RECENZE: Two, divadlo Above The Arts ✭✭✭✭

Foto: Piers Foley Photography TWO

Shrapnel Theatre v Above the Arts

4 hvězdičky

Londýn má spoustu divadel v hospodách, která momentálně uvádějí mnoho skvělých kusů, starých i nových; ale studiová scéna Above the Arts kousek od Leicester Square je pravděpodobně jediným komorním divadlem, kde bar, židle i zákazníci tvoří naprosto realistické kulisy pro samotnou hru. Když jsem dorazil, rozhlédl jsem se po sedadlech rozmístěných kolem polo-vyklizeného prostoru před barem a zeptal se barmana, kam si nejlépe sednout. Jen pokrčil rameny a řekl: „Kamkoliv, budete přímo v centru dění.“ A přesně tak se to i potvrdilo.

Hra TWO byla poprvé uvedena v divadle Young Vic před pětadvaceti lety a byla jedním z raných úspěchů Jima Cartwrighta. Je to svižné, virtuózní představení pro dva herce, kteří začínají za barem jako hospodský a hospodská v severní Anglii, aby se následně v reálném čase neustále převtělovali do dvanácti různých štamgastů během jednoho rušného večera. To, co vidíme, je v podstatě několik charakterových miniatur, v nichž se nálada a tón rychle mění; někdy jde o monology, jindy o dialogy mezi páry. Těchto dvanáct hostů je prokládáno návraty k majitelům baru, jejichž vztah je čím dál napjatější, až se při zavíračce v závěrečném duetu rozuzlí mnoho z toho, co bylo dosud jen naznačeno v náznacích.

Předem jsem si říkal, jestli hra nebude působit zastarale, ale v tomto provedení se kvalita textu ukázala ve velmi svěžím světle a více než obhájila ceny udělené před čtvrtstoletím. Stejně jako u soudobé hry „My Night with Reg“ je to právě živý, jízlivý humor, úspornost při budování postav a bolestivá syrovost dialogů, co si okamžitě získá pozornost. Kontrastní lidská dramata načrtnutá s lehkostí a citem působí tak přesvědčivě, že je úplně jedno, že nikdo nemá mobil a že si v hospodě nikdo neobjednal dvojitou likéru Drambuie už celou věčnost. Strukturou i tónem dramaturgie připomíná dva autory, na povrchu odlišné, ale uvnitř si blízké: Terence Daviese a Terence Rattigana. Tato hra obsahuje scény, které evokují nekompromisní komunitní solidaritu a drsné domácí rozepře typické pro Daviese, a zároveň nabízí studie tiché osamělosti přecházející v projevy stoického zoufalství, které by si nezadaly s Rattiganovými „Oddělenými stoly“, jimž je tato hra formálně dlužna. Mnohé kvality, které definují Cartwrightovu pozdější tvorbu, jsou plně patrné už zde.

Skutečný úspěch kusu však závisí na samotných dvou hercích, a to jak na jejich individuálních výkonech, tak na jejich chemii. Jejich role vyžadují mnoho rychlých změn kostýmů, chování i akcentů pro celou škálu místních figurek, zatímco neustále pečlivě budují narůstající hostilitu a vnitřní osamění ústředního páru. V roce 1990 v první produkci excelovali dva známí herci ze seriálu Brookside, a podobné ovace si tentokrát zaslouží Jamie Shelton a Chelsea Halfpenny, oba ze seriálu Emmerdale, kteří se technických i emocionálních výzev zhostili se vzácnou dovedností a elegancí. Jako oněch dvanáct postav přesvědčivě komunikují s publikem (se kterým zacházejí jako s dalšími hosty v hospodě) a zabydlují různé osobnosti s pomocí pečlivě odlišených přízvuků, gest a řeči těla. S minimálními změnami v kostýmech či líčení vše stojí na hereckém umění a v tomto ohledu oba triumfovali. Jako ústřední dvojice postupně vrství detaily, takže když v závěrečné scéně vyjde najevo příčina jejich odcizení, má to na diváka obrovský dopad, aniž by se cítil citově vydírán.

Nebylo by fér vyzdvihovat konkrétní role z této vyrovnané galerie portrétů, ale mým očím nejvíce utkvěly charakterizace bolestivé nenávisti k sobě samému a násilnické krutosti. Chelsea Halfpenny vdechla hloubku postavě opilé a zoufalé milenky, která se snaží v hospodě konfrontovat svého milence a jeho ženu. Krásně zachytila ponižující stín, v němž žije žena, která nikdy nebude manželkou a je nucena i proti své vůli stále myslet na potřeby ostatních. Pro Jamieho Sheltona byl pak vrcholem večera nevděčný part posedlého, nejistého a tyranského manžela, odhodlaného hledat chybu v každém slově své ženy. Tato scéna byla plná hrozby a realismu a vyústila v jeden z těch momentů absolutního ticha, kdy víte, že publikum je naprosto pohlceno dějem.

Měl jsem drobnou výhradu k pojetí závěrečné scény. Ta představuje silnou kodu, kde musí autor i herci hrát na plné pecky a odložit jemné nuance předchozích částí. Nechci prozrazovat děj, ale stačí říct, že tón psaní se náhle změní v drásavý konflikt mezi partnery ve stylu Edwarda Albeeho. Obsazení a režisér (Darren RL Gordon) se rozhodli hrát tento materiál mnohem pomaleji než předchozí přirozené dialogy, což scénu učinilo až operní, zejména díky dlouhým pauzám. Ačkoliv to dodalo hádce a skryté antipatii váhu, stále jsem měl pocit, že to byla chyba. Dialogy by měly ještě větší šokující dopad, kdyby se řítily k finálnímu stoickému závěru bez tohoto záměrného tlaku na osudovost; stále by přitom tvořily dostatečný kontrast k lehčím úvodním pasážím. Hudební terminologií je tato hra tématem s řadou skvěle kontrastních variací a závěrečná scéna by měla být v souladu s touto celkovou strukturou.

Ve výsledku je TWO vynikajícím divadelním zážitkem, který během svých osmdesáti minut uteče jako voda a zanechá ve vás obdiv k tak detailnímu budování příběhu a postav s pomocí úsporných prostředků a široké palety emocí. Toto znovuuvedení je plně zasloužené a po všech stránkách obohacující.

Na konci budete chtít v tom skutečném baru zůstat na jeden drink…

Inscenace TWO se hraje v Above The Arts do 22. dubna 2015.