RECENZE: The Ruffian on the Stair, Hope Theatre ✭✭✭

Tim Hochstrasser recenzuje hru Joea Ortona The Ruffian On The Stairs (Grázl na schodech), kterou uvádí The Hope Theatre.

The Ruffian on the Stair

The Hope Theatre

2. února 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

„Myslí si, že když jsi zločinec, můžou s tebou jednat jako s odpadem. Přijít si jen tak sem. Říct to člověku rovnou do očí. Morálka v Ninive byla stěží tak uvolněná.“

To může být jedině paradoxní a precizní styl Joea Ortona: uražené nároky na morální rozhořčení a autoritu od někoho, kdo stojí mimo konvenční etiku, vtipné a epigramatické repliky v ústech někoho zdánlivě surového a nevzdělaného, a převrácení běžných předpokladů nejen o dobru a zlu, ale i o oběti a utlačovateli.

Ortonova tvorba není rozsáhlá a i jeho tři celovečerní hry se nehrají příliš často. Je proto velmi vítané, že se dočkal obnovení právě The Ruffian on the Stair. Přesto jde o zvláštní kousek. Původně rozhlasová hra, adaptovaná z románu The Boy Hairdresser, který Orton napsal společně se svým milencem Kennethem Halliwellem, byla později přepsána do podoby hodinového představení jako součást dvojsuboru uvedeného v posledním roce Ortonova krátkého života. Zatímco formálně jde o dílo autorovy zralosti s úspornou a přesnou technickou jistotou jeho nejlepších věcí, tematicky předjímá mnohé motivy, které jsou s větší rafinovaností a hloubkou zpracovány v pozdějších hrách. Textu nic nepřebývá, nic nezdržuje, ale zároveň je mnoho z toho, co se zde říká o homosexualitě, incestu, katolicismu, vraždě a tyranii konvenčního pokrytectví, jinde dotaženo důkladněji a s lepším účinkem.

V podstatě jde o komorní hru pro tři postavy. Mike (Gary Webster), málo vytížený nájemný vrahoun s násilnickými sklony a bisexuálními choutkami, a Joyce (Lucy Benjamin), uvadlá, zkoušená bývalá prostitutka, tvoří nesourodý pár žijící pod jednou střechou. On je irský katolík (přestože přízvuk kupodivu chybí) a ona londýnská protestantka, a v prvních dvaceti minutách si autor dopřává trochu únavné špity na účet jejich víry a měšťáckých předsudků. Děj a tempo však naberou obrátky s příchodem Wilsona (Adam Buchanan), který do tohoto dusného uspořádání vnáší závan konfrontační, mladistvé svěžesti – předobraz pana Sloana. Přichází pod záminkou pronájmu pokoje a stává se typickým rušivým cizincem, kterého najdeme v každé Ortonově hře a u něhož se nakonec ukáže, že má k jednomu nebo oběma aktérům blíž, než bychom hádali. Kvalita interakce mezi herci výrazně stoupá s tím, jak děj graduje k temnému a násilnému vyvrcholení, a všichni tři účinkující excelují v plném využití Ortonových replik, ať už jsou strohé, zábavné nebo fraškovité. Stejně jako umělý chrup v Loot (Lup), i Joyciny zlaté rybky významně přispívají k břitkému rozuzlení a v pravý moment propichují bublinu vážnosti.

Tvůrčí tým odvedl dobrou práci při rekonstrukci atmosféry 60. let: rekvizity, dekorace, nábytek i hudba v pozadí úspěšně evokují pochybné, leč živé prostředí bytu v Islingtonu roku 1967. Scénografie Rachael Ryan těží z nutnosti efektivně využít velmi malý prostor. Skrze ošuntělost vidíme doslova i obrazně, když sádrokartonová stěna ustupuje výhledu na ulici. Přestože klaustrofobní blízkost publika k ději má své výhody, herci se občas zdáli být ve svém pohybu omezeni zaplněným prostorem a nutností proplétat se mezi diváky. Možná se mělo obětovat pár míst k sezení, aby se účinkujícím ulevilo?

Tento poslední bod souvisí s nejdůležitější výtkou k jinak velmi solidní a záslužné inscenaci. Tempo bylo často až příliš pomalé a neměnné. Ortonovy texty jsou jako partitura: sevřenost psaní neznamená, že zde není prostor pro rozmanitost a rychlost podání. Jak ukázala nedávná vydařená inscenace Loot v Park Theatre, najdou se momenty, kdy je vyžadována závratná, zběsilá rychlost čistokrevné frašky stejně jako momenty ticha a rozvahy. Této dynamiky se nám od režiséra Paula Claytona nedostalo, což byla promarněná příležitost.

Celkově se jedná o důstojnou, i když ne výjimečnou inscenaci s řadou poctivých kvalit. V malém prostoru Hope Theatre funguje dobře, ale pokud by byl kus delší, vyžadoval by ráznější režijní vedení, aby materiál předal s tou správnou mírou cynické, bravurní intenzity.

Shrnutí: I když nejde o Ortonovu „zlatou klasiku“, tato hra si zaslouží častější uvádění a dostalo se jí více než slušného nastudování od tvůrčího týmu, který je v souladu s její specifickou estetikou.

Hraje se do 16. února 2019

REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE RUFFIAN ON THE STAIRS