RECENZE: Tonight at 8.30, Jermyn Street Theatre ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje cyklus jednoaktovek Noëla Cowarda Tonight at 8.30 (Dnes večer o půl deváté), který se právě uvádí v londýnském Jermyn Street Theatre.

Soubor ve hře Star Chamber. Foto: Robert Workman Tonight at 8.30

Jermyn Street Theatre,

22. dubna 2018

5 hvězdiček

Rezervujte zde

Máme nesmírné štěstí, že nám tento cyklus devíti jednoaktovek Noëla Cowarda (napsal i desátou, ta zde ale chybí) nabízí právě tato neúnavná a prvotřídní „fringe“ scéna, sídlící v samotném srdci West Endu kousek od Piccadilly. Tento kompendium vhledů do poloviny 30. let patří k nejméně uváděným dílům „Mistra“, ale řídkost výskytu nijak nevypovídá o jeho kvalitách. Umělecký šéf, mladý a nesmírně talentovaný Tom Littler, z nich vykřesal spoustu kouzel díky vynikajícímu obsazení a skvělé produkci, a to vše za příznivou cenu. Je to pořádná cesta: zpočátku se rozjíždí pomaleji, ale jakmile chytne dech, je k nezastavení a sází jednu trefu do černého za druhou. Byla by chyba si to nechat ujít. V určité dny navíc můžete vidět všechny hry najednou, což je ohromný zážitek.

Hry jsou rozděleny do tří bloků po třech. Vše začíná blokem s názvem „Secret Hearts“ (Tajná srdce), kterému vévodí „Star Chamber“ – hra, která se obvykle z inscenací vynechává (místo ní se dává „Fumed Oak“). Je to vcelku zábavná předehra, pokud si libujete v divadelním politikaření a hašteření, kterou ozvláštňují chytře napsané pasáže s překrývajícími se dialogy. Pokud v tom mělo být něco víc, pak mi hlubší smysl unikl. Máme tu silné obsazení, ale tato hra pro herce není víc než příjemná rozcvička. Zvláštní však je, že je to jediný kus, kde má Boadicea Ricketts opravdu co hrát: je to zářivý nový talent na začátku kariéry a skvělý objev v roli marnivé, sebestředné divy, která je mistryní zničujících non-sequiturů. Jsem si jistý, že o ní ještě hodně uslyšíme.

Jeremy Rose a Rosemary Ashe v inscenaci Red Peppers. Foto: Robert Workman

Následuje „Red Peppers“ (Rudé papričky), což je poněkud archaický obraz pochybných varietních umělců desáté cenové skupiny. Ani Rosemary Ashe a Jeremy Rose (jako Lily a George Pepperovi) nedokážou úplně trefit ten správný tón v parodiích hudebních čísel a jízlivých hádkách v zákulisí. Coward tento materiál psal jako prostředek pro hvězdy svého typu a Gertrudu Lawrence, když jim bylo podobně let jako tehdejšímu století; v rukou mnohem starších interpretů hra získává na hloubce a stává se portrétem zklamání a promarněných životů, ale písně jsou plné elánu a veselí, což v tomto starším milieu působí poněkud nepatřičně.

Nick Waring a Miranda Foster v inscenaci Still Life. Foto: Robert Workman

První „trilogii“ uzavírá snad nejznámější příběh celého souboru: „Still Life“ (Zátiší) je dramatická povídka, která se stala předlohou pro film Davida Leana Pouto (Brief Encounter). Ten se shodou okolností zrovna hraje i za rohem na Haymarketu v kině Empire v radikálním zpracování Emmy Rice a souboru Kneehigh. Srovnání je to zajímavé. Na rozdíl od zdejší verze, Riceová dílo podává všechno, jen ne „tradičně“, a efekt je okamžitě elektrizující. Naproti tomu Miranda Foster a Nick Waring hrají Lauru a Aleca v podstatě přesně tak, jak předepisuje text, a my se tak jen kloužeme po povrchu Cowardova světa, aniž bychom se s ním skutečně propojili.

