RECENZE: Appropriate, Donmar Warehouse ✭✭✭✭

Sophie Adnitt recenzuje inscenaci Appropriate od Brandena Jacona-Jenkinse, kterou uvádí londýnské divadlo Donmar Warehouse.

Monica Dolan, Steven Mackintosh a Edward Hogg ve hře Appropriate. Foto: Marc Brenner Appropriate

Donmar Warehouse

Čtyři hvězdičky

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Hra Appropriate, která se právě hraje v Donmar Warehouse, čerpá inspiraci z velkých rodinných dramat dvacátého století. Z takových, kde obvykle figuruje zklamáním provoněný patriarcha, na povrch vyplouvají stará tajemství a nefunkční klimatizace v dusném americkém létě dohání lidi k bodu zlomu. Dramatik Branden Jacob-Jenkins představuje duchovní nástupce rodin Pollittů a Kellerů – klan Lafayetteových. Tři sourozenci (i se svými partnery a dětmi) se setkávají šest měsíců po smrti otce. Během víkendu v rodovém sídle v Arkansasu, na bývalé plantáži, vpadnou do životů, které si všichni tři vybudovali, duchové minulosti a oni jsou nuceni čelit děsivým pravdám.

Jaimi Barbakoff (Rachel) a Oliver Savell (Ainsley). Foto: Marc Brenner

Scénografka Fly Davis vytvořila v hledišti Donmaru působivý prostor, který dominuje celému sálu. Scénu tvoří rozlehlý starý obývací pokoj se všemi atributy takových nemovitostí – vysoké stropy, velká okna a dvacet let nashromážděného majetku, od drobností až po preparovaná zvířata. Uprostřed této sbírky postavy narazí na album plné makabrózních fotografií rasistických lynčů.

Tafline Steen jako River. Foto: Marc Brenner

Existence tohoto alba nutí sourozence konfrontovat se se skutečnou povahou jejich zesnulého otce. Byl ten muž bigotní rasista, omlouvaný jako produkt své doby, nebo mu někdo album podstrčil? Ať už je to jakkoli, je fascinující sledovat, jak se postavy Jacoba-Jenkinse točí v kruzích a snaží se očistit památku tohoto muže. Hra zkoumá téma kořenů a dědictví i to, jak se lidé rozhodnou postavit ke svému původu. Nejstarší Toni (Monica Dolan) si svou minulost romantizuje a touží po něčem víc, než byla realita. Prostřední Bo (Steven Mackintosh) se od ní pokusil distancovat úspěchem v New Yorku. Nejmladší Franz (Edward Hogg) svou historii zcela odmítl – zda jde o vědomou volbu, zůstává nejisté.

Monica Dolan jako Toni. Foto: Marc Brenner

Monica Dolan je v roli nesnesitelné Toni naprosto brilantní, od samého začátku srší energií a úsečností. Zaslepená nekritickým obdivem k otci (kterému tato dospělá žena říká znepokojivě uctivě „tati“), je pevně přesvědčena o své pravdě a na každém kroku sabotuje samu sebe, jen aby zůstala mučednicí otcova odkazu, ať už je jakkoli strašný. Edward Hogg v roli Franze je černou ovcí rodiny s velmi pochybnou minulostí; jeho výkon osciluje mezi mánií a melancholií a znovu dokazuje, že patří k našim nejlepším a nejvíce nedoceněným hercům současnosti.

Dysfunkční trojici doplňuje vynikající Steven Mackintosh jako prostřední sourozenec Bo, který se snaží udržet věci pohromadě, zatímco se hroutí pod tíhou všech nároků. Dalším výjimečným momentem je Jaimi Barbakoff jako Boova manželka Rachael. Rachael je mimořádně odporná a Barbakoff předvádí geniální výkon v roli bohaté „soccer mom“ s překvapivě jedovatým ostřím, která považuje za naprosto přijatelné udělat si z děsivé minulosti příbuzných letní dovolenou. Je to naprostý herecký drahokam a Barbakoff je v roli naprosto přesná.

Steven Mackintosh jako Bo. Foto: Marc Brenner

Téměř každá postava v této hře je vlastně dost hrozná, a jak se věci ke konci večera postupně hroutí do katastrofy, je sledování jejich vzájemné destrukce až katarzní. Jacob-Jenkins dává svým postavám nekonečné proudy dialogů, které se valí v proudech vědomí a posouvají děj kupředu po napínavých palcích – katastrofa je naznačena předem a diváci jsou často o zlověstný krok napřed. Přestože v druhém dějství hra trochu ztrácí směr, včas se vrací do kurzu k strhujícímu finálnímu střetu. Zvukový design Donata Whartona doplňuje napětí neúnavným a ostrým cvrkotem cikád, který mezi scénami graduje až k horečnatému vrcholu.

Chyb je zde pomálu, nejvíce bije do očí snad jen fakt, že se ve hře hodně křičí a zejména Toni má málo příležitostí ukázat jemnější polohy. Celkově jde však o skvělý kus divadla, který inteligentně ukazuje, co všechno jsou lidé schopni udělat, aby přetvořili své vlastní dědictví v něco... patřičného.

Hraje se do 5. října 2019.