RECENZE: Bouře (The Tempest), Eel Brook Theatre ✭✭✭✭

The Tempest (Bouře)

14. 10. 2015

Eel Brook Theatre, Fulham

4 hvězdičky

Shakespearova poslední hra nikdy nezklame. Z každé inscenace či adaptace, kterou jsem za ta léta viděl, jsem si odnesl něco nového, bez ohledu na to, jak moc se mi třeba nelíbilo režijní pojetí. Je v ní taková formální rozmanitost, metaforická hutnost jazyka a mistrná dramaturgická zručnost v konstrukci, že každé uvedení nabízí nové rozkrytí vzácného vhledu, který tvůrčí tým možná ani nezamýšlel nebo nedocenil. Není tu žádná hlušina, žádná vata, žádná zbytečnost či nadbytek. Je to klišé, ale přesto samozřejmě pravdivé, že Prospero, suverénní mág, který nakonec pohřbí svou knihu, zlomí hůl a osvobodí svého „vzdušného ducha“, je sám Shakespeare, který se ohlíží za svým uměním a zároveň se s ním loučí.

Na tak vysoce propracované a záměrně vytvarované dílo je také velmi pružné, schopné mnoha různých výkladů… antického či postkoloniálního, s Prosperem jako mágem (Dr. Dee) nebo impresáriem (Peter Greenaway). Neexistuje jediná mapa pro plavbu po tomto zázračném ostrově, který není jen „pln zvuků“, ale překypuje světem téměř nekonečných podnětů.  Jeden klíč k úspěchu se však zdá být zřejmý. Každé produkci by prospělo využít veškeré prostředky scénografie – zvuk, světlo, hudbu, kostýmy, masky, scénický design, videoprojekci a choreografický pohyb – neboť tato hra má nejblíže k světu opery a baletu, které se snaží sjednotit všechna umění pro společnou věc.

Jedním z nejpozoruhodnějších úspěchů této neustále fascinující a promyšlené inscenace souboru London Theatre Workshop je to, že tento bod naprosto pochopili a využili disciplínu mikroskopického rozpočtu k vytvoření smyslového a kinetického zážitku, který vás přenese daleko od deštivého večera ve Fulhamu do světa magických podnětů, které mnohé bohatě dotované inscenace zcela míjejí.

Scéna zaujme hned na první pohled. Dominují jí dvě čtvercové plachty, jedna nad starou paletou (která slouží i jako malá loďka, v níž jsou Prospero a Miranda unášeni proudem), druhá umístěná nad otvorem jeskyně z dřevěných lamel, což je Prosperova cela. Zadní stěny jsou vyplněny zmačkaným bílým papírem, který symbolizuje vlny a útesy ostrova. Po stranách je rozseto několik knih a dřevěných beden, a to je vše.

Přesto tyto zdánlivě skromné prostředky odvádějí obrovský kus práce při vykouzlení atmosféry a barev. Plachty se používají jako projekční plátna pro scénu bouře, knihy ožívají jako ptáci a kouzelné pokrmy (ovšem nikoliv způsobem kopírujícím Prosperovy knihy) a plošina dodává akci vertikální rozměr a vyhlídku pro Prospera i Ariela, odkud sledují dění. Především je tu stále dostatek místa na předscéně pro propracované pohybové schémata, která umožňují všem postavám být přítomny na jevišti a nabízet vizuální interpretaci textu v klíčových momentech. Návrháři scény a rekvizit propojili fantazii s úsporností a dosáhli velmi působivých výsledků – uznání si zaslouží Justin Williams, Harry Johnson, Anna Nguyen a Dominika Visy.

S tím je propojen skvěle udržovaný soundtrack, který běží v podstatě nepřetržitě od příjezdu ztroskotaných hodnostářů na ostrov až do chvíle, kdy je magie odvržena. Ostrov je po celou dobu skutečně „plný zvuků“, a to působivým a uvěřitelným způsobem, díky elektronickému zvukovému designu Edmunda Shawa a podmanivé hudbě a písním Jamese Nealea. Celkový dojem je plný krásy i znepokojivého tajemna, což se k světu „drsné magie“ dokonale hodí.

