadně nepochopit. Autorovi bylo jasné, že jde o tragédii, a text jako tragédie rozhodně působí. Lidé umírají hrůznou smrtí kvůli svým rozhodnutím nebo reakcím na rozhodnutí ostatních. Většina hlavních postav je ve finále po smrti, a to nikoliv z nějakého hrdinského či humorného důvodu. Je to symfonie niterné agónie.

Je to také dílo pevně spjaté se svou dobou. Ford psal o standardech a etice starověké Sparty, civilizace odlišné od doby, v níž žil. Jaký účel může mít „překládání“ hry do moderního jazyka, pokud záměrem nebylo uvést nastudování přímo v tomto moderním idiomu? Nebylo by snad mnohem lepší porozumět textu samotnému, tomu, proč a kdy byl napsán, aby bylo možné zprostředkovat jeho význam dnešnímu publiku?

Prizma mýdlové opery, přes které Steinbeis k tomuto návratu hry přistupuje, je zcestné. Z inscenace vynechala Fordův prolog, který o tónu díla mluví poměrně jasně:

„Scéna je Sparta. Ten, jenž umem svým

toto dílo stvořil, nazval je ZLOMENÉ SRDCE.

Název tento nechť neslibuje vám

pitvorný smích či chromý výsměch

místům či lidem; žádné podbízivé

kšaftování s žerty pro nevěstince neloudí potlesk

prostoduchého obdivu: takové nízké písně,

laděné pro nečisté uši, nesluší cudným rtům.“

Přestože si Ford přál, aby u diváků nevznikalo očekávání „pitvorného smíchu“, Steinbeis se postarala o to, aby herci s textem zacházeli téměř ve stylu britských crazy komedií série Carry On. Všichni hrají na komiku. Jedna věc je, když smích přirozeně vyplyne z textu, postavy nebo situace; něco úplně jiného je tlačit na vtipy jen proto, že jiný způsob, jak vdechnout textu život, je mimo vaše chápání.

Důsledky tohoto přístupu „Crazy mýdlové opery“ jsou fatální. Zaprvé, publikum očekává komedii, takže když se druhé dějství změní ve vážná jatka, dostaví se přirozené nepochopení. Zadruhé, rané zpitvoření postav kvůli laciným fórkům znamená, že postrádají jakoukoli autentickou dramatickou sílu ve chvíli, kdy se děj zvrtne a tato síla je nezbytná. Zatřetí, komplexní role, jako je Bassanes, který po smrti Penthey zcela změní charakter, nemají šanci na logickou soudržnost. To vše zásadně ovlivňuje schopnost diváka hru pochopit a ocenit.

Steinbeis prohlašuje, že The Broken Heart je „hrou pro hloubavé“. Možná. Ale možná by trocha hlubšího zamyšlení ze strany režisérky pomohla divákům hru lépe pochopit. Děj je zasazen do Sparty z určitého důvodu: zkoumá spartskou filozofii, která upřednostňuje vnější klid a slušnost před vnitřním štěstím a sebeovládání před sebevyjádřením. Domluvená manželství nesou své následky, stejně jako zacházení se ženami jako s majetkem. To jsou témata, která Johna Forda zajímají.

Penthea miluje Orgiluse, ale její bratr Ithocles ji přinutí provdat se za Bassanese. Bassanes se užírá žárlivostí a stane se posedlým představou její nevěry. Orgilus si s Pentheou domluví schůzku v zahradě a naléhá na ni, ale ona ho odmítá, protože se ho cítí nehodná (kvůli nucenému sňatku s Bassanesem). Penthea se setkává s bratrem a prosí ho, aby ji nechal raději zemřít, než aby musela dál předstírat štěstí v nešťastném manželství. Ithocles využije příležitosti a požádá Pentheu, aby mu pomohla dvořit se Calanthei, králově dceři. Navzdory osudu, který Ithocles sestře nachystal, Penthea souhlasí. Calanthe je však pobouřena, že by si Penthea dovolila s ní o takových věcech mluvit. Zahanbená a zoufalá Penthea zešílí a vyhladoví se k smrti.

