RECENZE: Twang!, Union Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Lionela Barta Twang!, který se právě dočkal obnovené premiéry v Union Theatre v Southwarku.

Twang!!

Union Theatre

13. dubna 2018

3 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky Lionel Bart, autor písní a tvůrce fenomenálního muzikálového hitu Oliver! a popových fláků, které definovaly celou epochu, jako např. „Livin' Doll“ od Cliffa Richarda, byl králem britského písničkářství.  Právě „Twang!!“ se svými dvěma vykřičníky byl titulem, který ho srazil na kolena, zruinoval jeho majetek i kariéru a zanechal ho v uměleckém i osobním zapomnění až do jeho smrti v roce 1999 v naprosté anonymitě.  Je v tom jistá morbidní fascinace, moci nyní sledovat rekonstrukci oné „havárie“, kterou se s těžko pochopitelným nadšením rozhodli vzkřísit v Union Theatre.

Bartovým vydavatelům a správcům pozůstalosti se podařilo s určitým úspěchem znovu uvést dvě show, které následovaly po „Oliverovi!“, a to „Blitz!“ (ty vykřičníky si nevymýšlím, tak se ty tituly skutečně píší) a „Maggie May“, ale „Twang!!“ se oživení dlouho bránil.  Až doteď.  Inscenace byla proslulá svým chaosem, zejména tím, že postrádala srozumitelný scénář, nebo alespoň nedržela stejný text od jednoho představení ke druhému.  Správa pozůstalosti to moudře vyhodnotila jako zásadní slabinu a vypsala „výběrové řízení“ mezi uznávanými osobnostmi oboru, aby dílo dali dohromady.  Nemohu prozradit, kdo byli další uchazeči, ale vítězem se stal Julian Woolford, vedoucí katedry muzikálu na prestižní Guildford School of Acting (GSA).  Woolford je autor her i muzikálů a napsal několik zásadních příruček o tom, jak v tomto náročném žánru pracovat.

Jeho rozhodnutí je třeba respektovat.  Ponechal písně z původní partitury – alespoň pokud lze soudit – a násilím do nich vpasoval nejen „Livin' Doll“ (netuším proč), ale také plejádu citací – některých velmi dlouhých – z nejrůznějších muzikálů, z čehož vznikla jakási „parodie všech parodií“.  Pokud vám tento druh humoru zní jako něco pro vás, čtěte dál.

Většina prvního „jednání“ této zábavy, svázaná neutuchajícím proudem muzikálových vtípků pro zasvěcené, se snaží o humor, který není ani tak „nízký“ jako spíše „suterénní“. Připomíná pozdní komedie ze série Carry On, s vlezlou a velmi, velmi okatou posedlostí dvojsmysly, která evokuje prázdnotu filmů ze série „Confessions“ Robina Asquitha.  Opět platí, že pokud je toto váš šálek čaje, pak prosím vydržte.  Jakmile se dopotácíme k přestávce, začne se rýsovat jakási „zápletka“, která nám přijde povědomá z filmu s Errolem Flynnem.  Ve druhé polovině tento narativní prvek získá vítanou vzpruhu a show začíná mít alespoň něco, co připomíná dramatický spád.  Někdo by mohl říct, že už bylo na čase.  Nicméně to, že vám inscenace připomene úspěšnější adaptace tohoto příběhu, jí ve výsledku spíše škodí.

Všechny obvyklé, šablonovité a vcelku nepřekvapivé tahy jsou vykonány a dobereme se k jakémusi rozuzlení, ačkoliv je zdržováno natahovanou – a konečně kompletní – verzí pracně vybudovaného hitu od sira Cliffa.  Cestou narazíme pouze na jednu Bartovu píseň, která stojí za pozornost: „I've Got A Handful Of Songs To Sing You“ je skutečně krásné číslo, které bychom, nebýt nánosů kempu a laciných narážek, dokázali ocenit.  Scénář nám k tomu ale nedává šanci.  Neustálé připomínky jiných – mnohem lepších – muzikálů slouží jen k tomu, aby nám znovu a znovu dokazovaly, že to, co je dělá hodnotnými, v tomto kuse citelně chybí.  I když jsou parodie a odkazy často předváděny s velkou zručností, smějeme se na účet samotného „Twang!!“, což postupem času působí poněkud dutě.

Je to velká škoda.  Často si říkáte: „Tenhle vtip byl vlastně docela dobrý.“  Problém s Woolfordovou krabicí plnou triků je však v tom, že v ní není prostor pro nádech.  Režie Bryana Hodgsona svědomitě plní pokyny textu, ale nedaří se mu vdechnout život tomuto zachovalému, leč zcela nehybnému tělu.  Jako školní besídka na konci ročníku by to mohlo mít jistý půvab a vím, že dřívější workshop scénáře proběhl právě na GSA pod Woolfordovým vedením.  Jako samostatné dílo nám však tato verze dává jasnou odpověď na otázku, proč to byl poprvé tak kolosální propadák.

