RECENZE: The Glass Protégé, divadlo Park 90 ✭✭

The Glass Protégé

Park 90

17. dubna 2015

2 hvězdičky

Nová divadelní tvorba potřebuje své zastánce. Tak tomu bylo vždy, ale v 21. století, kdy lidé neudrží pozornost dlouho, miliony diváků se spokojí s reality show a návštěva divadla za účelem poznání nových her není nijak podporována, to platí víc než kdy dříve. Je to naléhavé. Smutnou pravdou zůstává, že oprašování klasik (a propadáků) přitáhne publikum mnohem snáz než úplně nové kusy.

Producenti se tento problém často snaží vyřešit obsazováním hvězd, o kterých si myslí, že diváky nalákají. Jindy jako vábnička slouží propagační vizuály. To je rozhodně případ inscenace The Glass Protégé, která se právě hraje v Park 90. Už nějakou dobu láká na britskou premiéru přepracované hry Dylana Costella z roku 2010 (původně pod názvem Secret Boulevard) produkce společnosti Giant Cherry Productions strohým plakátem ve stylu hollywoodského film-noir, na němž jsou dva pohlední muži v milostném objetí.

Problém je v tom, že tento obraz podkopává vnitřní drama hry. Celé první dějství Costellovy hry je věnováno budování základů, nastavování parametrů a naznačování důsledků tělesného vztahu mezi dvěma hollywoodskými herci v roce 1949. Moment, kdy se pronásledovaný vrhne do náruče a na rty pronásledovatele, má být vyvrcholením prvního dějství. Jenže propagační materiály i samotná obálka programu už tuhle kartu vynesly předem.

Anotace hry v programu zní následovně: „Hollywood 1949. Doba, kdy filmy byly králem a filmové hvězdy pouhými pěšáky v rukou studiových šéfů. Doba, kdy se vášeň velebila, ale o sexu se nikdy nemluvilo. Když se tedy mladý britský herec Patrick Glass zaplete do skandálního milostného románku se svým slavným kolegou, pocítí plnou sílu mašinérie studia, která dokáže zničit kariéru. O čtyřicet let později, když vychází najevo pravda o minulosti, se ukazují skutečné následky této „nepřijatelné“ romance.“

Spolu s oním plakátem tato synopse naznačuje, že hra bude o Glassových potížích se studiovými bossy kvůli jeho sexualitě a o nečekaných následcích o desítky let později. Realita je však poněkud jiná.

Po zhlédnutí hry si člověk vlastně není úplně jistý, jaký byl její účel, co chtěl autor říct nebo jaký příběh chtěl vyprávět. Nedozvíme se nic objevného o životě v Hollywoodu koncem čtyřicátých let, ani o lidských vztazích nebo důsledcích zneužívání moci. Dialogy nejsou dostatečně vybroušené ani poetické na to, aby obstály samy o sobě; nic v inscenaci nevytváří auru odhalení nebo záblesk upřímnosti. Není tu nic nového.

Je sice pravda, že inscenace je nekompromisní ve svém zobrazení mužského svádění, ale není jasné, zda to samo o sobě stačí jako ospravedlnění pro vznik dramatu. Ale možná je to právě ten účel? Možná je potřeba uvádět hry jako The Glass Protégé stejně tak, jako se uvádí nespočet podivných, nudných či bezcenných her o heterosexuální lásce. Protože bez nich se ta skutečně velká díla možná nikdy nenapíšou.

Nicméně hlavním problémem této inscenace je, že režie a celková koncepce jsou natolik slabé, že jakýkoli potenciální zájem o text se zcela utápí v nepřehledném oblaku bezvýznamnosti. Režisér Matthew Gould do hry neotiskl žádnou výraznou vizi a jeho nastudování dělá jen málo pro to, aby prodalo její kvality. Hra je podaná jako špatná epizoda seriálu Eastenders, která se náhodou odehrává v Hollywoodu. Na konci některých scén člověk skoro slyší ty dramatické závěrečné tóny z mýdlových oper.

Nepomáhají ani dialogy. Perly jako „Když žiješ v komoře, začneš po čase vykašlávat kuličky proti molům“ jsou podávány jako hluboké postřehy, nikoliv jako vtipná smeč ze seriálu Golden Girls. Ve vyvrcholení dějové linky z roku 1949 pak zazní tato výměna:

„Ty parchante!

To ty jsi ten, co s nima spí.“

Slovo „banální“ ani zdaleka nevystihuje tu těžkopádnost textu.

