RECENZE: Zkrocení zlé ženy, New Wimbledon Studio ✭✭✭✭✭

Zkrocení zlé ženy

New Wimbledon Studio

27. května 2015

5 hvězdiček

REZERVACE VSTUPENEK Když jsem dorazil na novinářskou premiéru nové inscenace Zkrocení zlé ženy, před vchodem do New Wimbledon Studia se povalovalo dost zanedbané, prostořeké individuum s plechovkou piva v ruce. Už jsem na to dál nemyslel, dokud se ten samý člověk neobjevil přímo v divadle před začátkem představení, kde se hlučně dohadoval s inspicientem, převracel židle a lehce obtěžoval diváky. A v tu chvíli mi to došlo: hra už začala a my jsme nebyli svědky incidentu vyžadujícího zásah policie, ale brilantně improvizované verze „Indukce“ – rámcového příběhu o divadle na divadle, který uvozuje tuto ranou Shakespearovu komedii. Jako Christopher Sly, opilec, kterého je třeba upokojit a pobavit, nám Christopher Neels nabídl první z mnoha nových a pronikavých vhledů do kusu, který se v moderní tradici stal spíše „problémovou hrou“ než jedním z lehkovážných a rozverných Shakespearových raných děl. Tato hra má temnou minulost. Pochází z počátku 90. let 16. století a existuje ve dvou verzích, jejichž vzájemný vztah a přesný Shakespearův přínos zůstávají předmětem vědeckých sporů. Text je v doslovném smyslu „špinavý“ (foul) – může vycházet z tzv. „špatných kvartů“, vzniklých z nápovědních kopií a vydaných před Prvním foliem. Navíc se mu dostalo i „špinavého“ kritického přijetí, zejména od George Bernarda Shawa, který hru popsal jako „jednu velkou odpornou urážku ženství i mužství od začátku do konce“. V posledních letech je pak kritizována z feministických pozic, podle nichž je neustálý střet mezi Petruchiem a Kateřinou nemožné hrát naplno bez ironie či zcizovacích prvků. Podle mého názoru mohou být tyto argumenty, podobně jako ty o antisemitismu v Kupci benátském, přeceňovány a v jistém smyslu míjejí cíl. Předně bychom měli uznat, že fakt, že Shakespeare udělal ze Zkrocení hru ve hře, znamená, že on sám vytvořil rámec, který brání tomu, abychom ji brali doslovně vážně. Za druhé, o naší reakci na text rozhoduje nakonec režie a soubor – lze jej hrát ironicky, jako frašku nebo historicky (tedy jako výraz raně novověkých představ o společenské hierarchii a postavení muže a ženy po pádu z ráje). Možností je spousta a s rozsudkem musíme počkat až do závěrečné opony. Soubor Arrows and Traps pod vedením režiséra Rosse McGregora nám přináší genderově převrácenou verzi hry v rámci poutavé sezóny na téma „Láska v dobách války“. Soudě podle této inovativní a živé inscenace budou jejich verze her Titus Andronicus a Dobrý konec vše napraví v průběhu léta naprostou povinností pro každého divadelního fanouška. Ocitáme se v jednoduché, flexibilní scéně, která dobře funguje pro pouliční výjevy i interiéry, přičemž se neztrácí čas zdlouhavými přestavbami. Časově jde o dlouhý večer, ale díky tempu to tak nepůsobí; epizody plynou s obdivuhodnou svižností a úsporností, zatímco monology k zamyšlení či odpočinku dostávají plnou váhu. S výjimkou hlavních rolí hraje každý herec více postav, v čemž se projevuje výhoda práce s ustáleným jádrem souboru, kde se všichni dobře znají a skvěle zvládají ansámblovou souhru. Akce má energii, vynalézavost a lehkost, a silné vizuální cítění vytváří působivé obrazy. Díky tomu nevadí omezený rozpočet: například sbor bázlivých kuchařů a služebných v scéně banketu je tak vtipně choreograficky zpracován, že úplně zapomenete na minimální rekvizity. To je Shakespeare, kde jsou hodnoty a důraz na správném místě – konkrétně v analytickém promyšlení textu s ohledem na to, jak vizi nejlépe předat tempem, vtipným podáním a neustále poutavým pohybem na jevišti. Najdeme zde i půvabné pěvecké vložky, které ze hry přirozeně vyplývají v nejlepší tradici hudebního divadla a v několika momentech dokonale podtrhují náladu děje. Co nám tedy genderové převrácení hry přináší? Jak obohacuje naše chápání? Za prvé, hrany konfrontací jsou o něco otupeny, takže působí spíše humorně než krutě. Hašteření nápadníků je samozřejmě stále jízlivé, zejména díky vynikající Jean Apps v roli Gremie; matky hlučí a vyhrožují stejně účinně jako otcové – zde vyniká Bridget Mastrocola jako Vincentia s ohánějící se kabelkou. Bianco (Samuel Morgan-Grahame) je pojat jako hýčkaný a rozmazlený maminčin mazánek a Trania (Gemma Salter), vydávající se po většinu děje za Lucentii (Remy Moyes), září těkavou komediální invencí. Hra však stojí a padá na souhře mezi Petruchiou (Elizabeth Appleby) a Cajetanem (Alexander McMorran). Měl jsem pocit, že McMorran mohl být v úvodních scénách ještě obtížnější a nerozumnější – cesta odtud k jeho jemnému, důstojnému a přesvědčivému podání závěrečného monologu o poddanosti musí být dlouhá, ať už ho vnímáte jako oběť, či nikoliv. Ale Appleby se svou ztřeštěnou a lehkovážnou Petruchiou byla naprostou komediální lahůdkou. Její neustálý odmítavý postoj ke Kajetanovým názorům a přáním v sobě měl něco z Jennifer Saunders v nejlepších momentech seriálu Naprosto dokonalé. Tím, že se po většinu hry pohybovala v alternativním komediálním světě, bylo její konečné vyznání lásky o to dojemnější – a rozhodně to bylo poprvé, co na mě tento moment skutečně zapůsobil. To mě přivádí k druhému postřehu ohledně tohoto konceptu: vtip a soutěživý švih dialogů jsou v jistém smyslu nadřazeny genderu a vyžadují precizní, takřka vojenskou přesnost v provádění náhlých změn nálad, aby diváky vtáhly do hry a vyvolaly v nich napjaté očekávání, co přijde dál. Je to zřejmě další potvrzení výroku Noela Cowarda, že komedie je nejvtipnější tehdy, když se hraje se smrtelnou vážností…

Můj osobní problém s touto hrou spočíval v minulosti v naprosté neúprosnosti procesu „krocení“, který mi v předchozích inscenacích připadal spíše úmorný než krutý, natož vtipný. Z toho důvodu mě v posledních letech více lákal laskavý, kultivovaný a svůdný šarm verze Colea Portera než Shakespearův originál. Největší poklonou, kterou mohu této vydařené produkci složit, je to, že mě přiměla smýšlet o původní hře mnohem vlídněji a rozptýlila mnoho mých obav z tohoto materiálu. Určitě si to nenechte ujít.

Zkrocení zlé ženy se hraje v New Wimbledon Theatre Studio do 20. června 2015.