Návrhy kostýmů a osvětlení také dokážou velký kus práce s omezenými prostředky. Světelný tým ve složení Jordan Lightfoot a Ben Homer nás hned na úvod vytrhne z klidu velmi efektní bouří a ztroskotáním lodi, a Evie Holdcroft s Rayem Rackhamem dali každé postavě výrazný a vhodný oděv, který okamžitě prozradí něco o jejich hodnosti a postavení, přičemž nechybí ani exotické prvky. Zatočený turban pro šlechtice, patřičně třpytivý kouzelnický plášť pro Prospera, hrubá kůže pro přirozeně zarostlého Kalibana…

A nyní k obsazení a hercům. Jedná se o inscenaci s genderově neutrálním obsazením (gender-blind), ve které hraje šest žen a tři muži. Herci hrající Mirandu a Ferdinanda zároveň vystupují v rolích Trinkula a Stefana a Ariel se objevuje jako loďmistr. Tato strategie nezpůsobila žádné problémy, které bych postřehl, a nepřekážela přesvědčivým výkonům, jak by se to mohlo stát, kdyby si pohlaví prohodili i Ferdinand nebo Kaliban. Zejména Prospero mi nepřipadá jako role vnitřně vázaná na pohlaví – to, co je potřeba, je přirozená a někdy až hrozivá autorita a následná schopnost se jí vzdát. Pohlaví zde nehraje roli. Ralph Richardson kdysi řekl, že když John Gielgud vstoupil na jeviště, divákům se nemuselo říkat, že je to milánský vévoda – prostě jím očividně byl; zatímco když přišel on (Richardson), předpokládali, že je to instalatér!

Prospero v podání Karen McCaffrey je výkon vytvořený v krátkém čase kvůli změně v obsazení na poslední chvíli a zaslouží si pochvalu i přes nevyhnutelná omezení. Její přednes textu byl pečlivý, důrazný a vždy srozumitelný, ale postrádal pestrost barev a nuancí, které by mohl dodat delší čas na zkoušení. Jistější byla v odevzdávání autority a uvádění mikrokosmu ostrova do pořádku než v projevování hněvu a strohé, panovačné svrchovanosti. Její vztah k Arielovi Josepha Lawa byl dojemný a méně manipulativní, než bývá zvykem – k vidění byla ve skutečnosti mnohem větší něha, a to dlouho předtím, než se v závěrečném dějství stane hlavním tématem odpuštění. Silné i slabé stránky jejího přístupu byly patrné v přednesu onoho neobyčejného monologu „Vy elfové skal, vrchů, vod a hájů“, kde se emocionální a technický rozsah musí pohybovat od nebezpečného hněvu připomínajícího Leara až po laskavé přijetí a odpuštění. Onoho prvního bylo příliš málo, ale to druhé zapůsobilo.

Samantha Béart v rolích Mirandy a Trinkula podala dva velmi působivé a kontrastní výkony s hromadou nezkrotné energie, vynalézavosti a detailní pozornosti k textu. Stevie Basaula si sice tolik neporadil s formální dikcí Ferdinandovy mluvy, ale byl naprosto suverénní v komediální nadsázce Stefanova opileckého šaškování. Ruskin Denmark byl konzistentně skvělým Kalibanem, hrajícím s fyzickou bravurou a velkou citlivostí ke slovům – cítili jste s ním každé štípnutí a píchnutí, a když bylo třeba, nebál se opřít do rétorických nároků jedněch z nejkrásnějších veršů ve hře. Ariel Josepha Lawa byl stejně dobrý – Prospero na něj přenáší tolik energie a řízení děje, že Ariel musí být rtuťovitým impresáriem, aby události nevázly. A on takový byl; zranitelný, tajemný i hrozivý, jak vyžadovaly okolnosti, a vše korunoval milými detaily komické invence.

Skupina ztroskotanců Sebastian, Gonzalo, Alonso a Antonio byla vedena velmi kolektivně a po většinu děje figurovala jako jakýsi chór, který odrážel náladu scény kultivovaným pohybem. Díky tomu získala jejich vedlejší dějová linie větší význam než obvykle a jednotlivci dostali dostatek příležitostí zazářit v humorných i empatických polohách. Gonzalo v podání Marie Blount byl snad nejexpresivnější ze všech jako svědomí publika, připomínající nám křivdy spáchané na Prosperovi a Mirandě.

Režisér Brandon Force a pohybový režisér Liam Steward-George si zaslouží velké uznání za vytvoření tak dynamické a detailní inscenace, v jejímž srdci leží neustálé vizuální, choreografické a textové zkoumání. Klíčové je, že se nesnaží rozpustit nebo vysvětlit všechna tajemství a kouzla této nekonečně fascinující hry, ale prostě se je snaží nezapomenutelným způsobem evokovat. Takže když slavnost skončí a vy se vrátíte do podzimní noci ve Fulhamu, stále „cítíte na jazyku trochu té ostrovní šalby, která vám nedovolí věřit, že věci jsou jisté…“

Bouře (The Tempest) se hraje v London Theatre Workshop do 24. října