RECENZE: Women On The Verge Of A Nervous Breakdown (Ženy na pokraji nervového zhroucení), Playhouse Theatre ✭✭✭

Ženy na pokraji nervového zhroucení (Women on the Verge of a Nervous Breakdown)

Playhouse Theatre

30. prosince 2014

3 hvězdičky

V programu k muzikálu Ženy na pokraji nervového zhroucení skladatel David Yazbek popisuje rozdíly mezi premiérou na Broadwayi a tou londýnskou: „Muzikál se ohromně změnil. Když měl premiéru, věděli jsme, že je dobrý, ale také jsme cítili, že to není úplně ono... Přibylo pár nových písní a některé původní jsem vyřadil. Ne proto, že by se mi nelíbily, ale prostě nevyprávěly příběh tak dobře. Jestliže Londýn je naše cílová produkce, pak New York byl jen velmi drahý mimoměstský test. Toto je ta nejlepší možná verze.“ I když by se o tomto tvrzení dalo polemizovat (a k tomu se ještě dostanu), zdá se, že režisér Bartlett Sher toto nadšení nesdílí. Na včerejší předpremiéře vystoupil na jeviště těsně před začátkem. Diváci samozřejmě čekali to nejhorší – že Tamsin Greig onemocněla. Ale poté, co publikum rychle ujistil, že vybrané obsazení je v plné síle, udělal Sher

něco, co jsem na britských ani amerických jevištích ještě nezažil. Vyprávěl divákům, jak tvrdě všichni pracovali, kolik změn se ten den událo, jak jsou všichni unavení, ale dají do toho maximum, a vyzval dav, aby se smál hlasitěji, jásal radostněji a tleskal s větším nadšením. S ohledem na to, že jsem viděl druhou předpremiéru The Bridges Of Madison County na Broadwayi, kde Sher k ničemu takovému neincitoval, lze vyvodit jediný závěr: měl strach z toho, jak bude tato předpremiéra přijata. Takže se zdá, že on a Yazbek mají na „nejlepší možnou verzi“ dosti odlišné názory. Bylo by zajímavé zjistit, co si myslí třetí klíčový člen tvůrčího týmu, Jeffrey Lane, protože i při letmém pohledu jsou libreto a texty tím nejvypilovanějším materiálem v Sherově kompletně přepracované koncepci, která se nyní hraje v Playhouse Theatre.

Broadwayská verze sázela na velké nápady, obrazy, koncepty a muzikálové hvězdy. Tato verze je ve všech ohledech komornější, soustředí se především na manželku Luciu a milenku Pepu slavného herce Ivana a na jejich destruktivní zbožňování tohoto muže. Menší prostor než dříve dostává kamarádka milenky Candela a téměř žádný Marisa, nedobrovolná snoubenka Ivanova syna, či Luciina právnička Paulina. Jsou to však právě tyto titulní ženy, a i když se důvody jejich zhroucení liší, Lane zajišťuje, aby jejich situace, touhy a motivace byly sděleny stručně a proloženy upřímným humorem i lidskostí.

Pořád je tu ale jedna věc: je to MUZIKÁL. Což znamená, že interpreti musí téměř vždy umět zpívat. Ne jen „utáhnout melodii“, ale skutečně zpívat. Zvláště když je hudba složena pro opravdový zpěv a ne pro styl à la Rex Harrison.

Šokujícím zjištěním je, že tu zpívat umí jen jeden člověk – tedy jeden z hlavních představitelů. Možná jeden a půl. Ansámbl – jo, ten zpívat umí, ale vyžaduje se od nich tak málo. Je to pozoruhodné plýtvání.

Hlavní hvězdou je Tamsin Greig. Pro herecké nároky role je naprosto ideální. Má styl, smysl pro hravý elán a úžasný komediální talent. Přesně pointuje všechny vtipy a nachází v postavě onen skutečný pocit zoufalství, který ji definuje. Stejnou měrou zvládá nonšalanci i zuřivost. Jenže – Greigová neumí zpívat. Tedy alespoň ne tak, aby dodala melodiím, které má přednést, potřebný rozsah a hloubku.

Je pravda, že Greigová se tím nějak „prokouše“. Ale hudba, kterou zde Yazbek složil, má skutečnou hloubku a šířku: vyžaduje pořádný, sytý hlas se skvělými výškami. To Greigová není. Hlasovou linku zvládá, jako by to byl chorál zpívaný improvizovaným kostelním sborem. To na to, aby dostála kvalitám této partitury, prostě nestačí.

Anna Skellern hraje nejlepší kamarádku Pepy, Candelu. Má komplikovaný milostný život, který je tématem velkého čísla „Model Behaviour“. V podání Skellernové je to však nesrozumitelný zmatek s minimálním napojením na melodii či text. Skellernová nezpívá tak, jak show vyžaduje. Vlastně je celý její výkon nedotažený – potřebovala by více nespoutanosti, více šílenství, více srdce. Candela je role za odměnu; Skellernová ji zatím ani nezačala rozbalovat.

Jako Lucia je Haydn Gwynne v činoherních scénách fenomenální. Její pojetí fanatického vzteku je dokonalé; kostýmy nosí s noblesou a je stoprocentně přítomná v každém okamžiku. Jejímu hereckému ztvárnění ženy dohnané k šílenství láskou k nehodnému muži nelze nic vytknout. Je zářivou radostí této inscenace. Ale – neumí zpívat tak skvěle, aby její klíčové číslo „Invisible“ vzlétlo tak, jak má. Zvládne ho se ctí, ale hudba tím opět trpí.

