VELKÝ ROZHOVOR: Tvůrci muzikálu Grey Gardens

Doug Wright, Michael Korie a Scott Frankel Douglas Mayo měl po premiéře muzikálu Grey Gardens příležitost promluvit si s tvůrci představení Scottem Frankelem (hudba), Michaelem Koriem (texty) a Dougem Wrightem (libreto), aby s nimi probral jejich pocity z aktuální produkce v Southwark Playhouse.

Ráno, kdy jsem s tvůrci mluvil, začaly vycházet první z mnoha pětihvězdičkových recenzí a celý tým byl nadšený.

Málokdo ví, že Grey Gardens byl vůbec první muzikál adaptovaný podle dokumentárního filmu. Jak jste přistoupili k adaptaci, aby fungovala na divadelních prknech? DW: Když mě poprvé oslovili, řekl jsem Scottovi i Michaelovi, že je to absurdní nápad. MK: A neuctivý! DW: Řekl jsem, že ten film je brilantní. Uctívám ho. Jakýkoli pokus o jeho převod do divadla z něj udělá jen umělou konstrukci. To, co dělá dokument Grey Gardens hlubokým, je právě metoda Cinéma vérité.

Scott, který je velmi prozíravý a moudrý, mi řekl, abych přišel za týden a znovu jim zopakoval, proč je to tak pošetilý nápad. Tak jsem to udělal. Řekl jsem – není tam žádný děj. V divadle potřebujete začátek, prostředek a konec. Později Michael se Scottem obědvali a zažili moment prozření.

MK: Když se Scott na něco soustředí, je téměř talmudický, posedlý dnem i nocí. Snažil se vymyslet, jak přimět Douga k napsání libreta, protože cítil, že Doug je pro to ideální dramatik. Byli jsme v restauraci na obědě, kde byl papírový ubrus a pastelky pro děti. Scott nakreslil dva čtverce a řekl: „Podívej se na to!“. Pochopil jsem to – první dějství byla minulost, druhé dějství byla sedmdesátá léta a prostor mezi těmi čtverci bylo všechno to, co se stalo mezitím. Řekl jsem, že to musíme ukázat Dougovi, tak jsme ten ubrus vzali s sebou a on měl stejnou reakci.

DW: Tím, že jsem to rozdělil na 40. a 70. léta, jsem uviděl příčinnost, kterou jsem v dokumentu, jakkoli je skvělý, neviděl. Najednou jsem ucítil dramatický tvar. Jako autorovi mi to dalo šanci vytvořit první dějství ve světě Philipa Barryho a druhé dějství (doufám), které dluží něco šílené poezii Samuela Becketta. MK: O příběhu jsme mluvili věky. Edithina láska ke zpěvu se stala jedním z klíčových aspektů vyprávění. Když jsme zjistili, že si Little Edie vyšla na rande s Joem Kennedym mladším, řekli jsme si – co kdyby to zašlo dál, zasnoubili se a konala se zásnubní oslava, kterou by se Big Edie pokusila ovládnout? Tak se příběh vyvíjel. SF: Ta architektura je záludná a neobvyklá. Doug od té doby vytvořil další muzikálovou adaptaci dokumentu.

I když to působí moderněji, v některých ohledech si na to člověk musí chvíli zvykat, protože to hodně skáče v čase a ne vždy to odpovídá na všechny otázky.

DW: Ze začátku jsme se někdy přikláněli na stranu Little Edie nebo přebírali úhel pohledu Big Edie. Sešli jsme se s Albertem Maizelsem, který ten dokument natočil, a ten nás varoval: „Neviňte ani jednu z nich. Nikdy nesmíte zapomenout, že v jádru je to milostný příběh matky a dcery.“ Bylo od něj mimořádně velkorysé, že to řekl, a vrylo se nám to do paměti. Věděli jsme, že pokud bychom nadržovali jedné postavě na úkor druhé, neudělali bychom jim spravedlnost. SF: Když jsem ten film viděl poprvé, myslel jsem si, že je to o dominantní narcistické matce v uzavřeném prostředí zvaném Grey Gardens, které skvěle vyhovovalo jí a jejímu gay korepetitorovi, ale už mnohem méně její dceři. Později jsem ale pochopil, že je to také příběh velkorysé a pečující matky, která poskytla bezpečný přístav dceři neschopné fungovat ve vnějším světě. MK: Big Edie dům neprodala, ani když neměly peníze, právě proto, že by dceru jinak zavřeli do ústavu.