A pak se stane něco pozoruhodného. Náhle, uprostřed rozhovoru nad šálky čaje u stolku v nádražní kavárně, se ponoříme do samého středu jejich životů. Těžko říct, jak se to stane, ale najednou je každé slovo vnitřně prosvícené a na všem, co řeknou, nesmírně záleží. Herci evidentně velmi pečlivě pracovali na tom, aby se sem dopracovali, ale od této chvíle se nemění jen tato hra, ale celá událost mění směr i náladu. Všechno začíná zapadat do sebe. Kouzlo souhry všech prvků začíná fungovat. A funguje to dál, skrze všechny zbývající hry.

Ian Hallard a Sara Crowe v inscenaci We Were Dancing. Foto: Robert Workman

Po první dlouhé přestávce (mezi druhou a třetí hrou v každém bloku jsou jen 15minutové pauzy a mezi první a druhou hrou vtipné hudební mezihry – brilantní pohotové vstupy Stefana Bednarczyka jsou lahůdkou) produkce jako by neudělala chybu. Druhý blok her (zde nazvaný „Bedroom Farces“, tedy Ložnicové frašky) začíná téměř surrealistickým pojetím lehké komedie „We Were Dancing“ (Tančili jsme). Saře Crowe se daří zvládat potrhlé zvraty role Louise se stejným přehledem a gustem, jaké očekáváme u Amandy a všech Cowardových nejlepších ženských postav; Ian Hallard jí skvěle sekunduje jako povýšený Karl, zatímco Waring se zde převtělil do uraženého manžela Huberta s vadou řeči ve stylu Jiřího VI. a Rosemary Ashe dokonale vystihla tón jeho hašteřivé sestry Kláry. Společné scény tohoto kvarteta – bitvy intelektu a vášně – jsou provedeny se shaviánskou precizností a energií, což dává bláznivému obsahu úžasnou formální krásu.

K celkovému dojmu nemalou měrou přispívají: lahodná scéna Louie Whitemore (která zaplňuje jeviště podmanivými obrazy té doby – a v tomto malém podzemním prostoru člověka jen napadá, kam ty všechny kulisy dávají); nádherná paleta kostýmů (jsou jich desítky!) od neuvěřitelně talentované Emily Stuart a dokonalé osvětlení Tima Mascalla. Tom Attwood navíc mistrně ovládá zvukovou kulisu, kdy nás plynule provází rozhlasovým vysíláním, klasickými recitály a okolními ruchy, čímž umocňuje epický rozsah celého cyklu.

Miranda Foster, Nick Waring a Ian Hallard ve hře Ways and Means. Foto: Robert Workman

Pokud ve vás „We Were Dancing“ zanechá pocit, že už tato hra sama o sobě stojí za cenu vstupenky – a ona stojí – pak následují ještě větší skvosty. „Ways and Means“ (Způsoby a prostředky) je další mimořádně koncipovaná a skvostně realizovaná hříčka plná nápadů, upředená z božsky uličnické fantazie. Foster a Waring zde hrají úplně jiný typ páru, finančně vyčerpaný a k zločinu doháněný tím nejmelodramatičtějším a nejnáhodnějším způsobem, přičemž další relativní nováček, Ben Waring, krátce září jako Stevens, bývalý šofér. V těchto hrách, stejně jako jinde, si Coward dovoluje uvažovat o penězích jako o vnějším nepříteli lidského klidu: širší historické pozadí se však ke slovu téměř nedostane: občas se objeví letmá narážka na Mussoliniho nebo Hitlera, ale hned zase zmizí. V hrách tak pevně zakotvených v „realitě“ lidských životů je těžké vědět, co si o tom myslet. Když se tu na „třicátá léta“ díváme z tolika stran, působí trochu zvláštně, že člověk necítí víc ze společnosti za dveřmi salónu.

