RECENZE: Jak je důležité míti Filipa (The Importance Of Being Earnest), Union Theatre ✭✭

Jak je důležité míti Filipa, Union Theatre, 13. října 2014, 2 hvězdičky

Ke konci druhého dějství Pulitzerovou cenou ověnčeného muzikálu How To Succeed In Business Without Really Trying (Jak uspět v obchodě bez větší snahy) nastává moment, kdy J. B. Biggley a Wally Womper diskutují o tom, jaký byl nesmysl pořádat honbu za pokladem. Womper soptí vzteky a Biggley se pokouší vinu svalit na J. Pierreponta Finche s tvrzením, že už když mu Finch ten nápad přinesl, považoval ho za hloupý. Womper se logicky ptá, proč ho tedy realizoval, na což Biggley odpovídá: „Vypadalo to jako dobrý nápad.“

Když jsem v Union Theatre sledoval inscenaci Wildeova komediálního mistrovského díla Jak je důležité míti Filipa v režii Jaqa Bessella (v rámci omezeného počtu repríz v dnech, kdy má scéna jinak po dobu uvádění muzikálu Love Story volno), tahle replika mi v hlavě běžela pořád dokola.

Bessell se netají záměrem s hrou „něco udělat“. To je sympatické, zvláště v kontrastu s nedávným fiaskem v režii Lucy Baileyové na West Endu, které Wildeovo jméno neslo jen omylem. Divák alespoň předem ví, do čeho jde.

Bessellův koncept sází na následující: dva herci hrají všechny role; text mají přímo na scéně; oobsazení si losují (v podstatě Jack a všichni, kdo se potkávají s Algernonem, a naopak); scéna i rekvizity jsou minimalistické; nechybí absurdistické vsuvky pro zdůraznění okamžiku, moderní anachronismy, zpěv na playback, občasný (a slovem občasný myslím skutečně bizarní) tanec, boření čtvrté stěny a laciné sexuální narážky.

V zásadě není důvod, proč by většina těchto nápadů nemohla fungovat. Moderní divadlo je plné příkladů, kdy malé obsazení hrající vícero rolí skvěle slouží duchu předlohy. Přelomový Cymbeline souboru Fiasco Theatre pro šest herců v newyorském Barrow Street Theatre nebo veleúspěšné projekty Potted Potter a The Reduced Works of William Shakespeare jsou jasným důkazem, že tento koncept může být famózní.

Není to ani poprvé, co se ženských rolí v této hře ujali muži – legendární duo Hinge a Brackett to dělalo už dávno a po nich mnozí další, naposledy třeba Geoffrey Rush jako Lady Bracknellová v Melbourne.

I losování o roli může představení dodat šmrnc a napětí, ale musí být znát, že výsledek je pro herce opravdovým překvapením a ne jen nacvičeným číslem. Tady se to bohužel nedalo poznat.

To ale není ten hlavní kámen úrazu. Skutečným a nekompromisním nepřítelem – onou pověstnou bête noire – je zde styl, respektive jeho absolutní absence.

Wilde napsal dialogy, které jiskří a vyžadují svižné, precizně načasované podání, aby dosáhly svého komediálního vrcholu. Bessell nepochopitelně dopustil zamyšlený, až těžkopádný přednes, a to téměř v celém kuse. Do hry se vkrádá melancholie a falešná hloubka, která humor doslova dusí. Repliky nejsou nepodstatné, pane Besselle.

Nedostatek stylu – nebo snad sázka na jakýsi „antistyl“ – devastuje fyzickou stránku inscenace podobně, jako Hannibal zmasakroval Římany u Trasimenského jezera. Chybí tomu soudržnost, je to Wilde v duchu hesla „všechno je dovoleno“. Hudební a taneční vložky jsou matoucí, jejich smysl neodhalitelný. Jediné, co dělají, je, že zastavují tok děje.

Okaté sexuální narážky jsou v této hře, postavené na potlačované touze a emocích, zbytečné a smrtící. „Pololežící poloha“ opravdu nevyžaduje mladíka s kalhotami u kolen, kde upnuté boxerky přitahují pozornost k jeho pozadí. Vidět Gwendolynu jako nymfomanu znamená postavu naprosto nepochopitelnout. Proměna slečny Prismové z upjaté, chladné staré panny v někoho, kdo při pohledu na kulhajícího (možná hrbatého) Chasubla reaguje jako náruživá obyvatelka domova důchodců, vysává z oněch momentů veškerý půvab stejně důkladně, jako upír vysává krev ze svých obětí.

Kostýmy situaci nezachraňují. Dovedu si představit, že by tento nápad fungoval, kdyby herci byli v dokonalých večerních oblecích s elegantními doplňky pro rozlišení postav: stříbrný podnos pro Lanea, ubrousek přes ruku pro Merrimana, sukně pro Cecílii, brokátový kabát pro lady Bracknellovou, kolárek pro reverenda Chasubla, skřipec pro Prismovou a třeba šperky a rukavičky pro Gwendolynu. Ale kdepak. Tady jsou herci zvláštně naboso, v pokrčených košilích a smokingových kalhotách, přičemž postavy odlišují klobouky, šály, hůlky a pitvoření v obličeji.

Na této inscenaci nefunguje vlastně nic. Chybí jí celistvost, svěžest i vhled. A tak, jak už to bohužel bývá, zůstalo všechno břímě na hercích.

Simon Stallard se ukázal jako nejtalentovanější článek souboru. Obdařil své postavy lehkostí a takovým tím udiveným, sardonickým šarmem, který Wildeovi sedí. Jeho Cecílie byla nejlepším výkonem večera, ale objevily se i záblesky opravdového Jacka. V mantinelech Bessellovy vize se statečně snažil najít cestu k textu i postavě, oči mu hrály a tělo bylo plné energie. Je to herec, kterého se vyplatí sledovat.

Bryan Hodgson, který bohužel zjevně nepatří k zastáncům hesla „méně je v komedii více“, se poněkud plácal na místě, ale hlavně kvůli režijnímu vedení. To, že hrál Algernona v první scéně v hedvábných boxerkách, zabilo jakékoli pochopení postavy – jako by ho spolkla černá díra. Hodgsonovy (možná pochopitelné) snahy přebít své obnažené nohy hlasitostí a agresivitou projevu tomu nepomohly. Nejlepší byl jako Lady Bracknellová, ačkoliv nevyužil příležitosti pro komiku ticha, které tato role nabízí, a nejhorší jako nadržená Prismová.

Z obou protagonistů má Hodgson lepší divadelní hlas, ale Stallard s ním umí lépe pracovat. Je však vidět, že je společná práce baví a jejich upřímná, nespoutaná snaha naplnit Bessellovu vizi nepostrádá elán a vervu.

Dva nadějní herci, jeden špatný nápad a skvělá hra. Moje sedadlo úplně vystydlo žalem.

Jak je důležité míti Filipa se hraje 19. a 20. října.

Vstupenky rezervujte na www.uniontheatre.biz