RECENZE: 'Tis Pity She's A Whore (Škoda, že je to děvka), Sam Wanamaker Playhouse ✭✭✭✭

Foto: Simon Kane Škoda, že je to děvka ('Tis Pity She's A Whore)

Divadlo Sama Wanamakera

4. listopadu 2014

4 hvězdičky

Nalijme si čistého vína: být ženou ve slavné tragédii Johna Forda 'Škoda, že je to děvka' není žádný med. V obsazení jsou čtyři ženské postavy a všechny dopadnou prachbídně. Jedna je poslána do kláštera (ta z toho vyvázla ještě lacino). Druhá je otrávena a umírá v agonii. Třetí přijde o oči a následně je upálena zaživa. Čtvrtá se dopustí incestu (přiznejme si, že dobrovolně) se svým bratrem (přiznejme si, že pohledným), který ji poté zabije a vyřízne jí srdce, jež pak nosí s sebou jako kebab nabodnutý na dýce. O tom žádná: tahle hra pro ženské pokolení moc nedělá.

Odporný, nekřesťanský kardinál hru uzavírá těmito slavnými slovy:

Však dosud nikdy incest s vraždou se tak strašně nesešly.

O té tak mladé, krásou přírodou tak štědře obdařené,

kdo mohl by neříct: „Škoda, že je to děvka?“

V této inscenaci jde o projev nad tělem mrtvého Giovanniho, zlatého mladíka, který miloval svou sestru tělesně i bratrsky. Přesto je závěrečným poselstvím to, že problémem byla ta žena. Obvyklý argument zní, že kardinál je ztělesněním korupce a „no jo, to by tak řekl, že?“

Hra byla samozřejmě napsána kolem roku 1630, kdy byl pohled na ženy poněkud neosvícený. Ale v dnešním světě „color-blind“ a genderově neutrálního castingu působí tato hra poněkud odpudivě, alespoň pokud se hraje striktně podle původního textu. Kdyby Ford napsal „Škoda, že je to negr“ nebo „Škoda, že je to lesba“, byl by dnešní svět k takovému názvu stejně lhostejný?

Proč nezměnit repliku i název na „Škoda, že je to děvkář“? Koneckonců je to Giovanni, kdo udělá první krok, a svět se rozhodně posunul do bodu, kdy uznáváme, že existují i mužské „děvky“.

Jde o důkaz hloubky a péče, s jakou Michael Longhurst přistoupil k oživení Fordovy hry v divadle Sama Wanamakera, že právě tyhle myšlenky zaměstnávají divákovu mysl na konci představení, spíše než pocit naprostého zhnusení a hrůzy z událostí, které se odehrály.

Longhurst k inscenaci přistupuje po částech. Úvodní pasáž, kdy Giovanni vyznává lásku své sestře Annabelle, hledá u mnicha požehnání pro jejich svazek a je nabádán k pokání, ale nedokáže to a vyzná se sestře, což vede k jejímu přiznání opětovaných citů, má silně trýznivý, zoufalý a zamilovaný nádech jako Romeo a Julie. První nesmělý, ale něžný a chvějivý polibek je nabitý energií. Pak, nazí, milující se pod sněhobílým prostěradlem svůdně obepínajícím jejich těla, je jejich následná hra tak erotická, smyslná a elektrizující, že vedle nich Romeo a Julie působí jen jako dvojice, co se stydlivě drží za ruce.

Stejně tak si divák užije spoustu zábavy a intrik s vyhlídkou na různé příšerné muže, kteří by se mohli stát Annabelliným manželem, pokud by její otec Florio dosáhl svého. Působí to trochu jako v Kupci benátském, ale tato atmosféra se s trhnutím zastaví, když je (velmi působivě v naprosté tmě hlediště) omylem zabit hlupák Bergetto.

