RECENZE: Volpone, Brockley Jack ✭✭✭

Volpone

Brockley Jack Theatre

01. 10. 2015

3 hvězdičky

„Štěstěna dává bohatství, moudrost je však darem přírody“ – Volpone

Před lety jsem navštívil mistrovský kurz klasické hudby věnovaný nikoli notám, ale pomlkám. Soustředil se výhradně na to, kde by zpěváci měli a neměli dýchat v propracovaných barokních áriích kypících krkolomnou koloraturou. V pasáži, kde Bach či Händel nenabízeli žádnou zjevnou pauzu pro nádech, se zkoušely různé varianty a publikum o nich hlasovalo. Jakmile jsme to slyšeli, bylo nám všem jasné, kde leží přirozený zlom a frázování. Existovala správná odpověď, ale museli jste ji najít sami, nebyla daná předem.

Na tuto příhodu jsem si vzpomněl při premiéře této záslužné, leč nedokonalé inscenace Volponeho v Brockley Jack Theatre. Jonsonova hra z roku 1605 je plná vybroušených monologů a proslovů, které jiskří okázalou latinou a složitými paradoxy. Zvládnout je vyžaduje značné dovednosti, a k dosažení potřebné elegance je zapotřebí především precizní cit pro dech, tempo a rétorickou projekci. Bez toho to prostě nejde. Jakmile se však dostanete pod nablýskaný, zrádný povrch nerýmovaného verše, jde to mnohem snáz. Jonson vypráví příběh Volponeho – bohatého benátského hypochondra – a jeho vlezlého příživníka Mosky (mouchy). Tato dvojice láká lovce dědictví na vidinu majetku, který by po lišáckém Volponem mohli zdědit. Jde o typickou moralitu v Ezopově stylu, kde namísto prokreslených charakterů sledujeme spíše soubory vlastností – havran Corbaccio, sup Voltore, vrána Corvino – které se pohybují víceméně v předvídatelném rámci. Herecký styl proto musí být komediální, vědoucí, rychlý a dravý; musí si užívat hostinu rétorických možností a zároveň si od nich udržovat ironický odstup – rozumnou moderní paralelou by mohl být seriál Černá zmije.

Nejedná se však o pouhé podobenství o lakomství a jeho nástrahách. Jonsonovým hlubším záměrem je položit otázku, zda je držení bohatství v dlouhodobém horizontu větší výhodou než přirozená moudrost – což je otázka mnohem znepokojivější, zvláště v kombinaci s Moskovým tvrzením, že v sociálních vztazích jsme všichni do jisté míry parazity, i když si občas nalháváme opak.

Hra byla poprvé uvedena v divadle Globe a těšila se trvalé popularitě, dokud ji viktoriáni neztratili smysl pro ironii. V posledních letech zažívá velkolepý návrat, k čemuž nemalou měrou přispěla inscenace National Theatre z roku 1974 s hvězdným obsazením Paula Scofielda a Bena Kingsleyho v hlavních rolích, a luxusním obsazením Johna Gielguda a Iana Charlesona v rolích vedlejších.

Volpone musí v první polovině dominovat a udávat směr při rozehrávání intrik, ve druhé polovině pak přebírá štafetu Moska. Oba musí být výraznými herci s opravdovým švihem, ale také skvělým týmem. Pokud jeden z nich poleví, celek nemůže uspět. V případě nedávné inscenace RSC recenzované Stephenem Collinsem pokulhával Moska; zde je to bohužel Volpone. O premiérovém večeru neměl Steve Hope-Wynne text plně pod kontrolou, co se týče obsahu i frázování, a v tomto repertoáru se zkrátka není kam schovat. Lze jen doufat, že se tyto potíže v průběhu repríz vyhladí – jak jsem zmínil v úvodu, vše stojí a padá s dechem a strukturou, stejně jako při studiu opery.

V kontrastu s tím byl Moska v této produkci vynikající. Pip Brignall v monolozích i bleskurychlých dialozích, které musel ukočírovat, skvěle zhodnotil prvotřídní materiál, který mu Jonson nabídl. Je to úžasně úlisná kreace s precizně odlišeným lichocením pro každou z potenciálních obětí a slizkým pohybovým rejstříkem, který k postavě dokonale sedí. Díky tomu měla druhá polovina akce elegantní spád, který byl skutečně působivý.

Chamtiví nápadníci jsou klasické typy a na obzoru není žádná konvenčně „dobrá“ postava – dokonce i Bonario a Celia, nevinné oběti pletich, jsou Jonsonem načrtnuti jen velmi zlehka a neudrží naši citovou pozornost. Řada herců v těchto karikaturních rolích odvedla dobrou práci, přičemž nejvíce vynikal Rupert Bates v roli advokáta Voltora se svým uhlazeným právnickým kličkováním.

Větší úsilí věnuje Jonson vedlejší zápletce s pošetilým anglickým cestovatelem Sirem Politickem Would-Be, kterého Edward Fisher ztvárnil jako rozkošného „pooteryovského“ úředníčka, blaženě odtrženého od reality, s vyváženou směsí pochybností a pózování. Jeho manželka, lady Would-Be, je neméně zdařilým komickým výtvorem plným nesmyslného a domýšlivého žvanění. Ava Amande ji podala jako typ tety ve stylu Vivienne Westwood, která si vůbec neuvědomuje zděšení, jež vyvolává ve svém okolí. Viděl jsem inscenace, kde tato vedlejší linka v druhé polovině hru brzdí, zde však byly jejich výstupy a mezihry rozkošným obrázkem útrap „Angličanů v cizině“.

Režisérka Cecilia Dorland propůjčila hře v rámci souboru Scena Mundi atmosféru 20. let 20. století prostřednictvím kostýmů, designu i hudby. Neměl jsem pocit, že by toto zasazení přinášelo nějaké zvláštní vhledy, ale rozhodně poskytlo základ pro několik bujarých hudebních čísel, včetně závěrečného vláčku „conga“, který večer elegantně uzavřel. Scéna byla minimální, což je vzhledem k omezenému prostoru nevyhnutelné. V textu došlo k určitým škrtům, ale nijak nenarušily celistvost díla. Na konci Jonson zajistí, aby každý dostal, co si zaslouží – „Zlo se krmí jako zvěř, až vykrmí se k prasknutí a pak krev proleje.“ Zároveň však dává jasně najevo, že to má často k opravdové spravedlnosti daleko, což pěkně symbolizuje předsedající soudkyně (Anna Buckland), která během celého procesu demonstrativně popíjí šampaňské Veuve Clicquot.

Tento večer měl mnoho příjemných a nápaditých stránek, ale podobně jako u restaurační komedie i zde existují určité stylové a formální požadavky na úspěch, o nichž se nevyjednává. Všichni zúčastnění hráli s nasazením a dobrým smyslem pro tempo i projekci v tomto komorním prostoru, ale úspěch celku zůstává zásadně závislý na zvládnutí vzpurného textu, který podobně jako Volponeho zlato slibuje víc, než dává, pokud si herec nedá velký pozor.

Volpone se hraje v Brockley Jack Studio Theatre do 17. října 2015