RECENZE: Bad Jews, divadlo St James Theatre ✭✭✭✭

Inscenace Bad Jews se od 8. února do 19. března na 6 týdnů stěhuje do Theatre Royal Haymarket. REZERVUJTE NYNÍ Bad Jews St James Theatre

22. ledna 2015

4 hvězdičky

Tři ze čtyř jsou židovského původu. Mladší bratr působí mile, s vlasy, které si přímo říkají o prohrábnutí, s prostým pohledem na svět a neochotou se hádat nebo rozčilovat. Sestřenice je divoká, horkokrevná, hádavá, krutá, konfrontační, jízlivá a samolibá až k hysterii – a není to ani blondýnka, ani klasická kráska. Starší bratr je typický alfa samec, zvyklý na vymoženosti bohatství, puntičkářský a panovačný sběratel trofejních přítelkyň. Jeho poslední úlovek je hezký, prostý a dobrosrdečný – a velmi blonďatý.

Nebo se to tak alespoň zdá.

Jeden je fantasta, který se schovává za náboženskou horlivost a tradice, aby zakryl trhliny ve svém životě a vytvořil si personu, která by mohla přinést útěchu a smysl jeho nešťastné existenci. Další je tajně věřící, k tradicím lne, aniž by to dával okázale najevo. Třetí je dobrosrdečný a otevřený člověk, ochotný vyslechnout všechny strany. A poslední je ten typ, který používá náboženství jako nástroj, kdykoli se mu to zrovna hodí.

Otázkou zůstává, která z těchto čtyř postav, tří příbuzných a jedné cizí, má kterou z těchto skrytých vlastností?

Hra Bad Jews od Joshuy Harmona, která se po úspěšné sezóně v divadle Ustinov v Bathu nyní uvádí v londýnském St James Theatre, je inzerována jako nová komedie. Není to však nic takového.

Ve skutečnosti jde o sevřenou, napínavou a mistrně napsanou hru s množstvím vtipů, z nichž některé jsou velmi nepříjemné. Hra se kriticky dívá na roli náboženství v moderní Americe – konkrétně na judaismus, ale v díle je přítomna univerzálnost, která osloví každého, kdo měl někdy příbuzného pevně věřícího v určitou víru.

Zápletka je vcelku prostá. Dědeček zemřel. Mladší syn a sestřenice se zúčastnili pohřbu, ale starší syn a jeho přítelkyně jej zmeškali. Vracejí se ze zahraničí v noc pohřbu a zjišťují, že musí sdílet malou garsonku v manhattanské čtvrti Upper West Side s mladším bratrem a sestřenicí, kteří tam jsou již dva dny.

Sestřenice chce dědečkův přívěsek „chaj“, náboženskou relikvii ze zlata, kterou si dědeček dokázal uchovat před nacisty během dvou let druhé světové války. Dědečkova závěť neurčuje, kdo jej má dostat, a matka bratrů navrhla, ať se s tím se sestřenicí vypořádají sami. Starší bratr však přívěsek chce také a důrazně trvá na tom, že sestřenice ho nesmí dostat.

To odstartuje hořké, kruté a vulgární výpady sestřenice a staršího bratra proti sobě navzájem, jejich postoji k náboženství i jejich „právu“ na tuto relikvii. Mladší bratr a přítelkyně jsou do sporu vtaženi a oba utrpí značné vedlejší škody, někdy tiše, jindy ne. Nakonec dojde i na fyzické napadení a jsou způsobeny nenapravitelné škody. V posledních momentech přichází geniální zvrat, který podtrhuje naprostou marnost všech těch úsečných a útočných tirád, jež tvoří většinu hry.

Harmon píše břitké dialogy beze strachu a s dravou energií. Postavy jsou jasně definovány svým projevem a každá působí reálně, přístupně – jako někdo, koho byste mohli znát. Cestou narazíte na několik skutečných překvapení a málokdy věci skončí tak, jak se na začátku zdály. Je to ostrý a chytrý kus psaní.