Závěrečná část hry je orgií krveprolití, zrady a žluči a Longhurst se do ní pouští naplno a bez příkras. Od Hippolityny bolestivé smrti jedem, přes dopis psaný Annabellinou vlastní krví až po Giovanniho nečekané probodnutí své těhotné sestry-milenky a jeho krví nasáklou pomstu jejím trýznitelům (včetně jejího násilného manžela), rozehrává Longhurst noční můru plnou následků. Krev skrápí jeviště a tvoří husté, viskózní kaluže v hlubokých stínech kolem padlých postav.

Tím, že Longhurst neudělal z Giovanniho zlého svůdce své nevinné sestry (téměř odbude lež o tom, že církev jejich navrhovanému svazku požehnala), a tím, že bratra i sestru ukázal jako bezhlavě poblázněné do těla i duše toho druhého, dosahuje toho, že vyhlídka – a posléze realita – jejich incestního spojení nepůsobí nijak monstrózně. Chcete, aby byli spolu, aby byli šťastní. To je pozoruhodný režijní úspěch.

O to silnější je pak kontrast s intrikami, korupcí a pomstou, které tvoří prostředí italské aristokracie a církevní hierarchie. Právě oni jsou zde těmi zloduši, nikoliv mladí milenci. Pokud incest mezi sourozenci zůstává jedním z největších tabu (ačkoli úspěch Hry o trůny naznačuje opak), pak se zde Longhurst kloní k názoru, že Ford nechtěl vynášet morální soudy: Annabella a Giovanni jsou tragické postavy, zničené rozsudky lidí, kteří se více starají o vlastní zájmy a majetek než o to, co je správné nebo pravdivé.

Talentovaný soubor herců poskytuje Longhurstovi stylové nástroje, díky nimž je jeho vize hry Škoda, že je to děvka životaschopná.

Max Bennett je v roli láskou posedlého Giovanniho vynikající. Touha po sestře ho už na začátku hry téměř připravila o rozum a Bennett dává postavě divokost, horečnatost ztraceného chlapce, která pak rozkvete v plnohodnotné šílenství. Jeho scény, zbrocené krví zavražděné milenky, jsou plné žhnoucí agónie a klidu, který přichází s opuštěním normality.

Ale scény mezi ním a svůdnou Annabellou v podání Fiony Button jsou křehké, rozkošné a prodchnuté rozkoší i bolestí z intimní, zoufalé a nezastavitelné lásky, o které oba vědí, že nemůže vytrvat. Bennett si s jazykem poradí s lehkostí a srozumitelností a roli, která se často přehrává nebo pojímá jako nenasytná, činí zcela pochopitelnou a celistvou. Děsivý obraz, v němž se usmívá jako šílenec a drží napíchnuté srdce Annabelly, je mrazivý; dokonalé zpodobnění mladistvé krásy a touhy totálně zničené.

Fiona Button v roli Annabelly je od samého začátku až po náhlou nečekanou smrt nádherná, éterická a zraněná. Je stejně okouzlující v nahých hrátkách s Bennettem (což je nejšťastnější okamžik její postavy), jako odvážná a neohrožená v náročné scéně, kdy ji její nový manžel Soranzo (Stefano Braschi) fyzicky napadá. Projevuje také skvělý komediální talent v rozhovorech s výtečnou Putanou v podání Morag Siller nad otázkou nápadníků ucházejících se o její ruku. Nesklouzává k melodramatu, vždy nachází pravdu okamžiku – její scéna s dopisem psaným vlastní krví je strašidelná. A scéna mezi ní a bratrem Bonaventurou (vynikající Michael Gould) je překrásně zahraná, když ji přesvědčí, aby si vzala Soranza i přes své těhotenství s bratrem. Dojemný a komplexní výkon.

