RECENZE: Racek, Open Air Theatre v Regent's Parku ✭✭✭✭

Racek

Regent's Park Open Air Theatre

24. června 2015

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Píše se rok 1895, kdy si Racek Antona Pavloviče Čechova odbyl svou nepříliš slavnou premiéru. Původní uvedení bylo považováno za propadák, ale jeho osud se změnil, až když Stanislavskij a Němirovič-Dančenko zahájili sezónu v Moskevském uměleckém divadle právě obnovenou premiérou této hry.

K oslavě 120. výročí hry si scéna Regent's Park Open Air Theatre objednala u Torbena Bettse novou verzi Čechovova prvního velkého úspěchu, který patří do jeho „velké čtyřky“ (spolu se Strýčkem Váňou, Třemi sestrami a Višňovým sadem). Inscenace této adaptace v režii Matthewa Dunstera je právě na programu a na jedné věci se pravděpodobně shodnou všichni: takové zpracování Racka ještě nikdo nikdy neviděl.

V programu k inscenaci říká emeritní profesorka ruského dramatu Cynthia Marsh o originálu následující:

„Je to kritický a tázavý pohled na onen polosvět kolem spisovatelů, divadla a hereček, na bolest a tragédie, které se tam často odehrávají. Nad tím vším se vznáší otazník, co vlastně všichni dělají: co je umění? co je divadlo? a implicitní, byť ne zcela rozvinutá, mnohem větší otázka – co je život?... Jeho hluboké porozumění divadelním mechanismům a odvržení melodramatického stylu, který byl tehdy stále tak populární... ho vedlo k rozkrytí nároků na realismus, které divadlo začalo prosazovat. Hra je ponořena do tehdejší debaty o cílech umění obecně a divadla zvláště.“

Bettsova adaptace (možná by bylo přesnější říci nová interpretace) se rozhodně snaží vyvolat stejný efekt, jakým musel Čechov působit na své tehdejší diváky. Jazyk má v sobě robustní modernost, díky níž jsou situace i postavy okamžitě srozumitelné, blízké a rozpoznatelné. Je to sice na úkor lyrismu, který Čechov do hry vložil, ale výsledná jasnost pochopení za to stojí. Pro někoho bude text bezpochyby příliš hrubý či vulgární – ale podstatu Čechovova záměru destiluje koherentním a hmatatelným způsobem.

Dunsterova režijní vize však Bettsovu zručnost tak trochu zatemňuje. Není to sice osudové, ale objevují se zde zvláštní stylistické volby, které působí bizarně: každá scéna je prokládána extrémně hlasitým, zesíleným zvukem (který může a nemusí být zvukem natahovaného revolveru – pokud to někdo víte, prosím, dejte vědět), což působí rušivě až nepříjemně. Scéně dominuje šikmo umístěné zrcadlo, které se v závěru druhého jednání promění v podivný maják s ostrým světlem, čímž tříští pocit realismu dosažený scénografií a herectvím. Jezero, které je v Čechovově vizi tak silně přítomné, se zde stává hmatatelným a v prvním dějství v něm sloužící nazí a vzdorní plavou, zatímco v druhém dějství slouží jako vsuvka pro další a vcelku zbytečný odkaz k Hamletovi.

Větší váhu má však Dunsterovo osobité míšení stylů. Naštěstí je jeho celkový přístup komediální; správně se vyhýbá onomu únavnému přístupu ve stylu „Čechov je ponurý a vznešený“. Zejména první dějství je nesmírně zábavné. Ale ve druhém dějství, možná jako poklona různým formám divadla, které jsou pro hlavní postavy důležité, ustupuje realismus nesourodým stylům: podívané, avantgardě a melodramatu. Tato zvláštní rozhodnutí nic nezlepšují ani nevyjasňují, a nakonec jen ubírají na působivosti Bettsově práci i Čechovovi samotnému.

Přesto ne všechna režijní rozhodnutí vyznívají naprázdno. Použití nahraných voice-overů, které reprezentují vnitřní pocity postav, je překvapivě účinné. Tempo i herecké výkony mají v sobě svižnou energii, díky níž je snadné sledovat nálady a pocity postav. Základním přístupem je úsečná stručnost, takže když pak přijdou pauzy a váhavé pasáže, působí obzvláště silně. Dunster vnáší světlo do temných zákoutí, která Čechov a Betts vetkali do příběhu; v mnoha ohledech jde o nejjasnější odvyprávění tohoto příběhu za dlouhá léta.

Nádherně je vykreslena sobeckost a sebestřednost postav. Velká část dialogů se odehrává přes repliky ostatních, což demonstruje mluvčího nezájem o osobu, do jejíž řeči skáče. Chytře je podána pichlavá familiárnost dlouholetých vztahů i bolestná neopětovaná láska tolika postav. Ohnivé šílenství, zběsilá vášeň, tichá lítost a potlačovaná touha – Dunsterova režie pečlivě vykresluje různé podoby bolesti, kterou jednotlivé postavy prožívají.

Obsazení je z většiny vynikající, což rovněž přispívá k účinnosti, bezprostřednosti a humoru celého kusu.

