RECENZE: Maltézský žid, Swan Theatre ✭✭✭✭

The Jew Of Malta (Malťan)

Swan Theatre

20. června 2015

4 hvězdy

V reálném světě se Řecko potácí na hraně bankrotu. Vyšší moc, Evropská unie, diktuje Řecku, jak se má chovat, co a kdy má platit, jinak ponese drsné následky. Člověka by zajímalo, co by se stalo, kdyby řecká vláda náhle nařídila, že se každý milionář musí vzdát veškerého svého majetku (dejme tomu kromě 500 000 eur) ve prospěch obecného blaha? Co kdyby milionáři odmítli? Přišli by o všechno a skončili v cele. Kdybyste byli řeckými milionáři, co byste dělali vy? Tiše byste souhlasili? Podvolili byste se, ale bojovali byste za svržení vlády, která vám ukradla váš životní styl?

V podstatě právě toto téma zkoumá Christopher Marlowe ve své hře Malťan (The Jew Of Malta) z let 1591/1592. Jde o dílo, které předchází Shakespearově známější hře o židovi toužícím po pomstě, Kupci benátském. Marlowův vliv na Shakespeara je nepopiratelný. V obou hrách ústřední židovská postava přichází o bohatství i dceru. Zatímco Shylock je na konci donucen stát se křesťanem, Marlowův žid je o svou víru oloupen hned v úvodu. Oba čelí kruté křesťanské „spravedlnosti“ a oba jsou svými křesťanskými současníky opovrhováni. Tím však podobnost končí.

Lidé se přou o Shakespearovu „problémovou“ hru a nejsou si jistí, zda jde o komedii či drama. Různé inscenace nabízejí různé odpovědi. S Marlowovou hrou je to stejné: T. S. Eliot ji považoval za „frašku... krutý komický humor“, zatímco první tisk z roku 1633 ji popsal jako „slavnou tragédii“. I Polonius by měl s její kategorizací problém. Zdá se však, že Eliot trefil hřebíček na hlavičku: hra je extrémní, bizarní, satirická a groteskní. Přistupovat k ní jako k dravé, hořké frašce se zdá být nejlepším způsobem, jak uvolnit její vnitřní náboj.

V divadle Swan Theatre souboru RSC právě uvádějí Malťana v režii Justina Audiberta. Audibert se při svém režisérském debutu nedrží Eliotovy rady, ale volí bezpečnější kurz mezi vodami tragédie a tragikomedie. Nakonec však narazí na úskalí, kdy diváci nevědí, zda se smát, nebo být šokováni, zatímco se kola vražedné pomsty roztáčejí čím dál zběsileji. Vzhledem k hereckému obsazení, které se mu podařilo sestavit, a elánu, který vykazuje i při polovičním plynu, se zdá být promarněnou příležitostí, že Audibert nenašel odvahu zařadit nejvyšší rychlostní stupeň hned od začátku.

Není to tak, že by text postrádal nápovědy, jak jej hrát – jsou zapotřebí plnokrevné, šťavnaté a strhující výkony. Je to hra, kde jsou obyvatelky kláštera vyvražděny otrávenou kaší; kde se dcera žida stane křesťanskou jeptiškou, a to hned dvakrát; kde se po koupi thráckého otroka majitel s otrokem předhánějí v líčení odporných činů, ve kterých se údajně vyžívají; kde jsou mniši nazýváni „nábožnými housenkami“; kde se žid dotazuje, zda je krádež základem křesťanství; kde se mnich ležérně ptá, jestli žid „křižoval děti“; a kde v podstatě žádná postava nemá jedinou kladnou vlastnost. Ten text přímo křičí, že je fraškou, i když jsou některá témata odporná a bohužel až mrazivě přesná.

Potíž je v tom, že herecké pojetí ve Swanu má v sobě tíži, která diváky mate. Když žid a jeho otrok Ithamore vraždí starého mnicha Bernardina, dochází k této výměně názorů:

Bernardine:         Cože, chcete mě uškrtit?

Ithamore:             Ano, protože máte ve zvyku zpovídat.

Barabas:               Neobviňujte nás, ale přísloví: „Kdo se přizná, toho pověsí“. Pořádně táhni.

