RECENZE: The Heidi Chronicles, Music Box Theatre ✭✭✭✭

Foto: Joan Marcus Heidi Chronicles

The Music Box Theatre

1. dubna 2015

4 hvězdičky

Píše se rok 1977. Pokoj je až absurdně velkolepý, přesně ve stylu okázale drahých hotelů. Atmosféru dotvářejí nevkusné, leč gigantické lustry. Právě se koná svatba, důležitá společenská událost pro smetánku. Známí ženicha hledají únik, ale on je vypátrá. Přestože je mezi hosty i hvězdný David Cassidy, pro ženicha jsou nejzajímavějšími lidmi v místnosti právě tito přátelé. Jednou z nich je žena, kterou skutečně miluje, jeho dlouholetá, nestálá láska. Nakonec osamí a on jí vysvětluje, proč si ji nemohl vzít – je pro něj „jedničkou s hvězdičkou“, vizionářkou, ženou, která touží po stejných výzvách, úspěších a cílech jako on. Nedokázal by se vyrovnat s konkurencí, kterou by pro něj představovala. Tuto zprávu pochopitelně nese těžce – bolí ji a šokuje.

Protože ví, že to, co říká, je pravda.

Toto je nové nastudování hry Heidi Chronicles (Heidiina kronika) od Wendy Wassersteinové, oceněné Pulitzerovou cenou. Inscenaci v divadle The Music Box na Broadwayi režírovala Pam MacKinnonová. Hra získala v roce 1989 také cenu Tony a tehdy byla vnímána jako osvěžující, břitká a provokativní událost.

Dnes, v „osvíceném“ 21. století, neztratila nic ze své síly a hloubky, i když některé způsoby prezentace myšlenek mohou působit mírně zastarale. Je to hra o nerovnosti, které ženy čelí každý den téměř v každém aspektu života, o tom, jak se ženy k sobě chovají zle, až zákeřně, a o bolestech, radostech i nástrahách trvalých přátelství. Právě v motivech přátelství dosahuje hra svého nejpůsobivějšího a nejvášnivějšího vrcholu; málokdo bude sledovat tyto scény, aniž by v některém z ústředních vztahů, rozvíjejících se napříč desetiletími, nezahlédl odlesk svého vlastního života.

Klíčem je zde univerzálnost. Postavy Wassersteinové jsou sice Američané, ale problémy, konflikty a dilemata, která je pohlcují, se týkají nás všech. Muži se k ženám stále chovají otřesně, ženy se k ženám stále chovají otřesně; sny a ambice v kariéře a osobním životě jsou málokdy v souladu a na světě stále není dost kvalitních partnerů pro schopné muže a ženy, kteří chtějí jak smysluplnou práci, tak milující vztah.

V moderním světě se zdá, že o těchto tématech už lidé nemluví tak přímočaře jako tyto postavy. Panuje téměř automatický předpoklad, že jsme se posunuli dál a že úděl žen se výrazně zlepšil. Paradoxně však zhlédnutí této hry dnes, zasazené přesně do období, v nichž se scény původně odehrávaly, její sílu jen umocňuje; zdůrazňuje totiž, jak málo se navzdory uplynulým letům skutečně změnilo.

Forma, kterou Wassersteinová používá k vykreslení života své hlavní hrdinky a jejího okolí, zůstává svěží. Obě jednání začínají částí přednášky, kterou historička umění a titulní postava Heidi dává pozornému publiku. Poukazuje na to, jak málo prostoru je ve světě dějin umění věnováno významným umělkyním, což dokládá na konkrétních dílech. Pocit zapomenuté, přehlížené ženy je v těchto scénách mistrně nastíněn. Navíc ona konkrétní umělecká díla pracují s motivy zdánlivého bohatství, nároku a rozházených rekvizit, což odkazuje k představě ženy, která své realitě nečelí, ale spíše se jí vyhýpá.

Příklady sice potvrzují teorii, ale ponaučení z nich nutně neplyne. To platí jak pro subjekty minimálně dvou obrazů, o nichž Heidi s akademickým zápalem hovoří, tak pro její vlastní život a životy jejích přátel.