Simon miluje Mášu, která Simona nenávidí, ale miluje Konstantina. Konstantin zbožňuje Ninu a Máši si nevšímá; Nina krátce miluje Konstantina, ale pak propadne staršímu Borisi Trigorinovi, milenci Iriny, Konstantinovy matky. Doktor Dorn také miluje Irinu a jeho zase miluje Pavlína, která je vdaná za Ilju (Mášini rodiče). Petr vlastní panství, kde Máša s rodiči žije (Ilja je správcem statku), a jsou tu i další sloužící – Jakov a Nataša. Hra začíná Konstantinovo přípravou na premiéru jeho hry, v níž má zářit Nina a která se bude hrát na pozemcích panství pro skupinu nespárovaných a nešťastně zamilovaných diváků.

Colin Hoult je v roli učitele Simona, který zbožňuje Mášu, ale neustále rozebírá svůj nedostatek peněz, naprosto skvělý. Hoult je komicky dokonalý a do svého výkonu vnáší přesnou kombinaci upjatosti, neomalenosti a naivity. Jeho společenská neohrabanost je rozkošná a nelze k němu nepociťovat sympatie.

Jako Máša je Lisa Deveney úžasná: jízlivá, inteligentní, věčně truchlící, defenzivní a zoufalá. Její touha po Konstantinovi je hmatatelná a své frustrace si vybíjí na Simonovi – sice nehezky, ale s dobrým komickým účinkem. Deveney má fascinující sytý hlas, který dokáže skvěle využít v hněvu i frustraci. Spolu s Houltem tvoří velkolepou dvojici.

Janie Dee je v roli vyhasínající herecké superhvězdy jako doma. Irinu podává tak, že je nesnesitelná i zbožňovaná zároveň. Scéna, v níž porovnává svůj přístup k životu s Mášiným, je čistým komediálním blahem. Později následuje téměř nesnesitelně krásná scéna s jejím odcizeným synem, kde se během okamžiku promění z pečující, laskající matky převazující ránu v znuděnou a otrávenou primadonu. Dee je vynikající herečka a její výkon je zde naprosto precizní.

Díky tomu, že je Dee jako Irina tak silná a energická, funguje bledý, křehký, ale skvěle bystrý Konstantin Matthewa Tennysona jako dokonalý protipól. Je to bezvýhradně dítě své matky a Tennyson to umí mistrně prodat. Zároveň ho ale pronásleduje pocit nedostatečnosti a touha po Nině, což Tennyson podává stejně jasně – a navíc je vtipný. Jeho výkon ve scéně, kdy uvádí svou vlastní hru, je k popukrutně zábavný.

Ian Redford je v roli Petra Sorina velkolepý; mrzutý, bojovný, cíleně smutný, zaplavený hrůzou z neprožitého života. Každému svému pohybu dodává jakousi dyspeptickou vznešenost. Dr. Dorn v podání Dannyho Webba je stejně dobrý – moudrý, osamělý muž s tajemnou minulostí. Do zapšklých postojů k divadlu a umění vnáší otevřenost, a je tak skutečným spojencem pro trápeného Konstantina. Webbovi se daří vyjádřit lehkou přívětivost i hluboký smutek zároveň. Jeho závěrečná slova měla velkou sílu.

Jediný vážný přešlap představuje klíčová role Borise Trigorina, etablovaného spisovatele, který svým románkem s Ninou zničí duši Irině i Konstantinovi. Alex Robertson působil, jako by hrál v úplně jiné hře – možná to byl záměrný režijní tah, protože Boris je pro panství i jezero skutečným cizincem. Ale i tak je Borisův přínos pro hru kritický – byla to role, kterou hrál sám Stanislavskij a která je často považována za jednu z nejlepších mužských rolí, jaké Čechov napsal. Zde však nikoliv. V jeho pojetí chybí pocit mužské síly a inteligence a je nemožné pochopit, proč je tato postava pojata právě takto.

Jak Nina v podání Sabriny Bartlett, tak Irina Janie Dee Robertsonovým excentrickým projevem trpí, Bartlettová možná ještě více. Nina je definována zbožňováním Borise, a bez jeho silného protihráčského ukotvení zůstává její postava poněkud rozpačitá. Bartlettová se však snaží a její scény s Tennysonem jsou výborné. Její hlas je sice až příliš často příliš pronikavý, ale má milý a podmanivý projev. Konstantinova touha po ní nikdy nepůsobí nepochopitelně.

Zbytek obsazení je velmi zdatný, i když Ilja Frasera Jamese se svými neustálými vtipy, kterým se sám směje, začne být po čase trochu únavný.

Scéna Jona Bausora je pozoruhodná. Atmosféra panství a jezera je krásně vystižena a vypadá neuvěřitelně reálně, k čemuž značně přispívá i prostředí Regent's Parku. Jsou tu zahrady i stromy a trávník vypadá skvěle jak na zemi, tak v odrazu obřího zrcadla. Když dojde na interiérové scény, tráva zmizí a objeví se nádherné parkety, které čistě vytvářejí dojem měšťanské vytříbenosti. Kromě momentu, kdy se zrcadlo změní v oslepující maják, jde o chytrý nápad. Odrazy jsou ve hře důležité a zrcadlo je symbolizuje, přičemž zároveň umožňuje zajímavé perspektivy na dění.

V této chytré a inteligentní produkci je mnoho věcí, které stojí za obdiv a dokážou oslnit. Dunster však ke konci hry začne být až příliš „chytrý“ a zejména závěrečná scéna je zvládnutá nešťastně – je příliš melodramatická na to, aby byla tak bolestná a smutná, jak by měla být. Přesto je to verze Racka, kterou stojí za to vidět.

RACEK SE HRAJE V REGENT'S PARK OPEN AIR THEATRE AŽ DO 11. ČERVENCE 2015