RECENZE: Jak se vám líbí, Shakespeare’s Globe ✭✭✭

Jak se vám líbí

Shakespeare's Globe

25. května 2015

3 hvězdičky

Divadlo Globe je jedinečný prostor. Přítomnost „groundlings“, těch spokojených diváků, kteří stojí přímo v centru dění mezi herci a scénou, mění úplně všechno. Jsou tu proto, aby se bavili, i když se zrovna hraje ta nejtemnější tragédie. Otevřený prostor, čerstvý vzduch a očekávání těchto diváků se spojují v neopakovatelnou atmosféru. Ani v Open Air Theatre v Regent's Parku to není totéž – tam diváci sedí a jen se dívají. V Globe do nich herci občas musí vrazit, poplivou je nebo je postříkají vodou či krví. Jejich fyzická přítomnost je pevnou součástí představení. Nelze je – a ani by se nemělo – ignorovat.

I když díky tomu prostor působí živě a režiséři mají šanci na originální inscenační nápady, téměř vždy to znamená tři věci: (a) hodně křiku; (b) nedostatek lyriky v přednesu; a (c) lascivní vtípky a gagy, které mají lidi v hledišti rozesmát. Ať už je to dobře, nebo špatně, s velmi vzácnými výjimkami dostanete s lístkem do Globe přesně tohle.

Nové nastudování hry Jak se vám líbí v režii Blanche McIntyre není výjimkou. Využívá všechny triky, aby Shakespearovo dílo bylo srozumitelné (což je, a velmi), peprné (což je, a velmi), poutavé (skoro vždy) a vtipné (často). Máme tu hudbu, tanec, převleky, jelení mršinu, vášnivé pošťuchování, stepujícího klauna i převlečeného boha manželství. Pro „stojící“ diváky je tu spousta podívané a dojde i na pár dojatých „ach“ a „oh“.

Povýšení lidé si často myslí, že „skuteční“ herci nedělají muzikály. Obvykle odpovídám, ať se zkusí zeptat Judi Denchové nebo Jonathana Pryce, ale faktem zůstává, že snobismus stále existuje – zejména u toho nejnebezpečnějšího stvoření: castingového režiséra. Vždycky mě fascinovalo, že takoví lidé klidně obsadí „charakterního“ herce do muzikálu, ale s odporem odvracejí zrak od myšlenky, že by hvězda hudebního divadla mohla zářit v činohře. Ti, kdo takto uvažují, by měli spěchat do Globe na Daniela Crossleyho v roli Touchstona. Je to klaun tak vtipný, okouzlující a překvapivý, jak jen si lze přát.

Touchstone bývá často považován za nevyléčitelně suchopárného a v inscenacích tak často i působí. Ale ne tady. McIntyre a Crossley postavu pojali nově, přidali skvělá stepařská čísla (nejen Crossleyho nohou, ale metaforicky i s lesními pannami) a vytvořili ironického, suchého a chytrého Touchstona. Tato muzikálová hvězda uspěla tam, kde mnozí „vážní“ herci před ním selhali.

Rosalinda je role, která nastartovala kariéru stovkám herců, od Vanessy Redgraveové až po Adriana Lestera. Michelle Terry se jí v této verzi zhostila s jistotou a s jasným cílem bavit, což zaslouží obdiv. Svoji postavu staví na touze po Orlandovi – jakmile si sundá košili a ukáže vypracovanou hruď, její hlasité vydechnutí „Tý jo!“ mluví za vše. Od té chvíle jde jen o to, jak se jí podaří situaci zmanipulovat, aby si s Orlandem prosadila svou.

Obecně se k této hře dá přistoupit dvěma způsoby: buď je o Orlandovi a jeho proměně, nebo o Rosalindině intrikách, jak si získat jeho lásku. Nejschopnější režiséři oba přístupy vyvažují, k tomu je ale potřeba vyrovnaný soubor. McIntyre se moudře rozhodla postavit inscenaci na Rosalindě v podání Michelle Terry a jejím lovu na pekáč buchet Simona Harrisona... chci říct na jeho Orlanda. Terry má díky tomu volnou ruku, čehož naplno využívá. Je to velmi vtipná a fyzicky výrazná Rosalinda. Pro diváky v Globe je její výkon doslova darem z nebes.

V Michelle Terry se ale skrývá ještě mnohem jemnější a lyričtější Rosalinda a bylo by skvělé ji někdy vidět. Že umí Shakespeara podávat s noblesou a virtuozitou, dokázala už v Národním divadle i v RSC. Ostatně náznak toho, co skutečně dokáže, předvede v závěrečném epilogu. Škoda, že nebylo víc té lyriky a méně té touhy.

Harrisonův Orlando je zamračený krasavec, něco jako Tarzan z ardenského pralesa, který čeká na zkrocení. K nějaké hlubší proměně u něj sice nedojde, ale to není fatální. Zamrzí spíše to, že téma záměny pohlaví a s ním spojená sexuální mnohoznačnost zůstala téměř nevyužita. Sice přijde jeden napínavý moment, kdy to vypadá, že Orlando políbí „chlapce“ Rosalindu, ale trvá to jen vteřinu. Terry se nijak nesnaží působit mužně, ale vzhledem k ladění celé inscenace to vlastně nevadí.

James Garden jako cynický Žak (v moderním smyslu slova) sází místo melancholie na sarkasmus. Výsledek je sice vtipný, ale jinak, než byste čekali. Poezie a krása jazyka tím opět trpí, ale to McIntyre zjevně nezdůrazňuje, takže žádné překvapení.

Ellie Piercy (Célie), Sophia Nomvete (Audrey) a Gwyneth Keyworth (Fébé) jsou dobrou energií sršící a zábavné, každá svým způsobem. Z mužů vynikli Perri Snowdon, Jack Monaghan a Phil Whitchurch. David Beames byl jako oba vévodové (hraje vyhnaného i uchvatitele) upřímně nepřesvědčivý a bylo mu špatně rozumět. William Mannering byl v roli Orlandova bratra Olivera příliš nevýrazný a jeho úžasu při prvním setkání s Célií nešlo věřit.

Hudba Johnnyho Flynna je zvláštní, ale melodická, a i když úplně nevyvolává pocit lesa nebo přírody, rytmus je jasný a atmosféru většinou trefuje správně. Andrew D. Edwards doplnil scénu Globe o dlouhé rampy, čímž rozšířil hrací plochu pro interakci s diváky. Jeho pojetí ardenského lesa (málo zeleně, ale sloupy zdobené zlatými lístky) je stejně efektní jako režisérčina snaha ukázat rozdíl mezi strohým dvorem a smyslným venkovem.

Není to žádná „vznešená“ nebo vyloženě romantická verze Jak se vám líbí. Ale spolehlivě pobaví a příběh o milostném třeštění vypráví srozumitelně. Je v tom takový ten syrový, lehce lascivní šmrnc, že by se to klidně mohlo jmenovat „Poprask v ardenském lese“.

A to je v pořádku. V Globe je popularita a masový úspěch prvořadý. Diváci dostali přesně to, co chtěli, v režii McIntyreové a s energickou Michelle Terry v čele.