Nick Waring, Sara Crowe, Ian Hallard, Miranda Foster ve hře Shadow Play. Foto: Robert Workman

Ale nevadí. Pak, v neuvěřitelné „Shadow Play“ (Stínoherní scéna), přichází další přímý zásah: Coward zde operetním stylem propojuje dialog a akci způsobem, o kterém se v teatrologii tvrdí, že nastal až u Rodgerse a Hammersteina v roce 1943. Cowardova hudebně-dramatická dramaturgie je však bezchybná. Tím, že nás vytrhne z „reálného“ světa a přenese do fantazijní epizody, která o desetiletí předbíhá „snové balety“ 40. a 50. let, předjímá díla jako „Lady in the Dark“ nebo dokonce „Follies“ způsobem, který je prostě oslnivý a strhující. (Alespoň jeden současný tvůrce muzikálů o Cowardových úspěších mluví s despektem, ale říkám si, jestli v jeho dílech nenašel víc inspirace, než je ochoten přiznat?)

Jeremy Rose, Rosemary Ashe ve hře Family Album. Foto: David Monteith-Hodge

Na začátku závěrečného kola her (zde nazvaného „Nuclear Families“, tedy Nukleární rodiny) dostáváme kuriozitu: „Family Album“ (Rodinné album) – nahlédnutí do dob dávno minulých, do 60. let 19. století. Začíná to dalším mistrovským tahem: úchvatným obrazem viktoriánského rodinného pohřbu, vyvedeným v té nejnádhernější a nejhonosnější smuteční parádě. Dialogy jsou úžasně strojené a Coward tomu nasazuje korunu několika podařenými parodiemi na styl Gilberta a Sullivana. Okouzlující. „Záměr“ hry stále skvěle zapadá do celku a je fajn vidět Wigginse jako outsidera přiženěného do rodiny, který zde má větší prostor.

Miranda Foster a Sara Crowe ve hře Hands Across The Sea. Foto: David Monteith Hodge

Předposlední hra, „Hands Across The Sea“ (Ruce přes moře), není jen drobným rýpnutím do vyšších vrstev, ale jejich pořádným výpraskem. Coward se nedrží zpátky. Zejména Ashe v roli Clare Wedderburn, té rázné dámy z Belgravie, je naprosto přesná, skvěle jí sekunduje Foster jako stejně příšerná lady Maureen Gilpin (přáteli zvaná Piggie), Bednarczyk je ve vrcholné formě jako obávaný komandér Peter Gilpin a Rose jako jeho neméně hrozný kamarád, korveta Alastair Corbett. To je tedy partička. Do jejich šíleného světa zabloudí nešťastní středostavovští manželé Wadhurstovi z Malajsie (Hallard a Crowe) a doslova se zapletou do pavučin této „vznešené“ společnosti.

Závěrečný kus je ale možná ten nejpodivnější. Připomíná tlumený příběh Somerseta Maughama a je to velmi střízlivé a jasné zkoumání věcí, které se začínají hroutit. A pak se to jen horší. Smíchu je poskrovnu. Vzduch se vyčistí a my jsme nuceni podívat se sami sobě hluboko do očí. Přes veškerou veselost cyklu není moc vtipné, když život vyjede z kolejí a vy nedostanete to, po čem toužíte nejvíc na světě. Je to chladné, odtažité, úsporné a neúprosné. Je to rána pod pás, která nás posílá domů s hlavou plnou myšlenek, spíše než s pamětí plnou vtipů. O tomhle je život? Coward se u toho nezdrží ani o vteřinu déle, než je potřeba, aby tato myšlenka v naší mysli uvízla. A zbytek, jak se zdá, naznačuje, že je na nás, abychom si to sami přebrali.

Pozoruhodný počin, který budou závidět mnohá divadla v Londýně i v celé zemi. Geniální.

V Jermyn Street Theatre se hraje do 20. května 2018

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA TONIGHT AT 8.30