Obyvatelky Grey Gardens jsou dvěma z nejpozoruhodnějších postav hudebního divadla. Na konci prvního dějství Little Edie Grey Gardens opouští, ale na začátku druhého dějství, o třicet let později, je zpět. To vytváří zajímavé momenty mezi matkou a dcerou, že? SF: V prvním dějství se jí podaří odejít na konci, v druhém dějství je na odchodu znovu, ale už to nedokáže. MK: Prozkoumali jsme to a velkou část show napsali v Sundance – v uměleckém centru v bažinách na hranici Floridy a Georgie, v takové velmi luxusní bažině.

Doug přišel do mé chatky a řekl: „Mám to – první a druhé dějství jsou stejné. Little Edie se snaží odejít z domova a nedokáže to – napiš o tom píseň.“

DW: Myslím, že vnější svět odhalil všechna její omezení, tvárnost a patologie, zatímco Grey Gardens je vyživovaly, takže se vždy vrací tam, kde je jí to vlastní, i když její matka vypadá občas ďábelsky. Ano, místy to vypadalo, jako by v tom byla trocha Mommy Rose z muzikálu Gypsy. SF: To jsem v této verzi rozhodně viděl, když matka v prvním dějství říká Joe Kennedymu: „Je to rozená umělkyně.“ Je naprosto jasné, že mluví hlavně o sobě.

Jak si tato inscenace v Southwark Playhouse stojí v porovnání s jinými, které jste viděli? SF: Show jsme viděli v Japonsku, a věřte nebo ne, i v Riu, stejně jako po celých USA. MK: Obzvlášť mě baví vidět to v jiné zemi. Jak se vám to líbilo v Británii? Tady u nás je rozhodně větší tolerance k výstřednosti. SF: Ano, Británie má svou historii aristokratů žijících ve venkovských sídlech bez peněz. Tady to není neznámý jev. DW: Obzvlášť nás dojalo, když jsme viděli, jak se našeho materiálu chopily takové talenty jako Sheila Hancock a Jenna Russell. Všichni jsme cítili, že Thom Sutherland skutečně odkryl emocionální hloubku látky a vynesl ji na povrch velmi zkušeným a břitkým způsobem. Bylo by neupřímné tvrdit, že jsme včera večer všichni tři nelétali v oblacích.

Je to skvostné obsazení. Každý jednotlivý člen souboru byl naprosto vynikající. Bylo to opravdu dojemné.

SF: Mluvil jsem s někým, kdo neznal dokument a byl tu na premiéře. Říkali, že zejména v moderní společnosti se o spoustě věcí nemluví, hlavně o psychologické dynamice mezi rodiči a dětmi. Viděl jsem některé herce s jejich matkami. Někteří nešetří chválou, jiní jsou zdrženliví a odtažití. Můj přítel poznamenal, že mu přišlo fascinující posvítit si na ty ošklivější stránky lidského chování. Nedělá je to méně lidskými, máme je všichni, ale bylo zajímavé o tom mluvit a být svědkem věcí, o kterých se zde cíleně nedebatuje.

DW: Také ta myšlenka, že ty nejtrýznivější a nejzamotanější vztahy jsou obvykle mezi rodičem a dítětem. SF: Ti nejlepší rodiče nechají své děti být tím, kým jsou a chtějí být, zatímco ti komplikovanější se nedokážou odpoutat od dítěte, vlastních nenaplněných ambicí a své vize o tom, jak by měl život jejich potomka vypadat. Poté, co jste uvedli muzikál, natočilo HBO vlastní filmovou adaptaci Grey Gardens s Jessicou Lange a Drew Barrymore. Co si o tom filmu myslíte? SF: Ten film se mi líbil a obě dámy jsou v něm skvělé. Hlavní rozdíl je v tom, že oni se cíleně zaměřují na to, co se dělo v době, která je u nás v muzikálu vyplněna přestávkou. Tedy co se stane, když Little Edie poprvé odejde do New Yorku. V dokumentu jsou drobné náznaky, teorie o aféře s ženatým mužem, která nevyšla. Rozdíl je, že my jsme spekulovat nechtěli, protože nám přišlo bohatší nenechávat během pauzy stopy drobečků. Ani jedna z těch dam nemá pravdu a ani jedna se neplete. Obě jsou vinné, navzájem se ničily i zachraňovaly, a to všechno je pravda. Nesnažili jsme se to hrát na jednu stranu, proto je Grey Gardens dokonalý název – není to černé ani bílé, je to šedé! DW: Výstřednosti Little Edie jsou tak barokní, že si nemyslím, že je lze připsat jediné příčině. Je to kombinace ztráty finanční svobody, psychického nátlaku matky, špetky duševní nemoci, odtažitého otce, zlomené lásky... k vytvoření tak extravagantní osobnosti je potřeba souhra všech těchto okolností. Musím se přiznat, že jsem film od HBO nikdy neviděl, prostě proto, že jsem měl tu úžasnou příležitost „tančit“ s těmito dvěma mimořádnými ženami a emociálně nejsem připraven vidět je tančit s jiným partnerem. To si šetřím na budoucno.

