RECENZE: Jezero (The River), Circle In The Square ✭✭✭

Hugh Jackman a Laura Donnelly v inscenaci The River

Divadlo Circle In The Square

11. ledna 2015

3 hvězdičky

Je to chata kdesi v divočině. Slyšíte těžký, téměř neustávající bubnování deště a hned víte, že jste hluboko v lesích, nebo aspoň hodně blízko. U jezera nebo u řeky – tipujete řeku kvůli názvu hry, a pokud ano, máte pravdu. Venku je tma, černočerná tma. A z důvodů, které působí naprosto neuchopitelně, visí ve vzduchu mrazivé napětí. Není to žádné luxusní ubytování – působí to tu čistě jako mužské teritorium, kde se na komfort příliš nehledí. Rybaření je tu zjevně prioritou číslo jedna, soudě podle všudypřítomného náčiní.

V zákulisí zpívá žena. Nakonec se objeví na scéně a něco hledá. Moc míst, kam by se dalo něco založit, tu sice není, ale i tak z toho dělá velkou vědu. Nakonec to najde: ošuntělé vydání románu K majáku od Virginie Woolfové. Zdá se, že je fascinovaná pohledem z okna. Pak vstoupí On. Silný, mužný, odhodlaný – a vy na moment váháte, zda jsou přátelé, nebo nepřátelé. Začíná snad nějaká detektivka o sériovém vrahovi? Stanou se u řeky kořistí? Co vlastně způsobuje ten tísnivý pocit z toho, co se zde odehrává? Tak začíná inscenace Iana Ricksona podle hry Jeze Butterwortha The River (Řeka), která právě uvádí svůj poslední měsíc v Broadwayi v Circle In The Square Theatre. Přestože je hra uváděna jako produkce londýnského Royal Courtu, obsazení pro Broadway je téměř kompletně nové; pouze Laura Donnelly si zopakovala svou roli Druhé ženy. Jak je u Butterwortha zvykem, hra vyžaduje soustředění a fantazii. Tohle není žádné drama pro nenáročné diváky. Ale zatímco jeho předchozí hit, Jerusalem, by snesl trochu prostříhat a vyjasnit, The River by potřebovala spíše ostřejší fokus. Je těžké rozklíčovat, co se v této hře vlastně v zásadě děje. Muž, kterého zde hraje Hugh Jackman, je posedlý dvěma věcmi: rybařením a láskou. Možná láskou k rybaření. Nebo rybařením v kalných vodách lásky. Je to v jádru takový lidový básník, sklonný k až přehnané výmluvnosti, která příliš neladí s tím, kým je a jak žije. Ale je to chlap se vším všudy a s nožem to umí – dokáže vykuchat rybu, nasekat zeleninu a připravit hostinu, stejně jako vytáhnout milence z prstu třísku. Prostě šikula. Člověka až napadne, k čemu všemu by ten nůž mohl ještě použít. Žena, která si čte Woolfovou, s ním podle všeho vztah teprve začíná. Není si jím jistá, taje jeho povahy jsou pro ni nečitelné. Odmítá dělat i úplně obyčejné věci, jako sledovat s ní západ slunce, a dráždí ji svou ležérní popisem „jeden za všechny“, podle kterého přesně ví, jak takový západ slunce bude vypadat.

Jde mu jen o to, aby ji vzal na ryby během jediné bezměsíčné noci v roce; noci, kdy rybaří nejraději a kdy ryby berou nejvíc. Celý den ji proto zasvěcuje do tajů návnad a vlasců; ona je ale spálená od sluníčka a na žádnou výpravu do tmy se jí nechce. Hádají se – vlastně se spíš tak hašteří.

Druhá scéna začíná v naprosté tmě, s hmatatelnou naléhavostí, když se Muž vrací od řeky sám a zoufale se snaží dovolat policii. Žena zmizela; neví, co se jí u řeky stalo, neozývá se. Vypadá zdrceně. Ale není to jen zástěrka? Zabil ji snad a teď si buduje alibi? Právě v momentě, kdy se tyto myšlenky začínají slévat v jistotu, se Žena vrací.

Až na to, že to není ta žena, co četla Woolfovou. Je to Druhá žena. Najednou jsme se posunuli v čase. Místo je stejné, ale jsme buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Nikdy není úplně jasné, co z toho platí.

Druhá žena je úplně jiná než ta první. U řeky potkala pytláka a chytila rybu – zažila to, co Muž chtěl, aby zažila s ním, ale s někým jiným. On vypadá, no, na odpis. Ona kouřila trávu a má dobrou náladu. On naopak ne, a tak ji posílá se vykoupat, zatímco sám kuchá rybu, kterou chytila, a připravuje večeři.

A tak hra pokračuje, scény s Mužem a jeho milenkami se střídají. Nikdy však nenastane okamžik, kdy by se setkali všichni tři najednou.

Ukazuje se, že není náhoda, že si Žena čte právě román K majáku, dílo, které rozjímá nad tématy jako subjektivita, rozdílné vnímání stejné situace a ztráta. Zdá se, že právě to jsou i témata Butterworthovy hry.

