RECENZE: Temná věž (The Dark Tower), Youth Music Theatre ✭✭✭✭✭

Temná věž (The Dark Tower)

Youth Music Theatre,

CLF Cafe, Bussey Building,

Peckham Rye Lane,

Středa 24. srpna 2016

5 hvězdiček

Tohle je dost možná největší událost hudebního divadla tohoto roku. A svá slova volím pečlivě. Zkratka YMT (Youth Music Theatre) se v divadelních programech u tvůrců i herců v kolonce „Vzdělání“ objevuje čím dál častěji. Po boku nejlepších dramatických škol v zemi si vydobyla místo jako líheň nových talentů. Coby producenta mě navíc fascinuje, jakou sílu YMT představuje při zadávání, vývoji a propagaci původních dramatických děl. Letos v létě soubor uvedl velkolepý kus, který se nepodobá ničemu, co většina z nás doposud viděla.

Minulou zimu jsem na vánočním koncertě v síni Armády spásy na Oxford Street zachytil úryvek z tanečního dramatu „Sweat Factory“, které YMT uvedlo v roce 2015. To, co jsem viděl – a slyšel (choreografie Rachel Birch-Lawson na hudbu Gartha McConaghieho k libretu Aoife Manix), mě natolik nadchlo, že mi bylo jasné: cokoli tento soubor v podobném žánru vytvoří, musím vidět.

Jakmile byla tedy oznámena „Temná věž“ (The Dark Tower), na níž opět pracovala tatáž fascinující choreografka se svým stálým spolupracovníkem Khylem Ecclesem, neváhal jsem s rezervací. Dnes si říkám, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

Conor Mitchell, severoirský tvůrce, který ve své tvorbě propojuje hudbu, text a narativ, napsal ohromující odpověď na stejnojmennou rozhlasovou hru Louise MacNeice z roku 1946. Samotný původ hry je výmluvný: na prahu prvního roku po skončení druhé světové války, inspirován básní Roberta Browninga „Childe Roland k Temné věži došel“ (jež má kořeny v Shakespearově Králi Learovi), požádal rozhlas BBC MacNeice o veršované drama na téma vztahu člověka a války a partituru si objednal u Benjamina Brittena. Bylo to dílo zrozené z nesmírného utrpení a obětí ve světě, kde se chaos a konflikt zdály být nekonečné. Dnes by toto téma mohlo být sotva aktuálnější.

Pokud jsou to jména, která si nutně nespojujeme se současným muzikálem, je to proto, že nás toto dílo zavádí daleko za hranice toho, co v tomto žánru běžně očekáváme.

Mitchlova skladba je více než jen prodchnuta Brittenovým duchem; otevírá se charakteristickými fanfárami, po nichž následuje odvážné sborové tutti v širokém tonálním rámci, což okamžitě připomene autora děl od „Night Mail“ až po „Válečné rekviem“. Mitchell otřásá naší jistotou ohledně místa a děje nečekanými zvraty v harmonických konturách. Zasypává nás ozvěnami sborů, které se v industriální budově, kde se představení koná, rozléhají jako dělostřelecká palba.

V tu chvíli si všimnete další spřízněnosti: do popředí vystupuje rukopis Brittenových nástupců, zejména Michaela Tippetta. Jak dílo graduje, připadáme si téměř jako uprostřed „Dítěte naší doby“ (A Child of our Time) v chorálech s dojemnou krásou, nebo uprostřed napětí Druhé symfonie. Je to opojné. Je to šokující. A je to také nejodvážnější a nejoriginálnější partitura, jakou letos v létě uslyšíte – hned vedle Lloyd Webberova „Jesus Christ Superstar“ z roku 1970.

Vydáváme se na cestu připomínající „Poutníkovu cestu“ Neznámého vojína. MacNeice postavu Vojína vědomě pojal jako ústřední figuru bajky vyslanou na výpravu. V režii Rachel Birch-Lawson je tato cesta, hledání a mise znázorněna skrze neustále se proměňující ansámbl. Režisérka nás navíc provádí budovou do stále vyšších pater: druhý prostor je menší a zaplněný průhlednými plastovými lahvemi, třetí a poslední patro tvoří strohý „black box“ s černými stupni vedoucími ke stylizované věži (nebo je to snad prachový mrak po jaderném výbuchu?). Čas strávený v každé fázi se zkracuje, přičemž závěr je stručný a nesmírně jímavý.

Slova jen stěží popíší ten útok na smysly, který vyvolává sytá hudba a elegantní, precizní a lidsky hřejivý pohyb. Množství zpívaného textu znamená, že nejde o balet. Energie a krása pohybu zase vylučují operu. A samotný příběh je natolik poeticky stylizovaný, že nejde ani o klasické drama. Pokud bychom hledali přirovnání, je to snad jakési „taneční oratorium“. Jde o hluboké vyjádření vážného, až vznešeného tématu, které je však zjemněno upřímným mládím interpretů (včetně pěti hudebníků v kapele, kteří jsou oděni do stejných uniforem jako taneční a pěvecký soubor). Zranitelnost jejich věku v kombinaci s intenzivním nasazením pro každý detail a naprostou oddaností příběhu působí elektrizujícím dojmem. Dojdete k závěru, že jediný způsob, jak to definovat, je prostý: je to něco zcela nového.

Vizuální stránku podtrhuje čistý design Sophie Barlow – převážně bílé prostředí s akcenty červené a ústřední postavou Vojína v černém. V tomto světě nám příběh vypráví soubor 35 dívek a chlapců ve věku od 13 do 19 let, a to MacNeiceovým mnohdy archaickým básnickým jazykem. A pozor – tyto děti měly pouhých čtrnáct dní na to, aby se naučily 60 minut hudebního materiálu s desítkami sborových partů využívajících složité fugy či stretta, což vyžaduje obrovské soustředění. K tomu si připočtěte nácvik veškerého pohybu včetně zvedaček a skoků a dalších 30 minut přechodů s diváky mezi patry. Na přípravu v samotné budově měly jediný den. Přestože jsou pěvecké party náročné, každý člen souboru jim pod vedením Richarda Healeyho dostál se ctí – znějí stejně plně a přesvědčivě jako profesionální sbor. Každý má navíc svůj prostor v choreografii či sólovém zpěvu, jak si to žádá MacNeiceův rozsáhlý seznam postav provázejících hrdinu na jeho epické cestě.

Hudební nastudování je do detailu propracované a citlivé k textu. Mitchell prokázal stejný cit pro divadelní barvitost jako Britten nebo před ním Puccini. Sám se postaral i o orchestraci. Hudebníci pod vedením Francise Goodhanda ovládají materiál s dechberoucí jistotou – zvláštní uznání patří trumpetistce Cat Johnston, jejíž part patří k nejdelším a nejtěžším, co jsem kdy slyšel (a to hraje tři představení denně).

Při všech těchto superlativech může čtenáře překvapit, že o tomto unikátním počinu se v tisku zatím téměř nepíše. Je to těžko pochopitelné. Takto fantastické dílo si zaslouží obdiv médií i všech uměleckých organizací, které chtějí být u toho nejzajímavějšího, co se v britském hudebním divadle za poslední léta odehrává. Měli bychom se pokusit udržet tempo, které YMT nasadilo.

ZJISTĚTE VÍCE O YOUTH MUSIC THEATRE