RECENZE: The Herd, Bush Theatre ✭✭✭✭✭

The Herd (Stádo)

Bush Theatre

2. října 2013

5 hvězdiček

Nové divadelní hry chodím vyhlížet vždy se směsicí obav, vzrušení, očekávání a naděje. Většinou se však řádně procvičí jen jedna z těchto emocí. Někdy je celá situace absurdní, jindy jsou dialogy těžkopádné a naprosto nevěrohodné, bez špetky poezie, fantazie nebo umění. Občas herci nestačí na úkol, který jim dramatik připravil, nebo režisér vtiskne dílu takovou tvář, že výsledkem je jen nablýskaná pozlátka či laciný senzacionalismus místo hlubokého pochopení. Někdy je ta hra prostě mizerná. Ale občas, jako právě teď v Bush Theatre, se stane něco skutečně zázračného.

The Herd, dramatický debut Roryho Kinneara, je sebevědomým a mistrovským vhledem do specifické dynamiky rodiny, v níž se nejmladší syn – právě oslavující jednadvacetiny – narodil s obrovským fyzickým i mentálním hendikepem. Je to chlapec, který celý život vyžadoval intenzivní a detailní péči, a jehož život se nyní blíží ke svým posledním smutným okamžikům. Jeho rodina, svázaná láskou k němu, ale zároveň jím rozvrácená kvůli tomu, jak se každý z nich vyrovnal s jeho narozením a potřebami, je dysfunkční skupinou hněvivých, ztracených a zoufalých duší. V žádném případě však nejde o ploché postavy nebo karikatury.

Kinnear vykreslil každou postavu – matku, sestru, babičku, dědečka, nápadníka sestry i odcizeného otce, který rodinu opustil – s péčí, brutální upřímností a pravdou, kterou lze jen stěží ignorovat. Hra je stejně vtipná jako drásavá, a když už na ty drásavé momenty dojde, stojí skutečně za to. Anna Calder-Marshall a Kenneth Cranham jsou v rolích prarodičů naprosto přesní. Jsou to výrazné charaktery, ale s tepajícím srdcem a drobnými geniálními detaily, které z nich dělají bohatý základ pro komedii i tragédii. Oba dokonale prodají každou repliku a podávají výkony ohromující síly a v závěru i radosti. Dlouho nezapomenu na moment, kdy Cranham apeluje na Adrianem Rawlinsem ztvárněného, zahanbeného a komplikovaného otce (svého zetě), aby udělal cokoli, aby mohl stát po boku svého syna, nebo na mimořádný monolog Calder-Marshallové ke stejnému muži o tom, proč je její dcera poháněna tak neotřesitelnou láskou ke svému dítěti.

Amanda Root je v roli zdrcené matky křehká, posedlá a naprosto přesvědčivá. Výborně jí sekunduje Rawlins, který hraje neohrabaného navrátilce s fascinující propracovaností, intimitou a intenzitou. Adrian Bower je vynikající jako nápadník (který se kromě tesařiny věnuje slam poetry) a jeho výkon je dokonalou kombinací trapného geeka a nadšeného milence.

Zdaleka nejtěžší roli má sestra – sourozenec, jehož život byl vždy ve stínu nemocného bratra; ta, která musela dospět a převzít odpovědnost; ta, která kvůli bratrovi přišla o otce a která tu pro matku musela být vždy, bez reptání, „k ruce“. Louise Brealey se s tím pere statečně a v jejím výkonu jsou okamžiky dokonalosti, ale celkově na tuto roli mírně nestačí. Je to nesmírně náročný part v herecky velmi zdatném ansámblu. Přesto není v žádném případě špatná, jen se zdá, že na tuto postavu ještě čeká o něco suverénnější interpretace.

Howard Davies režíruje celou akci s naprostou lehkostí a 110 minut uteče jako příjemný vánek v dokonalém podzimním dni. Scéna Helen Goddard je skvělá, ačkoliv umístění vchodových dveří poněkud nešikovně a nelogicky upírá klíčovou akci, která se tam odehrává, zhruba polovině diváků v tomto arénovém uspořádání hlediště. To jsou však jen drobné výtky.

V divadle vás čeká nádherný večer, povzbuzující a obohacující, a pro Kinneara jde o fenomenální debut. Je to hra, která by se mohla hrát kdekoli – a měla by. Říká objevné a krásné věci o lásce, rodičovství a rodině – a k tomu je navíc ďábelsky vtipná. Je to mnohem lepší debut než loňský The Last of the Haussmans v National Theatre, i když se některá témata podobají. Mělo by po ní skočit Národní divadlo i jakýkoli jiný soubor, který chce dělat špičkovou současnou činohru. Nenechte si ujít.