RECENZE: Admissions, Trafalgar Studios Londýn ✭✭✭✭

Helena Payne recenzuje Alex Kingstonovou ve hře Admissions od Joshuy Harmona, kterou v současnosti uvádí londýnské Trafalgar Studios.

Alex Kingston (Sherri) a Sarah Hadland (Ginnie) v inscenaci Admissions. Foto: Johan Persson Admissions Trafalgar Studios

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Sherri Rosen-Mason v podání Alex Kingstonové je vedoucí přijímacího oddělení na prestižní škole. Žije v ambiciózním domě s ambiciózní kuchyní a ambiciózním manželem, který je ředitelem oné školy. Její jediný syn Charlie Luther Mason touží po studiu na Yaleu, ale zatímco on neuspěje, jeho nejlepší přítel Perry (který je shodou okolností „ze čtvrtiny černoch“) je přijat. Sherriino celoživotní dílo zaměřené na to, aby škola byla „méně bílá“ – onen „ušlechtilý“ úkol zvýšit kvóty pro diverzitu na 20 % – se náhle ocitá pod drobnohledem, když se snaží podpořit syna v jeho hořkém zklamání a zároveň obhajovat systém, který se tentokrát obrátil proti němu.

Alex Kingston (Sherri) a Andrew Woodall (Bill) v Admissions. Foto: Johan Persson

Otázka rasy se v divadelním světě stala jakýmsi „horkým bramborem“ sezóny. Joshua Harmon se po svém hitu Bad Jews (Drsní Židé) zaměřuje na bělošství, konkrétně na liberální bělošství. Je trochu znepokojivé a vcelku překvapivé sledovat hru o rasových otázkách v moderní Americe v podání čistě bílého hereckého obsazení. Nicméně, jak naznačují Saidovy teorie o inakosti, bělošství je třeba zkoumat jako samostatnou entitu, nikoliv jen jako předpokládaný neutrální stav, a předpokládám, že právě o to se Harmon tímto castingem pokoušel.

Herecké výkony jsou plošně vynikající, zejména u Alex Kingstonové, která s diváky sdílí několik mučivých momentů, kdy sledujeme, jak narychlo přerovnává své myšlenky a reakce, aby si udržela svůj idealizovaný obraz. Ben Edelman je současně k vzteku i k politování v roli pracovitého syna, kterému se jeho šťastný konec na Yaleu nekoná, ale ve svém výlevu trefně poukazuje na to, že rasa a privilegia nejsou vždy nerozlučně spojeny. Margot Leicesterová přináší skvělý komediální prvek jako představitelka upřímnějšího, „staromódního“ rasismu v kontrastu k Sherriiným bezchybně vybroušeným eufemismům typu „najděte mi menšiny, které na fotkách vypadají jako černoši“. Až z toho mrazí. Sarah Hadlandová v roli Sherriiny nejlepší kamarádky a matky Perryho zase vnáší do hry momenty upřímného patosu, i když zůstává stejně nepříjemně problematickou postavou. Nikdo však není tak nesympatický jako Benův otec v podání Andrewa Woodalla. Ve srovnání s horkokrevným synem a pokryteckou manželkou sice své politické přesvědčení žije nejdůsledněji, postrádá však jakýkoli soucit, až to vzbuzuje odpor.

Alex Kingston (Sherri), Andrew Woodall (Bill) a Ben Edelman (Charlie) v Admissions. Foto: Johan Persson

Hra se mi líbila. Text mě upřímně rozesmál a mám pocit, že se nebojí konfrontovat aktuální tabu. Tím, že se zaměřuje na identitu liberálních bělochů, odvážně staví na scénu postavy, které nejsou ani zlé, ani hrdinské. Lidé v Admissions, se všemi svými nedostatky, se pohybují v morální šedé zóně, kterou – pokud jsme k sobě upřímní – obývá většina z nás. Je nepopiratelné, že když jde o vlastní prospěch, každý využije to, co má k dispozici – ať už jsou to peníze, vliv nebo možnost zaškrtnout políčko, které vás posune do užšího výběru. Harmon možná mluví nejjasněji ústy hlavní hrdinky, když prohlásí: „Kdyby na tom nikdo nelpěl, nic by se nikdy nezměnilo.“ Harmonovo lpění na tématu bělošství v Admissions představuje nezbytný příspěvek k širší diskusi o rase a politice identity, kterou nyní sledujeme v divadle i v celé kulturní sféře.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ADMISSIONS – TRAFALGAR STUDIOS

REZERVOVAT VSTUPENKY NA ADMISSIONS – RICHMOND THEATRE