RECENZE: Dva šlechtici z Verony, RSC, Royal Shakespeare Theatre ✭✭✭✭

RSC: Dva šlechtici z Verony. Foto: Alastair Muir Dva šlechtici z Verony 16. srpna 2014 4 hvězdičky

Skutečně máte pocit, že jste v Itálii. Té kombinaci venkovních stolků s červenobílými kostkovanými ubrusy, rozverných muzikantů hrajících řízné melodie, shonu číšníků a poletujících papírových vlaštovek prostě nelze odolat. Zvlášť když vás hovorná a flirtující obsluha, která neustále pošilhává po kolemjdoucích dámách, láká na zmrzlinu nebo sklenku sektu. Nad tím vším rejem se táhnou řady červených světýlek ve tvaru srdcí, které scéně dodávají romantický nádech i náboj sexy zábavy.

Ať už máte jakoukoli náladu, po vstupu do Royal Shakespeare Theatre a pohledu na ten ohňostroj barev a radosti se prostě musíte usmát. Výtečná scéna Paula Willse pro debutovou inscenaci Simona Godwina v RSC – oživení (pravděpodobně) Shakespearovy prvotiny Dva šlechtici z Verony – je zkrátka k sežrání.

O této hře se hodně mluvilo a citovalo se z ní ve filmu Zamilovaný Shakespeare. Na jevištích se objevuje zřídka a mnozí ji považují za „problémové“ drama.

Mně taková ale nikdy nepřipadala a v Godwinových rukou jiskří prostým, jasným smyslem pro lásku, chtíč a ty hloupé věci, které lidé tropí, když jim jedno či druhé zatemní rozum.

Vůbec poprvé zde spatříte mnoho konceptů, motivů, prostředí i dějových zvratů, které Shakespeara později proslavily.

Přátelé, mezi které se vklínila láska. Dívky převlečené za chlapce, aby odhalily pravdu nebo našly svobodu. Kontrast mezi životem ve městě a na venkově. Spory mezi otci a syny. Otázka ruky přislíbené k sňatku bez špetky citu. Postava šaška, která má oživit dění nebo změnit náladu, když začne jít do tuhého. Záměny identit. Momenty dechberoucí prostoty i srdceryvné tklivosti – jako když Proteus dává převlečené Julii prsten, který od ní původně dostal, a žádá ji, aby ho předala jiné ženě. Nebo když se táž převlečená Julie dívá na Silviin portrét a ptá se: „Co je v tom obraze, co já nemám?“.

Godwin režíruje srozumitelně a s elánem. Příběh je vyprávěn čistě, v narychlo tepajícím tempu a s řadou krásných jevištních obrazů. Skvělá hudba Michaela Bruce a vynikající světelný design Bruna Poeta fungují obzvlášť dobře a podtrhují Godwinovu vizi.

Představení je pojato jako moderní variace na starou Veronu a Milán. Není to vysloveně současné, ale rozhodně ani klasické. Má to v sobě nepopsatelnou kvalitu, díky níž působí inscenace spíše jako „teď“ než „tehdy“ (například vtipný moment, kdy Speed otevře balkonové dveře svému pánu Valentinovi a dovnitř vtrhne ohlušující hluk aut a moderní dopravy), což jen umocňuje celkový dojem.

Hra je v mnoha momentech humorná, přesně tam, kde má být, ale v temných pasážích je stejně tak syrová a vnímavá. Proteův chtíč při pronásledování Silvie není nijak rozmělňován a scéna, kdy jí prakticky hrozí znásilněním, působí skutečně mrazivě. Jasně se ukazuje i děsivost Silviiny situace s jejím odporným snoubencem Turiem, stejně jako nebezpečí, které pro nevinné kolemjdoucí představují zbojníci v lese.

Proteus je neuvěřitelně těžká role. Miluje svého nejlepšího kamaráda Valentina a zbožňuje Julii. Když ale odjede do Milána, spatří Silvii a ovládne ho takový chtíč, že zradí Valentina a k Julii se chová, jako by byla mrtvá. A když ho Silvia potřetí odmítne, je připraven se jí zmocnit násilím. Valentinův zásah ho zachrání před ním samotným a šok ho zřejmě vrátí na správnou cestu – zpět do náruče Julie, která mu přes svou obrovskou lásku pomáhala dvořit se sokyni.

