RECENZE: Violet, Charing Cross Theatre ✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje muzikál Violet z pera Jeanine Tesori a Briana Crawleyho, který se právě uvádí v Charing Cross Theatre.

Soubor muzikálu Violet. Foto: Scott Rylander Violet Charing Cross Theatre, 21. ledna 2019 4 hvězdičky Rezervujte zde V nejnovější produkci na domovské scéně uměleckého ředitele Thoma Southerlanda je toho k oslavě hodně; v čele stojí skvělá hudba, vynikající herecké výkony a nádherný nový design hlediště.  Pro Southerlanda je to další úspěšný krok v proměně tohoto prostoru, což je dobrým znamením pro budoucnost neobvyklého divadla majitelů Stevena Levyho a Seana Sweeneyho. Jde o miniaturní „West End“ scénu s něco málo přes 260 sedadly, která nabízí intimitu produkcí typu Off-West End přímo v srdci Londýna.  Tento počin – britská profesionální premiéra dvacet let starého kusu skladatelky Jeanine Tesori a libretisty Briana Crawleyho – je odvážným tahem rezidentních producentů Levyho a Vaughana Williamse a zároveň začátkem pozoruhodné koprodukční spolupráce s Umeda Arts Theatre Co, Ltd. z japonské Ósaky. Matthew Harvey (Monty) a Kaisa Hammarlund (Violet) v muzikálu Violet. Foto: Scott Rylander Hlavním lákadlem je zde bezpochyby úžasně líbezná a melodická partitura Jeanine Tesori. Je to ohňostroj podmanivých melodií a energických rytmů v mimořádně bohatém aranžmá Ricka Bassetta, Josepha Jouberta, Buryla Reda a Jasona Michaela Webba. Devítičlenný orchestr s klávesami, kytarami, smyčci a bicími vede s mistrovským elánem Dan Jackson.  Vokální aranže pro dvanáctičlenný ansámbl jsou ještě lahodnější a plně využívají skvělý zpěv tohoto charismatického obsazení, které doslova září ve velkolepých sborových číslech (počkejte si na závěrečný sbor, nebudete chtít, aby přestal!). Kieron Cook (Otec), Rebecca Nardin (Mladá Violet) a Kaisa Hammarlund (Violet) v muzikálu Violet. Foto: Scott Rylander Scénograf Morgan Large dostal opět důvěru v podobě návrhu dřevěného, civilně laděného herního prostoru. Jeho nápad s točnou na asymetrické arénové scéně je inspirovaný. Vytěžil maximum z pár kusů nábytku a dodal tolik potřebnou dynamiku příběhu, který je – koneckonců – o cestě.  Autokarové cestě ze Spruce Pine v Severní Karolíně do Tulsy v Oklahomě autobusem Greyhound. Sledujeme zoufalou a vášnivou pouť znetvořené titulní hrdinky, která se snaží skrze svou víru nalézt vykoupení.  Je to zvláštní příběh, adaptace díla spisovatelky Doris Betts.  Jeden by mohl pomyslet na jiné muzikály založené na pikareskních putováních (třeba Candide) a uvažovat o tom, jak těžké je nechat je fungovat, když nám protagonista neustále tak trochu uniká pod rukama. Kenneth Avery Clark (Kazatel) a soubor muzikálu Violet. Foto: Scott Rylander V méně schopných rukou by to nemuselo vyjít, ale představitelka hlavní role Kaisa Hammarlund se se všemi nástrahami role vypořádala brilantně. S obrovskou dávkou energie a citu dělá vše pro to, abyste uvěřili této smutné, osamělé ženě, která se snaží vyrovnat s následky zranění obličeje z dětství i hořkou záští vůči otci, který tomu možná dopustil, a opilému chirurgovi, jenž pro nápravu udělal příliš málo.  Ano, je to další příběh o tom, jak jsou ženy oběťmi mocných – a chybujících – mužů.  A cílem hry se zdá být tak trochu kázání o tom, jak špatné to je a jak hrozně bychom se kvůli tomu měli cítit. Angelica Allen (Zpěvačka z music hallu) a soubor. Foto: Scott Rylander Jako vize je to možná ušlechtilé, ale úplně to nevytváří skutečné divadlo.  Ostatně toto představení bývá často kritizováno pro slabou charakterizaci postav a dřevěnou nepravděpodobnost vztahů předložených k našemu zkoumání.  Tyto problémy přetrvávají i zde, přestože režisér Shuntaro Fujita (z Ósaky) dělá vše pro to, aby se věci hýbaly kupředu a odváděl naši pozornost, často ovšem za cenu toho, že nám unikne dramatický náboj příběhu.  Cressida Carre se o totéž pokouší svou choreografií (i když jí vidíme příliš málo).  Herecký ansámbl vkládá do svých rolí značné úsilí. Matthew Harvey je jako svůdník Monty atletický a okouzlující, ale scénář mu pod nohy hází jednu překážku za druhou v cestě k uvěřitelnosti.  Jeho protihráčem je (zřejmě) nejlepší přítel a sok v lásce Flick v podání Jaye Marshe, postava ještě méně pravděpodobná.  Stejně jako u ostatních – když zpívají úchvatnou hudbu od Tesori, ty podivné dějové linky jim tak docela (nebo aspoň tolik) nezazlíváte.  Jakmile ale hudba utichne – často dost náhle, když narazí na těžkopádné libreto – kouzlo vyprchá. Janet Moody (Stará dáma), Rebecca Nardin (Mladá Violet) a Kaisa Hammarlund (Violet) v muzikálu Violet. Foto: Scott Rylander Ostatní členové souboru to mají ještě těžší: Keiron Crook je seriózní Otec; Kenneth Avery Clark se vší silou snaží najít humor v suchopárných replikách Kazatele – kdyby mu jen režisér víc pomohl – v tomto smutném příběhu je jinak pramálo důvodů k úsměvu. Vynikající Simbi Akande a Angelica Allen jsou ve svých rolích Luly a zpěvačky z music hallu trestuhodně nevyužity (a já myslel, že to má být příběh o emancipaci žen?).  Stálice James Gant vystřihl dalšího úřednického Leroye, Danny Michaels je působivě intenzivní jako Billy Dean a Janet Mooney se snaží dát co nejvíce výrazu Staré dámě a hotelové šlapce.  (Ano, tohle skutečně NENÍ scénář, který by se vyhýbal stereotypům!)  Čestné místo mezi vedlejšími rolemi však patří Mladé Violet, kterou o premiéře ztvárnila Amy Mepham. Během večera znatelně rostla a našla přesvědčivý hlas.  Přesto se po většinu času zdá, že se nepohybujeme tam, kde se „lisují hrozny hněvu“, ale na až příliš známém území jižanské gotiky, od ‚Key Largo‘ po ‚Čaroděje ze země Oz‘. A přesto...  Když začnou zpívat, přestanete se nedostatky textu trápit.  Ano, je třeba ještě vyladit ozvučení v nové dispozici sálu, což si jistě sedne, ale expertní svícení Howarda Hudsona je naopak naprosto přesné a podporuje epický rozměr cesty.  Srdce by chtělo dát čtyři hvězdičky, ale vím, že režie mě občas vytrhne z prožitku a nechá mě u tří.  Je to trochu nespravedlivé vzhledem k tomu úžasnému úsilí. Ale víte co? Ignoruji ten „zcizující efekt“ a dám na to, jak mi ta hudba stále zpívá v duši...

VSTUPENKY NA VIOLET