RECENZE: Překlady (Translations), National Theatre ✭✭✭✭✭

Sophie Adnittová recenzuje hru Briana Friela Překlady (Translations), která se právě hraje na scéně Olivier Theatre v londýnském National Theatre.

Soubor inscenace Překlady. Foto: Catherine Ashmore Překlady (Translations)

National Theatre, Olivier

Pět hvězdiček

Rezervovat vstupenky Inscenace Překladů od Briana Friela z roku 2018 se do National Theatre vrací (i když s částečně obměněným obsazením) a naprosto přesvědčivě obhajuje svůj návrat na scénu Olivier.

Děj se odehrává v Irsku 30. let 19. století a sleduje venkovskou komunitu, která se vyrovnává s příjezdem anglických vojáků vytvářejících novou podrobnou mapu území. Obě skupiny si od sebe udržují ostražitý odstup, dokud se domů nevrátí marnotratný syn Owen (Fra Fee), který nyní pracuje jako tlumočník v anglických službách. Owen má spolu s anglickým poručíkem Yollandem (Jack Bardoe) za úkol poangličtit místní názvy, čímž mají být smazány generace příběhů, které tato jména původně vytvořily. Tento proces vyvolává v Owenově komunitě dosti rozporuplné reakce a situaci ještě více komplikuje fakt, že se Yolland začne do Irska zamilovávat.

Dermot Crowley a Judith Roddy v inscenaci Překlady. Foto: Catherine Ashmore

Vynikající scéna Rae Smithové zaplňuje jeviště Olivier rozbrázděným, divokým polem, po kterém se postavy pohybují, a světelný design Neila Austina je naprosto úchvatný. Přesto se inscenaci Iana Ricksona daří i v tomto rozlehlém prostoru vytvořit pozoruhodnou atmosféru intimity. Zejména první část hry v sobě nese nečekanou vřelost, kdy se učitel Hugh (Ciarán Hinds) snaží vést hodinu latiny, cituje řecké mýty a klade žákům otázky o původu slov. Právě slova stojí v popředí této hry. Je to pocta jazyku, která svou povahou připomíná nekrolog – uctivá k minulosti i k neznámému (v jednu chvíli Yolland tiše opakuje irské názvy, které Owen čte nahlas, jako by to byla modlitba).

Rufus Wright, Fra Fee, Jack Bardoe. Foto: Catherine Ashmore

I přes tuto vřelost a rytmus života, který mají postavy vrytý až do morku kostí, vyvede vše z rovnováhy Owenův příjezd. Fra Fee podává pozoruhodný výkon; Owena hraje zpočátku s bodrostí, která působí až nepatřičně a okamžitě ho vyčleňuje z vlastní rodiny. Později o své domovině mluví téměř s opovržením, jako někdo, kdo utekl z maloměsta do velkoměsta a nikdy se nechtěl vrátit. Za svou minulost a komunitu se téměř stydí a na Yollandův obdiv k ní reaguje s neskrývanou nedůvěrou. Je to fascinující a komplexní ztvárnění, zejména když ho jeho rozhodnutí dostihnou a on uvízne mezi dvěma světy: irským a anglickým, minulostí a budoucností, tradicí a pokrokem. Všechny myšlenky mu lze vyčíst přímo z tváře.

V dalších rolích debutuje na profesionální scéně Jack Bardoe, který dodává Yollandovi upřímnost a mladistvou otevřenost. Judith Roddy propůjčuje svéhlavé Maire neobyčejnou důstojnost a hrdost, a Liadán Dunlea jako těkavá a nervózní Sarah, které v nejdůležitějších chvílích chybí slova, je naprosto strhující. To, jak Dunlea dokáže v pozadí svých hovornějších kolegů odvyprávět celý Sarahin nevyslovený příběh – stačí sledovat její reakce na okolí – je fenomenální.

Jack Bardoe a Judith Roddy. Foto: Catherine Ashmore Pak je tu Ciarán Hinds. Od okamžiku, kdy se objeví, mu bezvýhradně věříte, že je *tam* – v osadě Baile Beag roku 1833. Diváci jako by neexistovali, je tu jen Hugh naplno žijící ve světě hry. Hinds v roli Hugha balancuje mezi opileckou nemohoucností a pronikavou inteligencí v momentě, kdy mu autorita i dosavadní způsob života pomalu protékají mezi prsty. Ke konci hry se Hinds v roli Hugha dívá na Feeova Owena tak intenzivně, že se divím, že do něj nevypálil díry. Jeho závěrečný monolog, opilecký přednes Vergiliovy Aeneidy, donutí dříve pokašlávající publikum ztichnout v němém úžasu. „Slova jsou signály,“ říká Hugh. „Nejsou nesmrtelná.“ Tento pocit o něco dříve zrcadlí i jeho syn, když Owen protestuje, že „je to jen jméno“, v reakci na to, že ho angličtí vojáci oslovují špatně. Naznačuje to, že ačkoliv je to hra o slovech, je to o mnohem víc. Je to hra o nevyhnutelnosti a postupné, nezastavitelné ztrátě, o vykořenění mezi dvěma místy, v nichž člověk nikdy není „dostatečně“ doma. Nesmírně silné a působivě zinscenované – Překlady jasně dokazují, že patří k tomu nejlepšímu, co lze letos v divadle vidět. Nenechte si je ujít.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA PŘEKLADY