RECENZE: The Scottsboro Boys, Old Vic Theatre ✭✭✭✭

The Scottsboro Boys

The Young Vic

12. listopadu 2013

4 hvězdičky

Na partiturách Johna Kandera je něco opojného, bez ohledu na to, o jaké dílo jde. Máme tu zlaté hity (Cabaret, Chicago, Curtains), kousky, které těsně minuly cíl (Kiss of the Spiderwoman, The Act, Woman of the Year, 70 Girls 70, The Rink, Steel Pier a Flora The Red Menace), i naprosté propadáky (Zorba) – všechny napsané se zesnulým Fredem Ebbem. Když Ebb zemřel, jedním z jejich rozpracovaných děl bylo právě The Scottsboro Boys, které se nyní hraje v divadle Young Vic v režii Susan Stroman, původní spoluautorky tohoto kusu.

Původní produkce ve Vineyard Theatre na off-Broadwayi ukázala sílu a potenciál tohoto pozoruhodného kusu hudebního divadla. Přesto měla své mouchy a potřebovala úpravy.

Překvapivě k těmto úpravám nedošlo, což má za následek, že se nejedná o největší dílo kánonu Kander & Ebb – a přitom by jím tak jasně mohlo být.

Téma je ze všech děl dvojice Kander & Ebb nejvážnější, nejvíce zneklidňující a nejděsivější: i ty nejtemnější momenty v Kabaretu jsou slabým odvarem ve srovnání s tímto příběhem o předsudcích bílých Američanů vůči černochům, o soudním systému, který je tak prohnilý, že pro ty, kteří v něm hledají ochranu, postrádá smysl. Je to o způsobu života a nepochopitelné zášti vůči menšině, která nám dnes v kontextu rasových vztahů připadá otřesná, ačkoliv se o ní donedávna takto nepřemýšlelo – a přesto v jiných souvislostech (zákaz sňatků stejného pohlaví, situace v Íránu, Africe, Koreji, a dokonce i v některých částech Ameriky, Austrálie a Evropy při jednání s menšinami) stále nachází smutně hlubokou odezvu.

Dvě bílé ženy, aby zakryly vlastní prohřešky, obviní devět zcela nevinných a značně naivních černošských mladíků ze znásilnění. Bílým ženám se uvěří a devět chlapců skončí ve vězení s rozsudkem smrti. Poroty v jednom procesu za druhým, a to i když jedna z žen svou výpověď odvolá, chlapce odsuzují – prostě jen proto, že jsou černí. Je to stejně hrůzný příběh neskrývaných předsudků jako v muzikálu Parade – přesto se tak kvůli zvolenému zpracování občas nejeví.

To však nemá nic společného s hereckým obsazením, které je příkladné a vynikající. Těch devět chlapců je bez přehánění velkolepých: zdejší sestava je lepší než ta z Vineyardu. Každý z nich umí zpívat, tančit i hrát. Jsou prostě úžasní, přičemž obzvlášť pozoruhodné výkony podávají James T Lane (vážně, nechte už rovnou vyrýt jeho jméno na ceny), Kyle Scatliffe, Clinton Roane a Carl Spencer. Když zpívají všichni společně, je to nepopiratelně strhující.

Jsou zde však další čtyři role a právě pojetí a realizace těchto postav vyvolává rozpaky a nedostatek preciznosti.

Opět to z větší části není chyba samotných interpretů. Jde o koncept. Ten je prostý a v jiných příbězích by mohl fungovat skvěle. V jakési parodii na „Black Minstrel“ show, které byly kdysi tak populární, hrají zlé bílé postavy černí herci v přehnaném vaudevillovém stylu. Rozpolcené, laskavé a „pochopitelné“ bílé postavy jsou seskupeny do jedné – Interlokutora, kterého hraje Julian Glover. Je to překvapivě mnohem starší muž než kdokoli jiný v obsazení, disponuje robustním hlasem i postojem, ale působí křehce, až se divák občas bojí, zda představení vůbec dohraje. Pak je tu tajemná žena, která se neustále objevuje v průběhu tragédie, ale bez zjevného účelu, až do závěrečné scény, kdy se z ní stává Rosa Parks, a tím i ztělesnění vzdorovitého ducha všech „Scottsboro Boys“, zejména Haywooda Patersona.

Dvě vaudevillové postavy – pan Tambo (vynikající Forrest McClendon) a pan Bones (přehrávající Colman Domingo) – dělají přesně to, co se po nich žádá – každý vrávoravý krok, každé předvádění se, každý tanec a vtip. Bohužel se však nelze zbavit pocitu, že kdyby tyto role hráli bílí herci, mohl být ten osten silnější, hrůza hlubší a ironie jízlivější. Ne proto, že by bílí herci byli lepší; jen by barva jejich kůže změnila celou dynamiku a fungovala jako inverzní minstrelská hříčka.

A přiznejme si, že téměř všechna skvělá čísla, která Kander a Ebb napsali, byla určena pro ženy – a absence ženského hlasu je zde citelná. Zvláště když je tu prostor pro to, aby se alespoň jedna žena objevila v různých rolích – jako matky, jedna z „obětí“ znásilnění, nebo snad samotný duch spravedlnosti.

A pak je tu Interlokutor – pokud je bílý, proč je bílý? Proč není černý jako všichni ostatní?

Tyto otázky jsou však koncepční a režijní a po pravdě řečeno, dílu v dosažení velkých výšin nijak zásadně nebrání. O to se postará herecký soubor, i když se občas (v mluveném slově i zpěvu) až příliš křičí.

Choreografie Susan Stroman je maskulinní, vzrušující a působivá. Scénografii Beowulfa Boritta ani kostýmům Toni-Leslie James nelze nic vytknout. Hudební nastudování Roberta Scotta je většinou inspirativní, i když by vokální výkony snesly více světla a stínu, jemnosti a tiché srozumitelnosti.

Je to skvělá podívaná a další zlatá hvězda pro Kandera a Ebba – s o něco vizionářštějším režisérem by to ale mohl být jejich absolutně největší hit!

Inscenace The Scottsboro Boys se letos v říjnu stěhuje do Garrick Theatre.