RECENZE: Dvanáct rozhněvaných mužů, Garrick Theatre ✭✭✭

Dvanáct rozhněvaných mužů Dvanáct rozhněvaných mužů Garrick Theatre 12. listopadu 2013

Reginald Rose přesně věděl, jak vystavět dramatické dílo. Uměl psát úsečné a strohé dialogy, které působily věrohodně a hluboce, posouvaly děj, rozvíjely postavy, byly vtipné i důrazné (často obojí najednou) a zcela přirozeně sloužily celku. Jeho nejslavnějším dílem je právem drama Dvanáct rozhněvaných mužů, které se momentálně dočkalo nového nastudování v Garrick Theatre v režii Christophera Haydona.

Hra zachycuje poradu mužské poroty v procesu o vraždě u2013 na začátku je jedenáct porotců přesvědčeno o vině obžalovaného, na konci zazní osvobozující verdikt. Často se říká, že je to hra o triumfu spravedlnosti, ale není tomu tak: je to příběh o obyčejných lidech v neobyčejné situaci a o roli, kterou musí každý z nás hrát ve slušné společnosti. Především je to však nekompromisní sonda do toho, jak předsudky dokážou ničit lidské životy.

V mnoha ohledech působí hra staromódně, což je však spíše její přednost než slabina. Dokáže diváka strhnout, pokud jsou herci dostatečně šikovní (a jemní), aby přesně vystihli své postavy (z nichž každá je originál), představující pestrý průřez společností.

V dnešní době je s podivem, že se hra uvádí s přestávkou; vnitřní napětí by bez problémů sneslo nepřetržitý tah a délka představení by se vešla bohatě pod dvě hodiny.

Scénografie nemusí být nijak opulentní, přesto této inscenaci velmi pomáhá chytré řešení Michaela Pavelky (včetně otočného stolu pro porotce, jehož pohyb sice přímo nevidíte, ale přesto k němu neustále dochází) a nápadité svícení Marka Howlanda.

Aby však hra skutečně fungovala, vyžaduje dvanáct výjimečných herců, z nichž ani jeden nesmí cítit potřebu vyčnívat jako hvězda. Každá postava má svůj moment na výsluní, a právě tehdy hra exceluje u2013 když drama plyne jako symfonie, kterou ve skutečnosti je, graduje v crescendu, pak znovu opadá a vrcholí v dalších vlnách, zatímco se do popředí dostávají jednotliví porotci jako různé hudební nástroje.

Klíčovými pilíři ústředních pasáží je pět porotců (čísla 3, 4, 8, 9 a 10).

Martin Shaw je v roli porotce č. 8 vynikající; právě on věří v u201edůvodnou pochybnostu201c a postupně obrací názory ostatních. Robert Vaughn je coby stařec (č. 9) obstojný, ovšem mnohé repliky čte (ze scénáře zřejmě ukrytého na stole) a často je vidět, jak si na jevišti v duchu opakuje text, který má teprve přijít. Nicméně v momentech, kdy je plně přítomen v roli, dokáže být strhující.

Jeff Fahey (č. 3, zahořklý otec se záští vůči mládí) a Miles Richardson (č. 10, rasistický mrzout) bohužel na náročné a odporné charaktery svých postav nestačí, kvůli čemuž zanikají klíčové dramatické momenty. Možná jde spíše o režijní vedení než o nedostatek talentu, protože oba herci mají potenciál skutečně zazářit. Skutečného napětí, které by tyto dvě postavy měly do hry vnášet, se zde však dosáhnout nedaří.

Tento večer zaskakoval v roli č. 4 Luke Shaw a v žádném ohledu nebyl přesvědčivý: postavě chybělo ono ocelové jádro a skálopevné přesvědčení. Čtyřka je totiž stejně plná předsudků jako desítka, jen se týkají pocitu vlastní nadřazenosti. Je to zásadní prvek dramatu, bez kterého se celek poněkud drolí.

Martin Turner (č. 11, imigrant) a Nick Moran (č. 7, milovník baseballu) jsou ve své charakterizaci vynikající, byť by oba mohli zapracovat na americkém akcentu a rytmice svých promluv.

Robert Blythe (6), Edward Franklin (5) a Jon Carver (understudy předsedy poroty) se svých úloh zhostili se ctí; o ostatních se to však už tak úplně říct nedá.

Návštěva divadla je to sice příjemná a vcelku poutavá, ale nedosahuje té úrovně napětí, kterou by si zasloužila. A nezdá se, že by za to mohl soubor. Spíše je na vině nevýrazná režie, která klade větší důraz na pohyb po scéně než na dary, které nabízí text a dějové zvraty.