RECENZE: Testament Máří Magdaleny ✭

Mariino evangelium (Testament of Mary)

Barbican Theatre

20. května 2014

1 hvězdička

Jedna z velkých záhad, jeden z palčivých imperativů naší doby, jedno z nejprovokativnějších a nejdiskutovanějších témat moderního života bylo vyřešeno, odhaleno a osvětleno inscenací Deborah Warnerové Mariino evangelium, kterou uvádí Barbican Theatre.

Fiona Shawová se kompletně oholila v intimních partiích.

No, tedy alespoň pro tuto inscenaci, což je „sólová hra“ vzniklá ze spolupráce Shawové a Warnerové na základě textu Colma Toíbína.

Zmiňuji to proto, že toto odhalení je překvapivě to jediné, co produkce skutečně nabízí.

Toíbín dílo napsal nejprve jako monolog, poté jako novelu (nominovanou na Bookerovu cenu), načež Warnerová se Shawovou přenesly svou spolupráci na Broadway a odtud do londýnského Barbicanu.

Toíbín píše zručně a obratně; některé pasáže jsou úžasně sugestivní, ve svém rozsahu a kráse až magické.

Jednoduchým záměrem je převyprávět mnohé z vrcholných okamžiků Kristova života z pohledu jeho matky, ženy, která – jako tolik jiných – obětovala svůj život a štěstí pro své dítě. Samozřejmě to není prostá verze; Toíbín prokládá vyprávění nečekanými událostmi, myšlenkami a pocity, čímž komentuje víru, feminismus a moderní starosti, zatímco se vypořádává s Lazarem, ukřižováním, zmrtvýchvstáním a dalšími ústředními dogmaty křesťanství.

Nepochybně by z toho byla silná rozhlasová hra. Produkce Warnerové vlastně nejlépe dokazuje, že Toíbínova slova by se měla číst nebo jen poslouchat; čtenářova či posluchačova představivost si dokáže vykouzlit mnohem relevantnější a trefnější možnosti, než jaké se zde daří Warnerové.

Celá akce začíná tím, že je publikum pozváno na jeviště, kde se může procházet mezi různými rekvizitami a nábytkem. Poté na scénu vstupuje paní Shawová s obrovským supem na ruce a prochází se mezi diváky. To vše zřejmě naznačuje koncept „ohlodávání kostí“, což je myšlenka podpořená zmizením zmíněného supa ve chvíli, kdy dojde na text, a první obraz po rozsvícení světel: Shawová vytahuje dvě suché kosti zpod svého oděvu.

Ano, je to skutečně tak neohrabané a těžkopádné, jak to zní.

V programu Warnerová uvádí:

„Když se Fiony ptali, jaké to je být na scéně sama, odpovídá, že v Mariině evangeliu ve skutečnosti sama není. Kromě svého opeřeného přítele před představením – supa – ji podporuje neobyčejná krajina a zvuková scéna, které vnášejí vrstvy přítomnosti a života do snové krajiny, v níž hraje. Ale myslím, že obě bychom řekly, že v tomto pocitu společenství je ještě další dynamika.“

Pokud vás to zajímá, ukázalo se, že tou překvapivou další dynamikou je – publikum. Kdo by si byl pomyslel, že v živém divadelním představení bude reakce diváků hrát významnou roli?

Ano.

Přesně tak.

Každý, kdo kdy v nějaké hře hrál nebo ji režíroval.

Ale zpět k „neobyčejné krajině a snové scéně“ Warnerové. Jde o změť rekvizit a nábytku, láskyplně naaranžovanou Tomem Pyem, z nichž nic text skutečně neosvětluje, ale vše překáží výkonu Shawové.

Warnerová se snaží ohromit publikum triky – převleky, stromem, který supluje kříž při ukřižování (a je vlastně docela hezký, zavěšený nad zemí, trýznivě mimo dosah očekávání), zástěnami, které se pohybují nahoru, dolů a do stran a od nichž se odráží světlo nebo které mění barvu, židlemi, bazénkem s vodou, do něhož se náhle nahá Shawová ponoří ve stylu křtu, klecí pro chybějícího supa, žebříkem, stolem a dalším harampádím.

Všechno je to jen rozptylování, jako by syrová síla díla nestačila k udržení pozornosti publika, jako by Shawová nebyla schopna udržet pozornost plného sálu po dobu 80 minut. Warnerové přeplácané a zbytečné doplňování slova mu jen ubírá, omezuje ho a zmenšuje.

Shawová je občas kouzelná. Pasáže o ukřižování a zmrtvýchvstání ji ukazují v nejlepším světle. Kdyby se však zbavila těch nesmyslů od Warnerové, vedla by si lépe; o tom není pochyb.

Svým způsobem k jejímu nejpůsobivějšímu výkonu dochází, když text skončí, světla zhasnou a znovu se rozsvítí pro potlesk. Tam, v ten moment, Shawová vyzařuje pocit naprostého vyčerpání; přiměje vás věřit (no, skoro), že nikdo nikdy na žádném jevišti nepracoval tak tvrdě. Ale její oči vyprávějí jiný příběh – jsou živé, pátravé, dožadující se uznání. Fascinující. Taková záměrná manipulace.

Jedná se o bezohledný a nesmyslný pokus o umělou výrobu geniality. Selhává ve všech možných a měřitelných ohledech. I ti, kteří na konci vyskočili na nohy, byli během představení ztraceni v mlze tápání a nejistoty. Malátné nepochopení se změnilo v povinný obdiv – koneckonců Guardian tomu dal pět hvězdiček. A Shawová je přece skvělá herečka.

Je to pravda: Fiona Shawová dokáže odvádět zázračnou práci. Jen ne tentokrát.

Tentokrát Deborah Warnerová opět nepochopila podstatu a téměř zničila vše hodnotné, co divadelní zážitek nabízí.

Báječný lék na nespavost.