Bernardine:         Cože, vy mě připravíte o život?

Barabas:               Pořádně táhni, říkám, vy jste mě chtěl připravit o majetek.

Je to nepopiratelně vtipný dialog, i když se točí kolem nejohavnější vraždy. Přesto, i když k této výměně dojde ve čtvrtém dějství, diváci se necítí dostatečně jistí, aby se smáli. Někteří se sice zasmějí, ale ostatní je za to považují za lidi bez vkusu. Problém je v tom, že to vtipné být má a mělo by, ale hlediště zahaluje nejistota – a to jde na vrub Audibertově režii, která se neodvážila naplno využít onoho dráždivého potěšení z černého humoru.

Možná jasnější příklad přichází ve chvíli, kdy židova dcera Abigail s vědomím, že umírá, přiznává otcův podíl na smrti jejích dvou křesťanských nápadníků:

Abigail:           ...prosím, nechte si to pro sebe. Smrt svírá mé srdce, ach laskavý bratře,

obraťte mého otce na víru, aby mohl být spasen,

a dosvědčte, že umírám jako křesťanka.

Bernardine:   Ano, a navíc jako panna, to mě trápí nejvíce.

Přesto se diváci necítili oprávněni se smát, ačkoli Marlowe smích zjevně zamýšlel. Možná šokovaný a znepokojivý smích, ale přesto smích.

Zářivější, odvážnější a zjevně uvolněnější a neznabožské hraní od nadaného ansámblu by tyto problémy vyřešilo.

Jasper Britton nese hlavní tíhu hry v roli Barabáše, onoho titulního žida. Dlouhé zplihlé prameny vlasů, vykulené oči, které dokážou těkat nebo fixovat s divokou vervou, dunivý znělý hlas a úžasný smysl pro jasný záměr – Britton má všechny nástroje, které k vytěžení role potřebuje. A je na něj radost pohledět. Jde jen o to, že nedosahuje oněch výšin absurdity a temnoty, které by postavě nejvíce slušely. Je jasné, že dokáže to, co je třeba; jen se to po něm nežádá. Přináší vážnost tam, kde by měla být excentrická, zlomyslná žoviálnost. Kdyby dokázal do výkonu vtisknout obojí, byla by to senzace.

Vynikající výkony podávají herci i ve vedlejších rolích, ale žádný není tak vyostřený, jak by se dalo doufat. Catrin Stewart je ve skvělé formě jako „dvakrát k víře obrácená“ Abigail a Lanre Malaolu vyniká jako prohnaný otrok Ithamore, který je ochoten udělat komukoli cokoli, aby si zachránil vlastní kůži a polepšil si v životě.

Slizcí a moralizující Matthew Kelly i Geoffrey Freshwater jsou v rolích mnichů pozoruhodně odporní; trochu víc špíny a tyto hrabivé housenky by byly naprosto přesné. Steven Pacey vnáší do role Fernéze, slabého vládce, který začíná i končí koloběh krádeží a vražd charakterizující tuto hru, arogantní úřednickou faleš. Beth Cordingly a Matthew Needham jsou patřičně barvití a svérázní jako vypočítavá prostitutka a její nenasytný pasák.

Colin Ryan a Andy Apollo si viditelně užívají role konkurenčních nápadníků o ruku Abigail. Právě Apollův nesmyslný páv Don Lodovick se nejvíce blíží přesně trefenému fraškovitému stylu.

Scéna Lily Arnoldové je funkční (sada schodů a malý bazének), ale nikterak oslnivá. Oliveru Fenwickovi se daří vytvářet vynikající náladové osvětlení a spolu s působivou hudbou Jonathana Girlinga dosahuje jasného vymezení tří ras, které zde válčí: křesťanů, židů a muslimů.

Je to dobrá inscenace skvělé hry se skvělým obsazením. Kdyby se v nich podařilo probudit onoho vnitřního krutého šílence, byla by to inscenace vynikající. Je to trochu jako s nákypem: skvělé ingredience, skvělý recept, ale bez pořádné porce šlehačky a krému tomu prostě chybí ten správný říz.

Hra Malťan (The Jew Of Malta) se hraje ve Swan Theatre ve Stratfordu až do 29. srpna 2015