Dokážete si snad představit hvězdy z komedií Carry On v takovém příběhu? Nebo hrdiny ze seriálu EastEnders? Ne. Ta hra je tragédie a je tragédií, že ji Steinbeis takto nerežírovala.

V obsazení problém není. Každý jeden z herců se do hry pouští s vervou a ve stylu, který Steinbeis zvolila. To, že je tento směr špatný, není jejich vina.

Z celku nejlépe vychází Joe Jameson. Hraje Nearcha, prince z Argosu, který se při svém prvním příchodu v polovině prvního dějství jeví jako úsměvně excentrická postava. Jameson je přesný a přímý, jeho postava je celistvá, vtipná tam, kde to neodvádí pozornost, a v jiných ohledech královsky důstojná.

Vynikající výkon podává také Adam Lawrence, který hraje dvojroli: Phulase, sluhu u Bassanese, kampově stylizovaného vazala s prořízlou pusou, a Amela, věrného a odhodlaného společníka Nearcha. Tyto dvě polohy jsou tak naprosto odlišné a věrohodné, že se až nechce věřit, že obojí hraje tentýž herec. Je skvělý.

Výbornou práci odvádějí Tom Stuart (Prophilus) i Luke Thompson (Ithocles). Oba představují typ urostlých hrdinů, ale Stuart je tím „dobrým“ a Thompson „zlým“, ačkoliv se Ithocles snaží o nápravu. Thompson je obzvláště dobrý ve své scéně smrti, jejíž okolnosti jsou poněkud bizarní.

Režie brání ostatním výkonům dosáhnout větších výšin; motivace jsou příliš nejasné pro ucelené prokreslení postav. Sarah MacRae odvádí solidní kus práce jako Calanthe, ale honba za smíchem činí její klíčovou scénu s Pentheou ohledně Ithocleových záměrů nesrozumitelnou, nutí ji odříkat dialogy před smrtí v závratném tempu a zapojuje ji do dvou nesmyslných tanečních sekvencí, které její výkon zbavují smyslu.

Amy Morgan je v roli Penthey na dané prostředí až příliš čiperná a nikdy se úplně nevzpamatuje z té absurdní pantomimy, která se odehrává ještě před řádným začátkem hry. Opět platí, že honba za vtipem brání pochopení situace, v níž se nachází, a těžkého břemene, které nese.

Brian Ferguson (Orgilus), Thalissa Teixeira (Euphrania), Owen Teale (Bassanes) i Patrick Godfrey (Amyclus) dělají, co mohou, ale rozpory mezi textem a režijním uchopením jim kladou téměř nepřekonatelné překážky v cestě za jasností a celistvostí postav.

Nikomu z obsazení nepomáhá ani otřesná doprovodná hudba Simona Slatera nebo nesmyslná choreografie Imogen Knight. Začátek druhého dějství, podivná taneční vložka připomínající kukačkové hodiny, je jednou z nejbizarnějších věcí, jaké jsem kdy na klasické scéně viděl. K tomu se přidává místy hrozivý zpěv a velmi slabý orchestrální doprovod čtyřčlenné kapely pod vedením Adriana Woodwarda. Všechna tato „vylepšení“ působí rušivě a jdou proti jakémukoliv osvětlení textu.

Návrhář Max Jones vytvořil několik dobrých kostýmů, ačkoliv zlatý pancíř (i s křídly), který se pro Calantheinu korunovaci (a smrt) snese z nebes jako plesové šaty pro Popelku, je přehnaný stylem připomínajícím Alexandera McQueena. Jones však dodal vynikající křeslo a způsob Orgilusovy pomalé sebevraždy vykrvácením je naprosto děsivý (a dokonalý).

Bylo nevyhnutelné, že na scéně Sam Wanamaker nakonec přijde zklamání. Po úspěchu Fordovy známé hry Škoda, že je to děvka je překvapivé – a smutné –, že právě The Broken Heart má být inscenací, která tuto úspěšnou sérii přetrhla. Ale je to tak.

Na konci této epizody „Carry On Caroline“ nebylo zlomené jen srdce Calanthe.

Inscenace The Broken Heart se v Sam Wanamaker Playhouse hraje do 18. dubna 2015.