RECENZE: The World Goes Round, Union Theatre ✭✭

The World Goes Round

Union Theatre

7. února 2014

2 hvězdičky

Dílo Johna Kandera a Freda Ebba je naprosto senzační. Jejich katalog bere dech svým rozsahem, hloubkou i možnostmi, které nabízí. Jejich hudba a texty vyžadují strhující interprety – zpěváky, kteří mají sílu nejen zpívat či „vyzpívat“ vysoké tóny, ale kteří dokáží vyprávět příběh a nechat kouzlo hudby rozvinout skrze vlastní vizi, sílu a obzory.

Vskutku, pokud zpíváte píseň od Kandera a Ebba, musíte začít (minimálně) na půl plynu, ale mít v sobě kapacitu se od tohoto bodu odrazit a vzlétnout, gradovat a pak pokračovat ještě dál. Zpívání jejich písní není pro slabé povahy nebo nevýrazné typy. Není náhodou, že divy po celém světě, muži i ženy, si libují v bohatém příslibu nádherných melodií, které toto chytré a neuvěřitelně talentované duo složilo.

V roce 1991 vytvořili Scott Ellis, Susan Stroman a David Thompson revue, která měla představit repertoár Kandera a Ebba – některé kousky známé, jiné méně. Byla to přehlídka pro pět vynikajících interpretů. Dostala název The World Goes Round a momentálně se dočkala obnoveného uvedení v Union Theatre v produkci režiséra Kirka Jamesona, s hudebním dohledem Richarda Batese, pod hudebním vedením Michaela Rileyho a v choreografii Sama Spencera Lanea.

V rámci podivného tahu se k pěti sólistům, které tvůrci původně zamýšleli, přidává pět mnohem mladších „stínů“. Každý z nich nedávno absolvoval některou z londýnských uměleckých škol, ze kterých se vynořili bez výraznější stopy a rozhodně bez špetky citu nebo vloh pro jevištní projev. Zdá se, že všichni excelovali v předmětu „přehrávání a křečovité výrazy“; zejména Shahail Woodstock má na tváři permanentní úšklebek, který zcela pohřbívá jeho chlapecký šarm. Abychom jim nekřivdili, ani jeden z těchto pěti stínů nemá na práci nic kloudného a pro potřeby revue jsou naprosto zbyteční. Jejich přítomnost navíc svádí hlavní představitele k ležérnosti tam, kde by měli pořádně makat. Nejděsivější na těchto stínech je však jejich naprostá nevýraznost; chybí zde sebemenší jiskra božského ohně. U mužských zástupců je pak až příliš kladen důraz na pózy (obvykle zcela směšné nebo zženštilé, bez ohledu na vrozenou mužnost textu, písně či podtextu) namísto výkonu, který by byl plynulý a umocňoval práci hlavních protagonistů.

Vinu za to však nesou tvůrci. Spolu s jejich nevýraznými nápady na inscenování, příšernou interpretací čísel a celkovou neschopností pochopit, co je to revue a jak ji prodat – je toto představení tak žalostné, jak jen produkce tohoto titulu může být. Slovo „příšerné“ zní ještě lépe, než jaká byla skutečnost.

Z pěti hlavních představitelů se pouze Simon Green přiblížil tomu, co materiál vyžaduje, a i tak to bylo s odřenýma ušima. Po pěvecké stránce byla hudba nad síly všech protagonistů. Ani jedna píseň nezazněla s vášní, intenzitou, životem, radostí, šarmem, duchem nebo prostým pochopením, které si tyto skladby zaslouží – ba přímo vyžadují. Falešného zpěvu bylo tolik, že by člověku bylo odpuštěno, kdyby si myslel, že jde o nějaké „variace na Kandera a Ebba“ místo originálu.

Harmonie neladily, texty postrádaly preciznost, rytmus byl ignorován a smysl vyprávění často zcela opuštěn. Možná byste někde slyšeli horší verze skladeb Class, Ring Them Bells, Money, Money, Maybe This Time, A Quiet Thing, All That Jazz, Mr Cellophane nebo Cabaret, ale obávám se, že byste je museli hodně dlouho hledat. Gareth Snook, Lisa Stoke, Emma Francis a Susan Fay – nikdo z nich nepřinesl nic skutečně zajímavého. To se vážně na konkurz nepřihlásil nikdo, kdo umí hrát i zpívat?

Union Theatre dělá často vynikající práci. Některé jeho produkce byly inspirativní, objevné a demonstrovaly čirou sílu materiálu, se kterým tvůrci a obsazení pracují.

Tato inscenace The World Goes Round dělá přesný opak – zcela zakrývá hodnotu díla a snaží se prezentovat průměrnost, či spíše nedostatek talentu, jako něco hodného oslavy.

Zkrátka a dobře: není.

V týdnu, kdy v St James' Theatre po skvělé štaci skončila „ta druhá“ (Sondheimova) revue Putting It Together, působí tato dětinská a povrchní produkce úplně bezvýznamně.

Přitom samotné dílo (které je zde kuriózně uváděno bez famózního duetu The Grass Is Always Greener) je zázračným kusem divadelní magie. Zaslouží si lepší zacházení. Mnohem, mnohem lepší.