Zápletka má tolik děr, že by se dala splést s černou dírou v hlubokém vesmíru. Mladý pohledný kluk z Oxfordu Patrick, pronásledovaný pocitem viny, že jeho rodiče zemřeli za války při náletu zrovna v noc, kdy byl venku, přijme nabídku na štěk v hollywoodském trháku. Po příjezdu mu zlý, manipulativní magnát oznámí, že teď má hlavní roli, protože herec, který ji měl hrát, byl odhalen v kokainovém skandálu se třemi dívkami. Patrick roli vezme a setkává se se svým hereckým kolegou Jacksonem – drsně pohledným idolem žen, záletníkem a poživačníkem, kterému se líbí muži.

Netrvá dlouho a Jackson se před Patrickem obnaží, aby otestoval jeho zájem, ale Patrick dělá nezúčastněného. Přesto se mezi nimi vyvine přátelství a po jednom večírku plném alkoholu a cigaret Patrick Jacksona políbí a skončí v posteli. Čtyřikrát. Pak se trochu pohádají a jdou na to znovu. Oba okamžitě prohlásí, že našli tu pravou lásku.

Jejich žárlivá a opilá kolegyně je v podstatě práskne drbně, která píše společenské sloupky (směsice Heddy Hopperové a Louelly Parsonsové), a ta zase podrazí ji, takže herečka spáchá sebevraždu. Poté ona drbna vydírá magnáta fotkami Patricka a Jacksona in flagrante delicto. Ano, přesně tak – fotkami jich obou.

Magnát ale vyhodí jen Jacksona. Zdrcený Jackson s Patrickem plánují, že spolu utečou a budou žít šťastně až do smrti. Když ale jde Patrick říct magnátovi, co si o něm myslí, ten mu nabídne hlavní roli ve filmu a slíbí, že ho ožení a do roka mu zařídí dítě. Z důvodů, které nejsou nikdy vysvětleny, Patrick na svou okamžitou pravou lásku bleskově zapomene. Nebo ne?

Pak je tu ještě celá druhá dějová linka, odehrávající se o čtyřicet let později. Figuruje v ní další domluvené manželství, starší verze Patricka a dospělý „smluvní“ syn. I tato část je únavně předvídatelná, i když se v ní objeví jeden skutečně zajímavý moment, jakýsi zvrat, který je aspoň něčím osvěžující.

Naneštěstí herecké výkony jsou po většinu času stejně nepravděpodobné a neuvěřitelné jako samotný příběh. Obecným pravidlem jsou zde jednorozměrná klišé.

Výjimkou jsou naštěstí dva hlavní protagonisté. Alexander Hulme je jako Jackson navzdory všem autorským překážkám podmanivý a charismatický; dává nám nahlédnout do duše trýzněné krásy uvězněné v cizím světě. Dobře hraje jižanského drsňáka i lotharia, ale je v něm i křehkost a zranitelnost skrytá za pozlátkem slávy, což z Jacksona dělá nejkomplexnější postavu celého kusu.

David R Butler je nejlepší v Patrickových scénách s Hulmem – společně velmi dobře vystihují intimitu přátelství, které se mění v touhu a následně v lásku. S ostatními postavami působí Butler zvláštně prkenně, což může být záměr, jak zdůraznit, že ho zajímá výhradně Jackson.

Oba pánové mají dobrý hlasový projev a nechybí jim přirozenost v milostných scénách ani při úplné nahotě. Nejuvěřitelnější scéna celého večera se odehrává právě v oparu jejich prvního společného milování.

Pokud má dějová linka z roku 1989 ve hře zůstat, potřebovala by výrazně proškrtat a lépe zacílit. V současné podobě má skutečný náboj pouze linka z roku 1949, a to spíše díky chemii a dovednosti herců než díky textu samotnému.

Scéně Jeana Greye dominuje velká postel s nebesy, která staví akt sexu do středu dění doslova i metaforicky. Působí to sice trochu prvoplánově, ale nápis Hollywood nad ní (včetně slova „land“, které bylo v roce 1949 odstraněno – kdo by to byl řekl?) byl chytrým scénografickým prvkem. Kostýmy se pohybují na škále od nádherných až po bizarní, ale dobová atmosféra je v obou časových rovinách znatelná.

Tato hra již byla uvedena v Chicagu a tamní přijetí mohlo moudřejší tvůrce nasměrovat zpět k tvůrčí dílně. Doufejme, že tato série v Londýně umožní autorovi jasně pochopit, co funguje a co je třeba promyslet nanovo. V těch kalných vodách tu kdesi plave docela zajímavá hra. S vytrvalostí ji Costello možná nakonec najde.

Divadlo Park Theatre je zastáncem nových děl – ať se mu daří i nadále. The Glass Protégé se hraje v Park Theatre do 9. května 2015 – Vstupenky zde