Mark Arends je v této roli úžasný. Do postavy vtiskl jakousi vnitřní neuspořádanost, která se k tomuto náladovému stvoření, otroku vlastních vášní, dokonale hodí. Jeho proměna byla uvěřitelná, s jazykem pracoval bezchybně a každý vztah v jeho podání dával smysl.

Michael Marcus je jako Valentin senzační – vysoký, vyhublý, ztracený a zamilovaný. Vyzařuje charisma i styl a dělá z Valentina hrdinu za všech okolností. Jeho monolog o Silvii je přednesen oslnivě; všechna ta úzkost a žár lásky se v něm krystalizují a víří, s doširoka otevřenýma očima a bušícím srdcem. Opět platí, že celý jeho výkon byl pravdivý a podmanivý. Zkrátka vynikající práce.

Ještě zářivější však byly obě ženské hrdinky. Sarah Macrae ztvárnila Silvii jako ohnivou, odhodlanou, inteligentní a zásadovou ženu. O tom, že je naprosto úchvatná, ani nemluvě. Její pokárání Protea za to, že opustil Julii, bylo prostě skvělé. Stejně tak bravurně zahrála své opovržení Turiem, strach z otce (vévody milánského) i zvědavost ohledně Valentina. Je to herečka první třídy.

Totéž platí pro Pearl Chandu, která v roli Julie doslova exceluje. Jako veronská dívka s mnoha nápadníky a slabostí pro Protea je rozkošná, ale svůj skutečný potenciál rozvine v momentě, kdy se převlékne za chlapce Sebastiana. Její tiché zoufalství ve chvíli, kdy jí Proteus podá prsten, který mu sama dala, bylo uhrančivé. Veškerý její výkon „v kalhotách“ je výjimečný.

Tito čtyři mladí herci letos v RSC v těchto náročných rolích debutují. Spolupracují úžasně a rozhodně stojí za to je sledovat i do budoucna.

Stejně jako Martina Bassindalea, který jako Valentinův sluha Speed obstarává velkou část humoru. Je skvělý. Vtipný a pohotový přednes dialogů kombinuje s talentem pro fyzickou komiku a výraz, čímž vytváří jednoho z Shakespearových nezapomenutelných klaunů.

Nicholas Gerard-Martin je v roli odpudivého Turia velkolepě hrozný. Z jeho nevkusné a křiklavé „serenády“ pro Silvii, doplněné o vrhání růží, tuhne krev v žilách a člověk se studem kroutí v sedadle. Je to precizní studie hrubého a domýšlivého sobectví. Nádhera.

Roger Morlidge si roli Launce, Proteova sluhy, vyloženě užívá, a díky tomu se baví i publikum. Má scény se psem Krabem – psím hercem, který si krade veškerou pozornost (poklona patří psu Mossupovi) – a ty jsou plné smíchu.

V tomto souboru není slabý článek. Každý umí hrát a podávat text s onou lehkostí, která je nezbytná pro srozumitelnost a udržení zájmu – a především pro pochopení hlubších témat hry.

Magické je, že konec inscenace nepřináší žádné jistoty. Valentin sice říká, že se páry vezmou – ale kolik z toho, co Valentin řekl, se skutečně stalo? Stane se toto? Co si o tom všem opravdu myslí Silvia? A odpustí Julie Proteovi tak snadno? Měla by?

Godwin udělal z Dvou šlechticů z Verony nekonečně poutavou, šarmantní a provokativní podívanou. Děj plyne, ale myšlenky na něj ve vás doznívají a vyžadují pozornost ještě dlouho poté, co se v sále naposledy rozsvítí.

Je skvělé vidět tuto u nás téměř neznámou hříčku na hlavní scéně ve Stratfordu. Pro Godwina je to slibný debut a pro Gregoryho Dorana další dobré znamení jeho vedení RSC.