RECENZE: Divadlo The Jungle Playhouse ✭✭✭✭✭

Mark Ludmon hodnotí hru Joea Murphyho a Joea Robertsona s názvem The Jungle po jejím přesunu do Playhouse Theatre

The Jungle. Foto: Marc Brenner The Jungle

Playhouse Theatre

Pět hvězdiček

Rezervujte nyní „Džungle“ v Calais, která ve svém rozkvětu poskytovala domov až 8 000 uprchlíkům, se stala symbolem obrovské výzvy, které Evropa čelí v souvislosti s lidmi prchajícími před konflikty a nepokoji v Africe a na Blízkém východě. Nezapomenutelná hra Joea Murphyho a Joea Robertsona The Jungle zkoumá realitu života v táboře i motivaci, která lidi nutila riskovat životy a urazit tisíce mil, aby skončili u Lamanšského průlivu a žádali o azyl v Británii.

Zatímco část britských médií využívala Džungli k přiživování strachu z uprchlíků, tato hra odhaluje, co tábor znamenal pro lidi, kteří jím skutečně prošli. Jeho vžité jméno sice mohlo vyvolávat představu něčeho primitivního, ale hra nám připomíná, že původní název zněl „Dzhangal“ – což je afghánské slovo v paštštině znamenající „toto je les“. To odráželo fakt, že šlo o tavicí kotel různých ras, kultur a náboženství, které zde koexistovaly.

Murphy a Robertson, kteří v táboře založili divadlo Good Chance Theatre, oslavují způsob, jakým tyto nesourodé skupiny překonaly historické nepřátelství a začaly spolu žít, čímž vytvořily komunitu s vlastními kostely, mešitami, školou i restauracemi. Napětí sice občas vyústí v násilí, ale ukazuje se, že lídři komunity ho mají pod kontrolou. Přestože autory jsou dva mladíci z Yorkshiru, nebojí se otevřít otázku dopadu britských „dobrodějů“, kteří přišli pomáhat v době, kdy někteří v táboře cítili, že o jejich pomoc nestojí. Ačkoliv dobrovolníci nakonec poskytují zásadní podporu, hra upozorňuje na to, jak koloniální intervence Británie a dalších evropských zemí přispěly k nestabilitě v Africe a na Blízkém východě, což vedlo k současné krizi.

The Jungle v Playhouse Theatre. Foto: Marc Brenner

Sledujeme průřez dobrovolníky – všichni jsou běloši – od dvou osmnáctiletých (intenzivní absolvent Etonu v podání Alexe Lawthera a vášnivý uzlíček rozhořčení Rachel Redford) až po zkušenější tváře Jo McInnes, Dominica Rowana a Trevora Foxe coby stárnoucího hippieho, který si chce odčinit to, že byl špatným otcem. Hra je však především příběhem migrantů, kteří zde žili. Vyniká Ben Turner jako Salar, majitel hlavní restaurace v Džungli, který bojuje s hluboko zakořeněným hněvem nad zničením rodného Afghánistánu, aby se stal jedním z vůdců a mírotvůrců tábora. Ammar Haj Ahmad v roli Safiho působí jako vypravěč i jako syrský akademik, který přesně vystihuje směs naděje a ztráty člověka daleko od domova. Mohammad Amiri je podmanivý jako patnáctiletý Norullah, nucený předčasně dospět při opakovaných pokusech proklouznout do Británie, zatímco John Pfumojena v roli traumatizovaného Okota rve srdce svým vyprávěním o cestě ze Súdánu, které dává procítit hrůzy, jimiž si tolik uprchlíků prošlo.

Temnota, intenzita a hněv jsou šikovně vyváženy humorem a momenty radosti, které dokresluje hudba a působivé výstupy souboru, včetně hudebníků Moeina Ghobsheha a Mohameda Sarrara, kteří se oba dostali do Británie právě přes Džungli. Dopad inscenace stojí z velké části na scénografii Miriam Buether, kde se – podobně jako při původním uvádění v Young Vic – tradiční kukátkové hlediště Playhouse Theatre zcela proměnilo v Salarovu afghánskou restauraci. Diváci sedí u provizorních stolů, občas dostanou čaj nebo placku, což nás zcela vtahuje do světa tábora (byť zmírněného divadelní klimatizací a stylovým barem se zázemím).

Pod režijním vedením Stephena Daldryho a Justina Martina tempo nepolevuje, zatímco sledujeme příběh tábora od jeho založení v lednu 2015 až po jeho srovnání se zemí buldozery v říjnu 2016. S častým rýpnutím do úřadů a tehdejší ministryně vnitra Theresy Mayové bije v srdci hry hněv, ale i prosba o pochopení. S drásavou ironií je nám připomínáno, že uprchlíci skončili v Calais právě kvůli lásce k Británii, její kultuře a fotbalu, a nedokážou pochopit, proč je národ, jehož součástí chtějí být, odmítá. Tábor sice zmizel, ale závěr hry zdůrazňuje, že uprchlická krize trvá. I po téměř dvou letech jsou uprchlíci stále rozptýleni v okolí Calais i jinde po Evropě, což dělá z The Jungle naléhavý a důležitý divadelní počin, který byste si neměli nechat ujít.

Uvádí se do 3. listopadu 2018

KOUPIT VSTUPENKY NA THE JUNGLE