Ve vynikající formě je v této inscenaci James Garnon. Jeho hlupák Bergetto je naprostá lahůdka, komediální skvost. S vtipem textu si poradí s lehkostí a předvádí i skvělé momenty fyzického humoru. Směšné vlasy, směšný kostým, směšná postava – vše funguje skvěle – takže když je nešťastnou náhodou zavražděn, je to hluboce šokující. Ve druhém dějství Garnon zcela změní polohu a vytvoří kardinála zjevně odporného. Slizký, úlisný a nekonečně samolibý, tento kardinál v rudém rouchu ztělesňuje nenávist, netoleranci a čiré zlo světa, který zničí Giovanniho a Annabellu. Je to excelentní výkon – a ve večeru plném hrůzných momentů svědčí o intenzitě a přesnosti jeho skvělého projevu to, že jeho přivlastnění si pozemků mrtvých a vyvlastněných pro církev působí jako to nejstrašnější ze všeho.

Stefano Braschi jako Soranzo v roli mužského „páva“ je v příkladné formě. Křehký a rváčský, plný testosteronu, vdechuje této proradné postavě skutečný život. Scéna, v níž se z Annabelly snaží násilím vytlouct identitu jejího tajného milence, je brutální, šokující a naprosto přesvědčivá. Hippolita, kterou s grácií a vášní skvěle zahrála Noma Dumezweni, je další ženou zničenou pletkami se Soranzem, a Braschiho arogance a opovržení vůči ní jsou zahrány hmatatelně. Její prodloužené, bolestivé umírání bylo provedeno mistrovsky, stejně jako rychlé, břitké výměny odsouzení, které zpečetily její osud.

Hippolita i Putana trpí pod rukama odporného Vasqueze, kterého zde hraje Philip Cumbus. Přestože měl „pohublý a hladový“ vzhled zabijáka a neměl potíže s fyzickými aspekty role, Cumbus křičel až příliš často a příliš hlasitě. Autoritativní přítomnost nevyžaduje hlasový granát. Kdyby Cumbus dokázal udržet svůj hlas více pod kontrolou, byl by jeho výkon mnohem působivější.

Skvělou práci odvedli Alice Haig (jemná, uklidňující Philotis), Edward Peel (první Florio, kterého jsem viděl umírat přesvědčivě šokem, když je konfrontován se svým krví zbroceným synem nesoucím nabodnuté srdce milované dcery) a ztřeštěný Poggio v podání Deana Nolana.

Scéna Alexe Lowdeho dokonale vyhovuje nádhernému prostoru divadla Sama Wanamakera. Využití svatebních rekvizit na začátku druhého dějství je perfektní a podtrhuje hrůzu toho, co následuje. Dobře fungují i kuriózní pastišové kostýmy. Pohyb Imogen Knight a bojové scény Breta Younga jsou efektivní; některé souboje jsou až alarmující realistické. Moment, kdy Maxu Bennettovi zůstane z čistého torza vyčnívat dýka, je stejně působivý jako kaluže krve vytékající z padlých těl. Na druhou stranu působilo přinejmenším nepatřičně, když se v závěrečném společném vystoupení objevily taneční kroky z písně Single Ladies od Beyoncé; snad to mělo být ironické.

Drnkavá, kovová hudba Simona Slatera je zvláštní, místy až rušivá, ale malá kapela ji hraje s naprostou suverenitou. Tradičnější písně a tance fungují dobře. Osvětlení není připsáno žádné konkrétní osobě, ale využití svíček, které jsou poznávacím znamením tohoto divadla, bylo výjimečně dobré, umocňovalo atmosféru a zářivě naznačovalo smyslnost i zlověstné pletichy.

Je to nesmírně působivá inscenace náročné hry. Upoutá vaši pozornost hned od začátku a jen málokdy vás pustí, ale nikdy nezaujímá stanovisko k ústřednímu tématu incestu. Jako každé skvělé divadlo maluje obrazy, vypráví příběhy a klade otázky – a v případě sourozeneckého incestu nechává na divákovi, aby sám v sobě bojoval s tím, co je dobré a co zlé.

A kdo je vlastně tou děvkou, kterou je třeba litovat. Ta pojmenovaná, nebo ten, kdo ji tak pojmenoval?