RECENZE: Muzikál The Verb To Love, Old Red Lion Theatre ✭✭✭

The Verb, To Love

The Old Red Lion Theatre

1. května 2014

3 hvězdičky

Recenze: James Garden

The Verb, To Love je neotřelý a podmanivý nový muzikál, který se právě uvádí v The Old Red Lion Theatre. Výkon autora Andyho Collyera, který stojí za libretem i hudbou, vzbuzuje uznání. Zápletka je zjevně inspirována jeho životem, což je samo o sobě působivé – málokterý autor se odváží jít „s kůží na trh“ tak upřímně, zvláště když jde o příběh vlastního nepříliš úspěšného milostného života a cestu k poznání, že člověk nepotřebuje partnera, aby si potvrdil svou lidskou hodnotu. Partitura je nesmírně inteligentní a nabízí trefné narážky pro diváky zběhlé v muzikálové literatuře. Od drobných rýpanců do Godspellu až po zvuk upozornění v seznamovací aplikaci, který je citací z Gypsy („I had a DREAM!“, vzpomínáte?). Místy probleskne i vliv Jasona Roberta Browna (opakování frází v duchu „it’s over, it’s done“ přímo evokuje The Last Five Years – ostatně na první pohled by se tato inscenace dala označit za gay monologovou verzi právě tohoto kusu. A to rozhodně není na škodu).

Hlavní hrdina Simon v podání Martina Neelyho je navzdory své až depresivní romantické povaze velmi sympatický. Předvádí naprosto přesvědčivý a profesionální výkon; je radost ho sledovat. Gareth Bretherton v roli Benjamina, který se z „kolouška“ stane manželem, se statečně zhostil dvojrole doprovodného pianisty i objektu zájmu.

Právě v momentě, kdy Ben vystoupí do popředí jako fyzická postava, se však objevují první trhliny ve struktuře scénáře. Během prvních 35 minut, kdy si naplno užíváme výkon Martina Neelyho, si divák vytvoří o Benovi vlastní představu – tak, jak to dobré monodrama umí. Simon nám vypráví příběh a zdá se, že to je zvolená forma. Simon a Ben se dokonce vezmou, ale ten den nevidíme na jevišti, nýbrž ve své fantazii. Poté se Ben fyzicky zjeví – respektive na něj dopadne světlo, protože u piana na scéně seděl celou dobu – jen aby se se Simonem rozešel a nechal ho v troskách.

V tomto bodě bohužel dochází ke stylistickému střetu. Inscenace v divákovi vyvolá očekávání určitého vypravěčského stylu, který funguje, až do momentu, kdy se nečekaně zapojí druhý muž, a to pouze proto, aby uštědřil ránu našemu vypravěči. Působí to, pro nedostatek lepšího slova, poněkud rušivě a nijak to nepomáhá dynamice textu. Důvěra ve vypravěče je narušena, protože nás dovedl k tomuto nečekanému zvratu jen na kratičký moment, aby se vzápětí opět ujal slova jako sólista. Diváci rádi vědí, na jaký typ představení přišli. Pokud autor dokáže s tímto očekáváním mistrně pracovat, budiž, ale toto nevyvážené zapojení druhé postavy přichází příliš pozdě na to, aby působilo jako promyšlený tah.

U inscenace, která má být o lásce k sobě samému bez nutnosti potvrzení druhou osobou, je trochu ironické, že vyžaduje přítomnost onoho druhého na scéně. Působí to, jako by Collyer přestal věřit své schopnosti nechat příběh odvyprávět jedinou postavou. Každý autor se musí naučit nemilosrdně škrtat i své nejoblíbenější momenty, pokud celku spíše škodí. Nejde o to, že by Brethertonův výkon nebyl skvělý – naopak, je velmi charismatický – ale když se závěrečná píseň jmenuje „Strong Alone“, není trochu kontraproduktivní, že končí jako duet?

V závěru Sondheimova muzikálu Company si Bobby uvědomí, že musí přestat být věčným pátým kolem u vozu a skutečně se s někým sblížit, protože pro Sondheima být sám znamená nežít. Tento kus se na věc dívá o něco dospěleji – mít rád sám sebe je stejně důležité, ne-li důležitější, než najít někoho, kdo vás bude milovat. Protože, řečeno s RuPaulem: „Když nedokážeš milovat sám sebe, jak sakra můžeš milovat někoho jiného?“

Doufám, že pokud se tento kus dočká nového uvedení, což by si rozhodně zasloužil, autor se nebude bát vzít do ruky červenou tužku a trochu více prořezávat.

The Verb To Love se hraje v The Old Red Lion Theatre do 23. května 2015