Ricardo Afonso je v roli taxikáře úžasný. Má vynikající hlas, vyzpívá každou notu a nedělá mu problém být sexy i vtipný zároveň. Pokaždé, když ovládne jeviště, je to triumf.

To se však nedá říct o Jérômu Pradonovi (který hraje Ivana) ani o Haydnu Oakleym (který hraje neschopného syna). Oba jsou naprosto a nepochopitelně chybně obsazeni. Pradon nezpívá dostatečně dobře, není ani zdaleka dostatečně atraktivní a má charisma požárního hydrantu. Oakley má sice skvělý hlas, ale pro tuto roli se nehodí a pro potřeby postavy je příliš nevýrazný.

Pradonova postava má držet tři ženy nad propastí, která jim mění a definuje život. Jenže je těžké uvěřit, že by se s ním vůbec nějaká žena obtěžovala. Oakley začíná být zajímavý až v druhém dějství, a i tehdy jen matně. Ladí mu to sice dobře, ale v jeho postavě je málo života a chybí pocit, že je to Luciin syn. Obě pojetí jsou záhadou. Krásně napsané postavy jsou realizovány jen částečně, pokud vůbec.

Sarah Moyle je v roli domovnice v domě Pepy rozkošná, ale velmi mi chyběly hudební momenty, které tato postava měla v broadwayské verzi.

Ostatně z Broadwaye chybělo hudebně mnohem více. Nový materiál je sice dobrý, ale předchozí partitura měla celistvý ráz a soudržnost, kterou ta nová postrádá. V této inkarnaci je těžké poznat, proč jde o muzikál a ne o činohru.

Inspirací pro tuto inscenaci je samozřejmě úspěšný film Pedra Almodóvara. Je nasáklý španělským temperamentem, atmosférou horkého, sexy a šťavnatého Madridu. Produkce na Broadwayi se snažila tyto nálady replikovat a víceméně uspěla. Londýnská produkce se o to nevysvětlitelně ani nepokouší.

Možná je jedním z důvodů i to, že se většina herců ani nesnaží o španělský přízvuk. Je to zvláštní, protože hudba i rytmus (písní i scénáře) mají jasný španělský puls. A některé postavy zde španělský přízvuk mají, což celou věc jen znepřehledňuje. V tomto kuse by to mělo být buď všechno, nebo nic, a je nepochopitelné, proč tomu tak není.

Ale mnoho Sherových režijních rozhodnutí je nepochopitelných. Bílá mezonetová scéna Anthonyho Warda akci spíše svazuje, než osvobozuje. Je zde naznačena alegorie (možná náhodou, možná ne) klinického prostoru, snad nemocnice nebo psychiatrie, možná vnitřku mysli – to umocňuje úvodní scéna, kde ansámbl sedí na černých židlích a sleduje, jak se Pepin život rozpadá. Působí to skutečně jako na psychiatrické pohovce.

Jenže tento koncept je náhle opuštěn ve prospěch realističtějšího interiéru bytu bez pozorovatelů. To text spíše tříští, než aby mu to dodávalo hloubku.

Ale víc než cokoli jiného je zde chybný casting. Holly James, Michael Matus, Marianne Benedict a Nuno Queimado odvádějí ve svých malých rolích v ansámblu skvělou práci, ale každý z nich by byl v hlavních rolích, které alternují, lepší – mnohem lepší, protože skutečně umí zpívat. Není to ve všech případech proto, že by hlavní představitelé byli špatní herci, ale proto, že nejsou muzikálovými interprety s hlasy, které by dokázaly vdechnout Yazbekově partituře plnokrevný život. Jejich understudies ano.

Hudební supervizor Matthew Brind a hudební ředitel Greg Arrowsmith poskytují dobrou oporu, ale zredukovaný orchestr vede k chudšímu zvuku. Dechy i smyčce zde citelně chybí.

O Tamsin Greigové se hodně psalo (včetně programu k inscenaci), že roli Pepy přijímala zdráhavě. K roli ji i přes její výhrady k nedostatku pěveckých zkušeností přemluvil agent, producenti a pravděpodobně i Sher. Greigová měla dát na svůj instinkt. Je to úžasná komediální herečka, která je v činohrách výjimečná. Obsadit ji do role, jako je Pepa, je nefér vůči ní i vůči muzikálu jako umělecké formě. Je to úplně stejné, jako obsadit nezpěváka do role Mama Rose v Gypsy nebo Todda ve Sweeney Toddovi. Je to zkrátka špatně.

To musí jeden nový muzikál za druhým selhávat, než si producenti uvědomí, že „hvězdy“ úspěch nových děl nikdy nezaručovaly a nezaručují? Dovednosti, talent a schopnosti – to jsou atributy, které nová hudební díla potřebují k rozkvětu. Muzikalita každé partitury vyžaduje maximální pozornost. Vždy a bez výjimek.

Na Yazbehově hudbě a Laneových textech je stále co obdivovat. Díky nim a díky velmi dobrému herectví Greigové a Gwynneové tato produkce stojí za zhlédnutí.

Broadwayská produkce měla styl, energii a šmrnc, který byl vzrušující a velmi evropský; možná byla pro své publikum až příliš chytrá. Ale zde Sherova režie a pomýlený casting vyvolávají pocit, že jsou to spíše tvůrci než postavy, kdo je na pokraji nervového zhroucení.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA ŽENY NA POKRAJI NERVOVÉHO ZHROUCENÍ