RECENZE: The Hired Man, Union Theatre ✭✭✭

Obsazení muzikálu The Hired Man. Foto: Paul Nicholas Dyke

The Hired Man

Union Theatre

22. července 2017

3 hvězdičky

Rezervujte nyní Nedávno jsme měli v Cadogan Hall možnost vidět Andrewa Linnieho v koncertním provedení, které bude pravděpodobně ještě dlouho považováno za definitivní interpretaci tohoto díla – prvního a přelomového muzikálu Howarda Goodalla. Jakýkoli soubor, který se do něj pustí s tímto čerstvým úspěchem v paměti diváků, musí zapojit veškerý důvtip, aby z látky vytěžil maximum, a to bez ohledu na dostupné prostředky. Divadlo Union Theatre už nesčetněkrát dokázalo, že jeho komorní produkce se mohou esteticky i umělecky rovnat velkolepým show: „Chess“ nebo „Bad Girls“ z posledních sezón jsou toho jasným důkazem. Očekávání byla tedy vysoká, když Union oznámil návrat tohoto titulu v rámci Goodallovy „trilogie“ („The Dreaming“, „Love Story“ a „Girlfriends“). Co nás tedy čekalo?

Tato inscenace má rozhodně silné obsazení. Ifan Gwilym-Jones je upřímný a ztrápený John Tallentire a Rebecca Gilliland se představuje jako Emily s průzračným hlasem a neustálou pravdivostí. Luke Kelly v roli Jacksona Penningtona je odvážným a přímočarým strůjcem manželských potíží a Christopher Lyne ztvárnil Penningtona se střízlivostí připomínající Des Grieuxe. Další role hrají Kara Taylor Alberts, Jack McNeill, Sam Peggs, Jonathan Carlton, Megan Armstrong, Matthew Chase, Rebecca Withers, Aaron Davey, Laurel Dougall a Nick Brittain. Zvláštní však je, že nejvíce magnetismu vyzařuje Lori McLare z ansámblu, která má za celý večer sotva dvě věty. Je to opravdový objev: má výrazné rysy, které odrážejí neustále se měnící škálu nálad, baletní cit pro pohyb a schopnost fascinovat, i když jen tiše stojí. Člověk si říká, kde se v ní vzala ta precizní pozornost k detailu, když se nezdá být charakteristickým rysem inscenace jako celku.

The Hired Man. Foto: Paul Nicholas Dyke

Jde o epický příběh rodiny v bouřlivých časech, sledující jejich cestu od obdělávání půdy přes uhelné doly až do zákopů první světové války a nakonec zpět k zemi. Jednotlivé epizody musí být jasně artikulovány a řetězec událostí, který nás vede od jedné k druhé, musí být dokonale srozumitelný a věrohodný. S tím měla občas potíže i původní produkce, kterou jsem viděl v Astoria Theatre ve West Endu. Překvapivě to byla režie Samuela Hopkinse v Cadogan Hall, kde se navzdory úzkému pódiu podařilo vyprávět příběh s ohromující jasností a přirozeností. Tam se k vytvoření scény využívaly spíše projekce než nábytek a rekvizity, a sbor se zapojoval střídmě v oratorním stylu, čímž se pozornost lépe upínala k hlavním hrdinům. Hopkins přesně věděl, kdy akci zastavit a nechat promluvit ticho. Scénář je totiž místy napsán velmi úsporně, zejména co se týče vnitřních pochodů postav. Herci musí dostat čas na „vstřebání“ děje a publikum na jeho zpracování.

V této inscenaci se však zdá, že platí přesně opačný přístup. Ansámbl je na scéně téměř neustále a věnuje se celé řadě naturalistických činností. Navíc malé tříčlenné těleso schované pod schody (Richard Bates – hudební nastudování a klávesy, Sophia Goode – housle a Dominic Veall – violoncello) hraje takřka bez přestávky. Dlouhé pasáže dialogů jsou tak zahaleny do neustálého toku osminových not, což má tendenci oslabovat dopad slov. Zajímalo by mě, kolika lidem tento přístup skutečně pomáhá sblížit se s postavami. Také by mě zajímal názor herců na to, jaké to je muset se neustále překřikovat s kapelou a vyjadřovat myšlenky, které jsou tónem často v rozporu s hudbou. A když uvážíte, že je režisér nechal hrát bosé (chudák Ifan Gwilym-Jones už si kvůli tomuto nesmyslnému požadavku přivodil viditelné zranění), začnete si klást vážné otázky o záměru této inscenace.

The Hired Man. Foto: Paul Nicholas Dyke

Tím ale problémy nekončí. Jako by to nestačilo, v divadle je horko a chybí funkční klimatizace. Místo ní běží po celou dobu představení dva hlučné stroje, které mají do sálu vhánět chladnější vzduch. Snaha je to chvályhodná, výsledek žalostný. Divák má bohužel pocit, jako by herci hráli ve strojovně Titaniku. Tento dojem umocňuje scéna Justina Williamse a Jonnyho Rusta v podobě klaustrofobní stěny z dřevěných desek, které připomínají nouzové opravy poškozeného plavidla. Přidejte k tomu kostýmy (Carrie-Ann Stein), které se s plynoucími dekádami téměř nemění, a svícení (relativně nezkušený Stuart Glover), které se mění naprosto nahodile a nezávisle na ději, a máte recept na dokonalou katastrofu.

Jen díky hercům se podařilo této katastrofě předejít. Hrdinně bojují se všemi překážkami a snaží se z celého toho chaosu zachránit uvěřitelný a krásný výkon, i když mnozí z nich působí nezaviněně ztraceně. Choreografie Charlotte Tooth je k ansámblu často velmi ohleduplná, ač se zdá, že i ona tápe v tom, čím vlastně produkce chce být. Jsem si jistý, že režisér Brendan Matthew má pro svá rozhodnutí důvody, a kéž bych mohl říct, že vím, jaké to jsou. Prozatím mi unikají. Je to škoda, protože jeho nedávná inscenace „My Land's Shore“ v Ye Olde Rose & Crowne (podobně epický příběh o dělnické třídě) byla mistrovská. I když zde pracoval s částí stejného obsazení i tvůrčího týmu, stejné kouzlo se tentokrát nekoná. Kdo ví proč?

Pokud jste však tento kus ještě neviděli v lepší podobě, v Unionu dostanete slušnou verzi textu, která neurazí. Do historie divadla se tato produkce pravděpodobně nezapíše jako jedna z nejúspěšnějších, ale doufejme, že poslouží jako cenné poučení. Herecké obsazení si zaslouží naše uznání a podporu – a všichni ostatní by se příště měli snažit jim v tom trochu víc pomoci.

VSTUPENKY NA THE HIRED MAN