V klíčové ústřední roli je Elisabeth Mossová naprosto výjimečná. Její Heidi je vyváženou kombinací vyrovnanosti a vnitřní bolesti – je to životná a velmi reálná postava: atraktivní, inteligentní, cílevědomá, sexuálně sebevědomá a nekompromisní moderní žena. Ve hře, kde se téměř všechny postavy v průběhu času přizpůsobují, mění nebo přehodnocují své postoje, zůstává Heidi v podání Mossové tou jedinou, která zůstává věrná své vizi a svým snům, bez ohledu na to, co ji to osobně stojí.

Mossová toto vše zachycuje s neuvěřitelnou jemností a jistotou. Úvodní scéna z maturitního plesu je fantastickým tancem nejistoty a nekonformity, který definuje charakter postavy. Její výstupy s Jasonem Biggsem jsou ukázkové a vrhají ostré světlo na slabosti i silné stránky její hrdinky. Ve druhém dějství má monolog – další přednášku, ovšem velmi odlišnou od těch o dějinách umění – který je dokonale vybalancovaný a silně rezonuje bolestí.

Její nejlepší scéna však přichází ve chvíli, kdy ji dva nejdůležitější muži jejího života umlčí během celostátního televizního vysílání, v čemž jim ještě napomáhá moderátorka. Tichý, nevěřícný hněv Mossové je fascinující. Herečka je ve fenomenální formě.

Jako sebevědomý frajer, kterému nechybí mozek, ale postrádá chuť na skutečné dobrodružství, se Jason Biggs ukazuje jako skvělá volba pro roli novináře Scoopa, který je pravděpodobně životní láskou Heidi. Scoop je dokonale arogantní, intelektuálně břitký, ale hnaný chtíčem a ambicemi – přesně ten typ muže, s nímž se moderní ženy nevyhnutelně setkávají. Je posedlý sám sebou a lhostejný k ženě, kterou si bere, ale zvláštním způsobem mu záleží na tom, co si o něm myslí jeho děti. Biggs ve svém zralém a komplexním výkonu podává skvělý výsledek.

Druhým mužem v Heidině životě je Peter, lékař, do kterého se tiše, ale pevně zamiluje, i když jejich vztah nikdy nedojde naplnění. Bryce Pinkham v této roli působí až příliš jako karikatura, což výsledku trochu škodí. Není důvod, alespoň v prvním jednání (a nejspíš ani později), aby byl Peter tak extrémně afektovaný. Heidi není hloupá ani neznalá, takže by na Peterovu orientaci musela přijít okamžitě, vzhledem k tomu, jak „duhově“ ho Pinkham hraje. Pro Heidi je Peterův coming-out šokem, ovšem divák tento překvapivý moment nesdílí.

Ve druhém dějství nastávají další potíže. Pinkhamova závěrečná scéna by měla být silnější a drásavější, než ve skutečnosti je. Jeho nastavená stylizace však podkopává vnitřní sílu střetu s Heidi, když mu náhle oznámí, že plánuje od svého života utéct. Je to nevyužitá příležitost.

Ostatní ženy v Heidině životě hrají Tracee Chimo, Ali Ahn, Leighton Bryan a Elise Kibler s patřičnou dravostí. Ahn je vynikající jako drzá Susan, která mění povolání a životní směr stejně často jako oblečení. Chimo je skvělá jako naštvaná lesba i jako podlézavá, odporná televizní moderátorka a Bryan je výjimečná v roli Scoopovy utlačované manželky. Kiblerová a Chimová obzvláště přesvědčivě ukazují proměny, které ženy podstupují ve snaze o úspěch.

Použití hudby a projekcí pomáhá celku držet pohromadě a plynule přecházet mezi roky. Režie ženských postav v podání MacKinnonové je obzvlášť působivá a celý kus má naléhavost a intenzivní soustředění, které diváka odmění. Tempo nikdy nepolevuje. John Lee Beatty vytvořil scénu, která se s každým obrazem mění, ale zachovává si strohý, klinický nádech, čímž podtrhuje analytickou povahu historičky umění i pitvu Heidiina života.

Dvě dámy středního věku sedící vedle mě mínily, že hra je zastaralá a že „takhle už dnes ženy o problémech nemluví“. Fascinující. Rozhodně by totiž měly. Hra Wassersteinové má před sebou ještě hodně práce – měla by být povinnou četbou pro dospívající chlapce po celém světě.

Vydařené a velmi obohacující znovuuvedení s ústředním výkonem Elisabeth Mossové, který je zářivý a bolestně upřímný.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA HEIDI CHRONICLES