RECENZE: The Knowledge v Charing Cross Theatre ✭✭✭

Obsazení hry The Knowledge. Foto: Scott Rylander The Knowledge

Charing Cross Theatre

Tři hvězdičky

Rezervujte zde Když říkám, že inscenaci The Knowledge chvíli trvá, než se rozjede, myslím to v několika rovinách – tou první a nejdoslovnější je fakt, že plánovaný začátek v půl osmé přišel a odešel, zatímco personál Charing Cross Theatre stále ještě usazoval diváky bez jakéhokoli náznaku spěchu. Tou druhou je rovina narativní; na hru s poměrně svižnou stopáží trvá hodně dlouho, než se děj vůbec někam posune.

Úvodní scény slouží jako tři masivní bloky expozice pro naše tři hlavní hrdiny – Chrise (Fabien Frankel), Teda (Ben Caplan) a Gordona (James Alexandrou). Jsou to tři muži, kteří podstupují pověstný a nesmírně náročný test „The Knowledge“ (memorování tisíců londýnských ulic nazpaměť), aby se mohli stát licencovanými taxikáři. Divák je tak třikrát za sebou zavalen informacemi o jejich minulosti, přičemž postavy neustále konstatují věci, které jejich partneři na scéně už dávno vědí. Je až s podivem, že více vět nekončí slovy „což ty samozřejmě víš“. Drobné detaily ze života postav fungují nejlépe, když vyplynou z přirozené konverzace a letmých poznámek, namísto toho, aby je divákovi v této adaptaci scénáře Jacka Rosenthala od Simona Blocka servírovali až pod nos. Když se pak ke konci prvního dějství konečně dostaví drama, není to špatné, ale přichází to příliš pozdě – o přestávce je publiku v podstatě jedno, co se s touto skupinkou postav stane.

Steven Pacey a James Alexandrou v inscenaci The Knowledge. Foto: Scott Rylander

Díkybohu tedy za příchod pana Burgesse, přezdívaného „Upír“, nejpřísnějšího zkušebního komisaře. Počtvrté sice dostáváme nálož informací, ale Burgess v podání Stevena Paceyho je až komicky vyšinutý a podává je s nečekaným showmanstvím. Konečně to začíná být zajímavé. Burgess se naparuje, dává na odiv své postoje, upravuje si knír, mění akcenty, paroduje ostatní, vysmívá se kandidátům a s přehledem improvizuje v absurdních scénářích. Poté, co kandidátům zadá studium londýnských ulic, odběhne do své kanceláře, kde zůstává po většinu děje jako neustálá, zlověstná a všudypřítomná hrozba. Pacey dělá pro záchranu této hry skutečně hodně a je bezpochyby jejím nejsvětlejším bodem.

Steven Pacey a Louise Callaghan. Foto: Scott Rylander

V ostatních rolích jsou ženy odsunuty na pozici partnerek, s výjimkou jediné symbolické kandidátky, která má povinný proslov o tom, že chce jen dokázat totéž co muži, ale nedozvíme se ani její křestní jméno. Rozpaky vzbuzuje také výstup arabského turisty, který do děje nepřináší nic víc než neohrabanou karikaturu.

Druhé dějství už nabírá trochu vyšší tempo, jak se kandidáti snaží úspěšně projít zkouškou a získat bájné zelené odznaky, které jsou k výkonu povolání nezbytné. Pokračují ve svých nekonečných „jízdách“ po městě na stanovených trasách, které musí umět zpaměti (program pro jistotu upozorňuje přítomné taxikáře, že trasy z roku 1979 se mohou mírně lišit od těch z roku 2017). Burgess však zůstává tím nejzábavnějším prvkem. Svou taktiku chytře přizpůsobuje každému kandidátovi, například když teoretizuje o misogynii, které bude nevyhnutelně čelit kandidátka Stavelyová (nevyužitá Louise Callaghan). Burgess se je očividně snaží otestovat, zda dokážou zvládnout nepředvídatelné situace z reálného života mimo kancelář, přesto to nikomu z ostatních nedojde, dokud mu to není doslova vysvětleno.

Režie se ujala Maureen Lipman, manželka zesnulého Rosenthala, ale inscenace působí poněkud bez nápadu. Svůj účel – tedy rozpohybovat herce po scéně – splní, ale ničím nepřekvapí až do zajímavého obrazu v závěru první poloviny. Kreativita a představivost zde sice nechybí, ale člověk se ptá, kde byly doteď. Zvukový design Andrewa Johnsona je kvalitní a čistý, i když sázka na hity 70. let je možná až příliš předvídatelná. Vynikající kostýmy Jonathana Lipmana nás spolehlivě usazují do dané éry, stejně jako vhodně zvolená retro scéna Nicolaie Hart-Hansena.

Alice Felgate, Fabian Frankel a Steven Pacey. Foto: Scott Rylander Není pochyb o tom, že jde o aktuální inscenaci, uvážíme-li hrozbu v podobě firmy Uber pro svět tradičních londýnských taxikářů. Navzdory zajímavému tématu a pár vtipným momentům je však provedení spíše nevýrazné. Se svým úhledným koncem a sevřeným vyprávěním je The Knowledge sice uspokojující podívanou, ale měla na víc.

VSTUPENKY NA THE KNOWLEDGE