Pletu se, nebo jsou v muzikálu vpleteny dialogy přímo z filmu? MK: Ano, jsou. Velmi mě ovlivnila Little Edie, když se dívá na nebe a říká: „Další zima, bože!“. S Dougem jsme o tom mluvili – ve druhém dějství je ve skutečnosti spousta invence, repliky, které v dokumentu nebyly, ale Doug je napsal jako dialogy, a já jsem vzal mnoho skutečných citací a vložil je do textů písní. Takže když lidé říkají, že druhé dějství je věrné dokumentu – ano i ne – ve skutečnosti je velká část Dougovou invencí. SF: Obě ženy mluvily neuvěřitelně inteligentně a básnicky. Jejich obraty jsou tak poetické, že znějí jako podle scénáře. Mluví mnohem lépe, než lidé v běžné konverzaci, a jejich obrazotvornost je tak specifická, že je to skvělý materiál k vytěžení. MK: Píseň „The Revolutionary Costume“ je velmi blízká jejímu monologu. Bylo vědomým rozhodnutím nepoužít tvůrce dokumentu jako postavy ve vaší adaptaci? SF: To jsme zavrhli velmi brzy. Obě ženy prahly po publiku a dokumentaristé v tom filmu fungovali právě jako to publikum. Řekli jsme si, že v divadelním prostředí se tím publikem stáváte přímo vy. Ve druhém dějství to v tomto prostoru funguje skvěle. Žily jako poustevnice, s výjimkou Jerryho, takže možná o větším publiku přímo halucinovaly nebo fantazírovaly. MK: James Lapine poznamenal, že je zajímavé, že obě mohly mluvit k publiku, protože obě chtěly potvrzení, že mají pravdu. SF: Ten kus rezonuje se ženami velmi specifickým způsobem. Myslím, že se ztotožňují s tou uvolněností druhého dějství. S tou svobodou vykašlat se na všechno a být prostě samy sebou.

Někteří muzikáloví tvůrci mají ve zvyku svá díla upravovat i roky po premiéře. Děláte to také? MK: Udělali jsme kus práce mezi premiérou mimo Broadway a na Broadwayi a myslím, že změny, které jsme provedli, nás uspokojily. DW: Vždycky mám nutkání to ladit, ale držím se hesla, že neexistují dokonalé hry a muzikály, jen dokončené hry a muzikály. Cítím, že akt psaní je pokusem uspokojit část sebe sama, a pak jdete dál. S každým novým dílem se cítím jako jiný autor, než jakým jsem byl předtím. Nejsem si jistý, zda by ten současný autor mohl jít zpět a horlivě předělávat práci toho minulého. Musíte té práci prostě věřit, a když pracujete s dvěma takovými talenty, dostaví se pocit zvláštního naplnění. SF: Necítil jsem potřebu něco měnit, ale při sledování této produkce jsem v tom viděl věci, které mě dřív nenapadly. Thom a celý soubor udělali určitá stylistická a scénografická rozhodnutí, která mě nadchla. Byl v této inscenaci nějaký konkrétní moment, který se vám líbil? SF: Pro mě jsou to ozvěny ve druhém dějství, kde se postavy objevují jako ve vzpomínkách těch dvou žen. Zvlášť mě zasáhlo, když se Joe Kennedy objevil ve chvíli, kdy se snaží odejít z domu, nebo když se Gould objevil v její posteli. To se mi moc líbilo, to mě nenapadlo. DW: Líbil se mi způsob, jakým scénografie propojila obě dějství, která mohou někdy působit nesourodě. Připravilo to půdu pro tíživou temnotu druhého dějství. MK: Líbilo se mi, co udělali s Brooksem. V té scéně u brány Thom oblékl Brookse syna jako Brookse majordoma – v tváři Little Edie byl vidět ten zmatek a dalo to té scéně úplně jiný rozměr. Úplně jsem cítil tu její mentální mlhu. SF: Úžasné pro nás je, že něco napíšete, jste v partituře i scénáři maximálně konkrétní, ale pak se do toho projektu nezapojujete – potkali jsme se s Thomem a Danielle, s Jennou jsem pracoval a Sheila je samozřejmě žijící legenda, i když to nerada slyší – a kouzlo je v tom, že někdo vezme váš materiál a přetvoří ho po svém, aniž byste u toho pečení byli. Grey Gardens se hraje v Southwark Playhouse do 6. února 2016.