RECENZE: The Christmas Truce, RSC ✭✭

Foto: Topher McGrilis Vánoční příměří

Royal Shakespeare Theatre

31. ledna 2015

2 hvězdičky

Fakta mohou tvořit pevný základ pro skvělé divadelní zážitky. Kdo zná okolnosti zákopové války v Belgii roku 1914, v prvním roce první světové války, natolik dobře, aby ho odhalení z té doby nudila? Pravděpodobně už nežije nikdo, kdo by tam skutečně byl.

Chtělo by se dnešní publikum dozvědět o útrapách, které zakoušel pluk Royal Warwickshire v zákopech v Ploegsteert Wood po neúspěšném útoku na jejich německé protějšky? O roli mlhy, která umožnila uniknout těm, kdo uvízli v území nikoho? O aktivitách kapitána Bruce Bairnsfathera, který se proslavil po celém světě svými kresbami z fronty a stvořením „starého vojáka s mrožím knírem“, Old Billa, jenž se pravidelně objevoval v časopise The Bystander? Že v Británi v prosinci 1914 byla Tichá noc prakticky neznámá? Že to byl německý rozkaz na Štědrý večer, který zněl: „dnes večer ani na Boží hod se nesmí střílet, leda v odvetě“? Že se Bairnsfather a jeden seržant odvážili jako první vstoupit do území nikoho a setkali se s Němci, přičemž obě strany byly ochotné a dychtivé oslavit myšlenku „pokoj všem lidem dobré vůle“, a to i na tomto nejnepravděpodobnějším místě? Že přišly anglické rozkazy k ukončení příměří?

Tyto náměty by jistě mohly posloužit jako podnětná látka pro hloubavou, vtipnou a srdceryvnou vánoční divadelní hru. O tom pro mě není pochyb. Pravděpodobně si to mysleli i v RSC, když si v roce 2013 objednali u Phila Portera hru, z níž se stalo Vánoční příměří (The Christmas Truce). Tato inscenace v režii Eriky Whyman právě zakončila sezónu v Royal Shakespeare Theatre ve Stratfordu nad Avonou. Jenže Vánoční příměří je plytká, laciná slátanina klišovitých situací a postav, špatně zazpívaných vánočních koled, nekonečné sekvence „zábavy pro kluky“, unylých kriketových narážek, ale hlavně postrádá jakýkoli příběh nebo tempo. Působí to jako nepovedený kříženec nejhorší epizody seriálu Dad’s Army, vykrádačky The Crimson Field a amatérské pantomimy. Když má i vánoční reklama obchodního řetězce Sainsbury’s evokující příměří v zákopech větší hloubku, napětí a opravdovost než hra financovaná a produkovaná RSC, víte, že je svět v nepořádku. Ale je to tak.

Kdyby se Porter držel více faktů a snažil se je divákům připomenout a osvětlit, mohlo to mít smysl. On to ale nedělá. A jeho fikce není ani zdaleka tak poutavá jako skutečnost.

Režie Eriky Whyman text nijak nepovznáší. Tempo je vleklé a herecké výkony většinou těžkopádné; neohrabanost v textu produkce nijak nevyhlazuje ani nezastírá. Tom Piper sice vytvořil pěknou, strohou scénu, ale celé to působí jako ochotnická besídka v obecním domě.

Zatímco Bídníci používají kužel bílého světla k označení smrti postavy, zde Whyman po většinu času používá obraz chlapíka rozbíhajícího se k nadhozu na branku jako symbol přechodu z jednoho světa do druhého. Proč tomu tak je, není nikdy jasné.

Mnohé herecké výkony jsou žalostné a je těžké uvěřit, že řada herců účinkuje také v dvojinscenaci Marná lásky snaha a Love's Labours Won.

Najde se tu pár světlých momentů. Peter McGovern má krásnou scénu jako Harris, kde pronáší řeč o padlých kamarádech; je to skutečně dojemné a skvěle zahrané. Frances McNamee je rázná válečná zdravotní sestra Phoebe, a přestože její scény byly napsány naprosto příšerně, melodramaticky a nevěrohodně, McNamee do nich vnáší energii a šmrnc.

Gerard Horan dělal, co mohl, s rolí Old Billa, válkou unaveného vysloužilce, který je pro kluky v zákopech otcovskou postavou. Jeho rázovitý, moudrý starý voják byl osvěživě suchý a střídmý. Chris Nayak je nadšeně veselý jako vtipálek Tallis a vytěžil z role více, než by dokázali mnozí jiní. Nick Haverson se se ctí zhostil rázovitého poručíka Kohlera.

Oliver Lynes je z celého ansámblu nejlepší, nejprve jako veselý mladík Liggins, jehož život ukončí odstřelovač, a poté jako strohý německý pragmatik Schmidt se svou hláškou „Scheiße!“ a nejvtipnějším řádkem hry (o prasečím trusu).

Všichni ostatní buď jen tak proplouvají, vypadají, že se stydí, že tam vůbec jsou, nebo jsou nevysvětlitelně špatní. Největším zklamáním byl Joseph Kloska a jeho nesympatický a neskutečně nevýrazný Bairnsfather. Bylo těžké ho snášet, zejména v té absurdní „drag“ scénce, kdy několikrát vypadl z role. Bez špetky šarmu.

Největším zklamáním je zde promarněná příležitost. RSC mohla vytvořit mistrovské dílo, které by nabídlo hluboký vhled do pozoruhodných událostí onoho belgického prosince 1914. Místo toho se spokojili s Vánočním příměřím.