RECENZE: Yarico, London Theatre Workshop ✭✭✭

Liberty Buckland jako Yarico a Alex Spinney jako Thomas Inkle. Foto: Honeybunn Photography Yarico

London Theatre Workshop

3. března

3 hvězdičky

Podle divadelního programu jde o „milostný příběh, který změnil běh dějin“, „jeden z nejznámějších a nejpůsobivějších protioctrokářských příběhů osmnáctého století“, který se „vyprávěl až hluboko do století devatenáctého napříč Karibikem i ve Spojených státech, kde byl nakonec pohlcen domorodým příběhem o Pocahontas“. Ačkoliv tvrzení o změně dějin může působit lehce pochybně, není pochyb o tom, že legenda o Yarico má v sobě sílu a univerzálnost, která z ní činí takřka dokonalý námět pro muzikálové či operní zpracování.

Ztroskotání lodi. Dítě opuštěné vlastním lidem, vyrůstající mezi domorodci, jehož jediným poutem se „skutečným světem“ je kniha Shakespeara. Zpustlý Angličan propadlý hazardu, hozený přes palubu a vyplavený na břeh, kterého fyzicky i duchovně zachrání krásná a exotická hrdinka, titulní Yarico. Pocit komunity sálající z mírumilovných a šťastných domorodců na ostrově, který Yarico po většinu života nazývala domovem. Pocit naprosté dysfunkce patrný z „kultivovaných“ životů a činů „civilizovaných“ bílých Angličanů. Různé body střetu obou kultur. Okamžik, kdy lehkovážnost pramenící z nezkrotné hlouposti vede ke zradě, která zničí – nebo se to alespoň zdá – dva životy. Těhotenství v řetězech. Život v otroctví. Nevzdělaní a lhostejně brutální majitelé otroků. Šance na svobodu. Zrada jiného druhu. Sžíravý oheň. Vykoupení.

Narativní prvky skýtají skutečný prostor pro dílo plné dramatické intenzity a hudebního nadšení. Yarico, nový muzikál autorů Carla Millera (libreto a texty), Jamese McConnella (hudba) a Paula Leigha (texty), který má nyní svou premiéru v London Theatre Workshop, je bravurním pokusem vytvořit z tohoto dávného příběhu muzikál pro naši dobu. To, že se mu to daří tak dobře, je důkazem vize tvůrčího týmu a McConnellovy partitury, která sice není zcela vyrovnaná, ale obsahuje mnoho nádherných momentů.

Nové muzikály, podobně jako vzácné orchideje, vyžadují hodně nákladné a detailní péče, mají-li rozkvést do plné krásy. Při pohledu optikou „workshopové“ prezentace se režii Emily Grayové daří demonstrovat možnosti kusu a jasně ukazuje, co funguje a co nikoliv. Dobrou zprávou je, že i pasáže, které nefungují úplně na jedničku, jsou pořád lepší (nebo alespoň ne horší) než sekvence v muzikálech aktuálně uváděných ve West Endu (jako jsou ty příšerné obrazy s Haroldem Wilsonem nebo panem Tooleym v Made In Dagenham). A to vše zvládá s minimálními zdroji a maximálním nasazením.

Sarah Beaton navrhla chytrou scénu – leštěné černé povrchy a kusy rákosu navozující exotickou atmosféru. Je to prosté, ale neuvěřitelně efektní, a použití rákosu se ukazuje jako geniální tah ve chvíli, kdy se děj přesouvá na plantáž cukrové třtiny. I přes omezený rozpočet jsou velmi působivé i kostýmy; kombinace různých druhů šatů dobře ukotvují dobové reálie a jasně odlišují jednotlivé role souboru.

Hudební nastudování Zary Nunnové drží pevnou linii a navzdory skromným prostředkům dosahuje vynikajících momentů. Ústředním prvkem partitury jsou perkuse a výkon Chrise Brice je příkladný; rytmický, hypnotický a tvořící páteř hudebního doprovodu způsobem, který dokonale doplňuje děj. Všichni členové čtyřčlenné kapely odvedli skvělou práci, zejména v melodičtějším a strhujícím druhém jednání. Nunnové se také podařilo z ansámblu v patetických sborových písních dostat krásný, vřelý a podmanivý vokální projev, přičemž melodie a harmonie plně vynikly.

Ke srozumitelnosti vyprávění přispívá i stylizovaný pohyb a jevištní aranžmá. Příběh několikrát přeskakuje z místa na místo a od jedné skupiny postav k druhé, čemuž choreografie Jeanefer Jean-Charlesové velmi pomáhá. Zejména v kmenových sekvencích je pohyb uhrančivý a bez obtíží si udržuje divákovu pozornost.