Zda je to sériový vrah, který se zbavuje žen, co nenaplňují jeho očekávání, nebo osamělý podivín, který si v partnerských vztazích nastavil nesplnitelně vysokou laťku, jedno je jasné: Muž „rybaří“, a to jak skutečné ryby, tak tu ideální ženu. Jestli ty, které neuspějí, omráčí a vyvrhne jako ty ryby, není zřejmé. Ale rozhodně je to jedna z možností.

Oba ženské příběhy obsahují podobné momenty: rybářskou výpravu za bezměsíčné noci, vyznání lásky, zabalený kus křišťálu, nález kresby ženy v červených šatech s vyškrábaným obličejem, uvědomění ženy, že tento vztah nemá budoucnost. Tyto momenty jsou však vnímány odlišně; důraz je kladen na subjektivní pohled Muže.

Říkám „zdá se“, protože přijde zvrat, který zpochybní vše předchozí, nebo možná naznačí, že historie a budoucnost se opakují, nebo možná... inu, ten zvrat může mít nekonečno výkladů. Butterworth své záměry rozhodně nepodává na stříbrném podnose.

Publikum kolem mě působilo hodně zmateně. Někteří byli naštvaní, jiní se nudili; někteří nechápali, proč ten sympaťák pan Jackman není tak úplně sympatický. Ale skoro každý, kdo o představení při odchodu mluvil, přiznával absolutní nepochopení toho, o čem to vlastně celé „bylo“.

K tomu, aby hra byla skvělým divadlem, samozřejmě není nutné, aby jí diváci plně rozuměli. Ale často to pomáhá. Zde se zdá, že je Butterworth až moc chytrý a zároveň příliš neohrabaný: ten květnatý jazyk je místy v silném rozporu s jednoduchostí děje. Pod hladinou sice tečou jasné alegorické proudy, otázkou však zůstává, kam vlastně směřují.

Scénografie Ultze je bezchybná. Pocit stísněného prostoru uprostřed venkovské divočiny je zprostředkován s naprostou lehkostí. Světelný design Charlese Balfoura je úžasný; tajuplný i odhalující, přesně odpovídající náladě jednotlivých scén. Stephen Warbeck složil znepokojivou a působivou hudbu. Ricksonova režie je jistá a detailní. Pochybuji, že byste pro Butterworthovu hru mohli chtít lepší vizuální zpracování.

Cush Jumbo v roli Ženy znovu potvrzuje své nesporné hvězdné kvality. Je naprosto uvěřitelná, plná grácie a šarmu; její intelektuální stránka je stejně zřetelná jako ten brožovaný výtisk Woolfové a postupující pocit nejistoty z setkání v divočině vykresluje velmi subtilně a přesvědčivě. Nedá se jí nic vytknout.

Laura Donnelly jako Druhá žena je rovněž vynikající. Představuje úplně jiný typ postavy a s přehledem a stylem se jí daří zprostředkovat její smyslnou syrovost. Její monolog o okamžiku, kdy se s ní Muž miloval a ona si uvědomila, že spolu nemohou být, je fascinující; po celou dobu na scéně doslova září. Společně s Cush Jumbo tvoří pozoruhodnou dvojici.

Ale je to Jackmanova hra. Tohle Butterworthovo dílo je celé o tom Muži, jak ostatně ten závěrečný zvrat jasně ukazuje.

Fanynky Wolverina nepochybně potěší jeho upnuté tričko a vystavené svaly. Jackman však do každého momentu vnáší chladnou intenzitu, která připomíná jeho práci v seriálu Corelli. Daří se mu udržovat úroveň tajemného citového odstupu od žen ve svém životě, a přitom – možná schválně provokativně – naznačuje silnou touhu po blízkosti, lásce a ideálním vztahu. Jeho vyprávění o tom, jak chatu využíval jeho otec, je lahůdkové a patřičně dvojznačné. Kráčí v otcových šlépějích, nebo loví ve své vlastní řece?

Jeho výkon je napjatý, mužný a plný nevyřčené hrozby. Neustále vás nutí hádat, co se vlastně děje – přičemž nikdy není jasné, zda je to jeho hereckým umem, nebo tím, že to prostě neví nikdo ani v zákulisí.

A ještě jedna věc: Jackman se zřejmě pokouší o anglický akcent. Pokud ano, moc mu to nejde, jeho australský přízvuk byl dost znát. Jenže Donnelly byla Irka a Jumbo zvolila takový ten neutrální styl a la Mary Tyler Moore, ani americký, ani britský. Takže zasadit hru někam geograficky bylo nemožné, což ale na druhou stranu podtrhlo univerzálnost témat. Tenhle příběh o muži, ženě, namlouvání, zlomených srdcích a rybách by se mohl odehrávat kdekoli.

Scéna, kde se kuchá čerstvě chycená ryba a připravuje se k pečení, je detailní jako policejní rekonstrukce. Máte pocit, že trvá věčnost. Když se do zářezů v rybě vkládaly plátky citronu, člověk nevěděl, jestli sleduje divadlo nebo kuchařskou show s celebritami. Vzhledem k tomu, kolik času se tomu kuchání věnuje, tím Butterworth musel něco sledovat. Co přesně to ale bylo, mi bohužel uniklo.

Celkově jde o solidní inscenaci vcelku ambiciózní, leč dosti nudné hry. To není vina herců, režiséra ani kreativního týmu. Butterworthova hra prostě není tak hluboká a podmanivá, jak si o ní on sám zřejmě myslí.