Mezitím můžeme obdivovat svižnou choreografii Mitchella Harpera a stylové osvětlení Bena Jacobse.  Justin Williams a Jonny Rust vytvořili pro toto divadlo další povedenou scénu – začínají být odborníky na to, jak zdejší prostor využít.  Kostýmy Penn O'Gara jsou možná nejméně nápaditou složkou inscenace: raná replika „Vítejte v šedesátkách... v letech 1160,“ lákavě naznačuje jiný směr, kterým se šlo vydat (mimochodem, pro tyto postavy to není správné desetiletí, ale to asi nikoho netrápí).  Žel, obsazení je přes veškerou úmornou snahu zatíženo vycpávkami, parukami a hluboce nesexy dobovými šaty až na zem.  Přes všechnu bujarou oplzlost scénáře tito neuvěřitelně pracovití a sympatičtí mladí lidé nedostávají příležitost k tomu, o co se text snaží: dát nám lekci o hodnotě hudebního divadla.  Budoucí producenti této show (pokud nějací budou, na tohle oživení jsme čekali 53 let) by měli studovat střídmý přístup použitý například v muzikálu „Chicago“ (bez vykřičníku – není potřeba), aby si uvědomili, že v divadle i v životě platí, že méně je často více... mnohem více.

Nakonec musíme uznat kvality této odvážné party herců, kteří do projektu vložili srdce i duši.  Peter Noden je příjemný Robin, Kweeva Garvey jasná Marian, Joe Rose nabírá jako Much postupně skvělé tempo a Jessica Brady působí suverénně jako Delphina Leuves-Dick (chápete?), Christopher Hewitt je šerif z Nottinghamu po vzoru Victora Spinettiho.  Christian Lunn hraje Malého Johna v sympatickém duchu Petera Gilmora a Kane Verrall jede neustále na plné obrátky, aby do Willa Scarletta napumpoval více než jen lidskou energii (a k tomu má jeden z mála výrazných kostýmů v jinak mdlé show).  Stephen Patrick utkví v paměti – i když ho skoro neuslyšíte – jako podivný Hob of the Hill a Victoria Nicol je velmi „joancollinsovská“ Lady Elpheba.  Ed Court působí okázale v roli sira Guye z Gisbourne, kterou kdysi hrál Basil Rathbone.  Šikovná komička Francesca Pim coby Lady Dolly nedostala tolik prostoru, kolik by zasloužila, a Micah Holmes vnáší rozmanitost jako taneční kapitán: jaká škoda, že jeho skvělý roznožka vidíme až v úplném závěru!  Louie Westwood opět předvádí svou osvědčenou komickou polohu jako bratr Tuck, Chris Draper je v ansámblu vždy užitečný a James Hudson je milý jako Alan-A-Dale.  Nejpůsobivější charakterizací je však neskrývané vykrádání Olivierova Jindřicha V. v podání Lewise McBeana jako prince Jana – zajímavý mezitextový prvek.  Je to opravdu pohledná parta.

A Henry Brennan udržuje hudbu v chodu na její cestě plné citací, přičemž Bartovým spíše slabším kouskům věnuje více lásky a pozornosti, než si zaslouží, a na poslední chvíli se objeví jako Richard I.  Na bicí hraje Nick Anderson a James Hudson na kytaru.

Nikdo nemůže soubor obvinit, že by se sakra nesnažil celou tu věc oživit.  Proslýchá se, že na první předpremiéře bylo publikum na jejich straně a s radostí hltalo tento koktejl lehké špíny a klišé.  Možná takových diváků přijde víc.  V zájmu herců doufám, že ano.  O novinářské premiéře jsem však málokdy viděl divadlo vyprázdnit se tak rychle a tiše jako zde: vypadalo to, jako by lidé nemohli dosčkat, až vypadnou.  To není fér vůči souboru, který se pokouší o nemožné: z lásky k jednomu z největších autorů hudebního divadla přivést zpět – možná naposledy – jedno z jeho dávno ztracených dětí, které neuspělo, dát mu nový scénář, nacpat ho až po okraj vědoucím humorem a vřele ho obejmout.  To nakonec sice nemusí stačit ke změně našeho pohledu na toto dílo, ale je to hrdinský pokus a pochybuji, že by to v daných podmínkách někdo dokázal lépe.

Hraje se do 5. května 2018. Foto:  Anton Belmonté

REZERVUJTE SI TWANG! V UNION THEATRE

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a dostávejte novinky o dalších skvělých produkcích na londýnské Off West End scéně