Některá režijní rozhodnutí Grayové se však nezdála být pro úspěch díla úplně šťastná. „Slepé obsazování“ (colour-blind casting) je v dnešní době běžné, ale ne vždy přinese kýžený výsledek. Pokud se vypráví neznámý příběh novým způsobem a tento příběh se v základu opírá o dobové uvažování o barvě pleti, je víc než obtížné skloubit toto myšlení s hereckým obsazením, které na barvu pleti nebere ohled. To bylo v určitých ohledech umocněno použitím akcentů; chyběla v nich konzistence, která by usnadnila sledování děje. Nicméně po čase si techniky Grayové vytvořily vlastní logiku, takže zejména ve druhém jednání se změny kostýmů a přízvuků staly součástí komunikačního jazyka inscenace – už nešlo o černou a bílou, ale spíše o otázku „Kdo je tohle?“, když se změnila scéna nebo kostým.

Ve své současné podobě je kus příliš těžkopádný. Druhé jednání působí mnohem jistěji než první a bylo by zapotřebí materiál proškrtat (v některých případech naopak posílit), aby se pozornost soustředila na vyprávění příběhu samotné Yarico. Jako by existovala nějaká „příručka pro psaní muzikálů“, věnuje libreto značnou pozornost dvěma vedlejším postavám, Cicerovi a Nonovi, což je však scestné. Čas věnovaný těmto postavám by se dal smysluplněji využít k prozkoumání osudu Yarico. Nejde o to, jak byly tyto postavy zahrány, ale o priority vyprávění a o to, jak dosáhnout co největšího dopadu muzikálu jako celku.

Stejně tak McConnellova hudba potřebuje v prvním jednání dopracovat. Druhé jednání dokazuje jeho schopnost psát vynikající show-tuny, od komediálních čísel, která skvěle dokreslují scénu (Chocolate, Take A Step), až po strhující a emotivní velké sborovky (The Things We Carry With Us, The Same And Not The Same a Spirit Eternal). První jednání by si zasloužilo více péče, zejména v hudbě pro hlavní mužskou postavu, milence a zrádce Thomase. Tato postava potřebuje hudbu, která odráží duchy minulosti i radost, kterou mu Yarico přináší – jeho zhroucení v The Dice Game by sneslo větší hudební dramatičnost; v podstatě jde o Thomasovu variaci na „Javertovu sebevraždu“, kdy ho přemůže drsné prozření. Větší důraz v hudbě na konkrétní vývoj dvou hlavních postav by se zde skutečně vyplatil.

Co však z celého večera dělá zážitek, který stojí za vidění, je fantastický ústřední výkon Liberty Buckland v roli Yarico. Buckland disponuje nádherným hlasem plným barev a výrazu a přesně ví, jak ho nejlépe využít. Je to navíc chytrá a sympatická herečka, která své náročné roli propůjčuje nefalšovanou grácii.

Skvělou charakterovou práci předvádějí Melanie Marshall (Ma Cuffe), Tori Allen-Martin (Nona), Keisha Amponsa Banson (Jessica – mistrovská lekce v tom, jak vytěžit maximum z minima) a Charlotte E Hamblin (příšerná Lady Worthy). Michael Mahoney je působivý jako Frank a člověka nejednou napadlo, co by asi dokázal s postavou Cicera, pro kterou se Jean-Luke Worrell zdál být nepravděpodobnou volbou.

Alex Spinney má vynikající, jistý hlas, lehký a hbitý, a role přitažlivého hlavního hrdiny mu nedělá potíže. Působil však příliš čistě a líbezně na typ života a závislostí, které z Thomase Inkla dělají to, kým je. Mezi Spinneyem a Bucklandovou chyběla dostatečná chemie, což spolu s absencí hudebního materiálu, který by řádně ilustroval jejich touhu, lásku a vzájemnou potřebu, vedlo k tomu, že postava vyzněla mdleji, než byl původní záměr. Thomas je drsný a neotesaný, zatímco Spinney je uhlazený a jemný; nešlo o ideální casting, ale rozhodně je to interpret, kterého se vyplatí sledovat. Ostatně ve všech svých dalších rolích, zejména v čísle Chocolate, byl Spinney výborný.

Při zpětném pohledu jako by mezi oběma polovinami zela propast. Jakmile skončilo druhé jednání, okamžitě jsem měl chuť ho vidět znovu a slyšet tu hudbu ještě jednou. První jednání nevyvolalo takovou míru nadšeného zájmu. Je to otázka materiálu – s jasnějším fokusem a drobným přepracováním by Yarico mohla být naprosto výjimečná. Příběh je poutavý (kde jinde najdete spojení Shakespeara s otroctvím?), postavy jsou zajímavé a hudba je již nyní v mnoha ohledech vynikající.

Uznání patří producentům Johnu a Jodie Kiddovým za to, že vdechli tomuto novému muzikálu život. Stojí za to ho vidět jak kvůli talentovanému obsazení, tak kvůli možnosti si za pár let ve foyer nějakého divadla na West Endu říct: „Víte, já viděl už tu první produkci v LTW.“

Yarico se hraje v London Theatre Workshop až do 28. března 2015.