Zároveň je to ale cvičení v misogynní lhostejnosti. Ze hry nevyjde ani jedna ženská postava dobře. Mrtvá babička je „mrcha“. Neviděná matka chlapců je v lepším případě pokrytecká, v horším příšerná teta. Z přítelkyně se vyklube stejně sebestředná a slabá osoba jako ze sestřenice, byť z jiných důvodů, a ani jedna z nich nenaplňuje to, za co se vydává. Sestřenice se ukáže jako naprostá pózerka; zlá a necitlivá fúrie, která křičí a kope, dokud není po jejím, a pak se zhroutí v návalu bezpáteřnosti. Proč musí ženské postavy nést takové břemeno?

Zvláště když mladší bratr, ač v některých ohledech trochu slaboch, je nejlepší postavou – ten, kdo miluje a respektuje všechny, kdo dokáže nastavit druhou tvář a kdo postrádá svého dědečka proto, že to byl jeho dědeček, a ne kvůli tomu, co mu jeho smrt přinese. A starší bratr, ačkoliv má stejně prořízlou pusu jako sestřenice, je postaven tak, aby mu diváci nadržovali díky jeho pozdějšímu nástupu na scénu a způsobu, jakým je jeho „oprávněný“ nárok na dědictví prostoupen romantikou a pozicí nejstaršího vnuka.

Ve snaze těžit z komiky inherentní v karikaturách amerických Židů využívá Harmon koncepty patriarchální společnosti k podtržení svých myšlenek. Mohla by tato hra fungovat stejně dobře s bratrem a sestrou, bratrancem a přitroublým přítelem? Téměř jistě ano.

Nicméně režisér Michael Longhurst se snaží těmto problémům vyhnout díky vynikajícímu obsazení a energickým, soustředěným výkonům, kdy se herci s vervou pouštějí do všech pádů, vzestupů i dlouhých, nepříjemných tich. I když se v křesle ošíváte, děsíte se další vteřiny nebo si uvědomujete, co se právě stalo a co to bude znamenat (což se stává docela často), nikdy nemáte pocit, že v té místnosti s postavami nejste – prožíváte to napětí, bolest i trapnost s nimi.

Nejlepší a nejucelenější výkon podává Joe Coen v roli mladšího bratra Jonaha. Má sice méně dialogů než ostatní, ale je neustále na scéně, pořád sleduje, reaguje, předvídá a snaží se udržet mír. Jeho mírná povaha skvěle kontrastuje s bojujícími bratranci a jeho schopnost neverbálně vyjádřit úzkost, strach nebo zděšení je příkladná. Jeho poslední výstup je zahraný s naprostým citem.

V roli útočné a agresivní Dafny je Jenna Augen jako blesk plný jedovaté, potlačované nenávisti, žárlivosti a úzkosti, přičemž zároveň předvádí obratný vtip, bystrou a houževnatou inteligenci a nekonečnou schopnost trpět. Je to úžasně komplexní a detailní výkon. Dafna je postava, kterou lze jen těžko milovat, ale Augen nám dává důvody, proč ji tolerovat, nebo snad i obdivovat. Vzhledem k napsanému textu je to skutečné mistrovství.

Ilan Goodman je vynikající v roli namyšleného hajzlíka Liama. Jeho opovržení k Dafně je stejně hmatatelné jako jeho láska či touha k nešťastné Melody, na kterou přenáší vnitřní války své rodiny. Goodman exceluje v balancování na hraně zběsilého napadání a rozhořčeného vzteku, přičemž představuje postavu, která je nepříjemná, ale pochopitelná, a která se alespoň občas snaží zklidnit vášně a být lepším člověkem. I zde, vzhledem k jízlivosti textu, Goodman září tím, jaké úrovně empatie dosahuje.

Jako vyplašená, nádherná, blonďatá nežidovka Melody je Gina Bramhill naprosto úžasná. Její nejistá a otřesná verze Gershwinovy písně Summertime je momentem kruté, komické krásy. Je naprosto přesvědčivá jako zmatený vetřelec, dívka zamilovaná do Liama, a následně jako někdo, kdo není úplně tím, kým se zdál být. Bramhill je milá, důstojná a naprosto skvělá.

Scéna Richarda Kenta je vynikající a dokonale evokuje pocit bohatství patrný z garsonky na Upper West Side, která pravděpodobně stála více než milion dolarů. Je stylová a naprosto perfektní, co se týče rozvržení i atmosféry. Přenese vás autenticky přímo na Manhattan.

Pokud má inscenace nějakou vážnou trhlinu, je to klíčová scéna rvačky ke konci hry. Zpracování této zásadní a děsivě brutální scény v podání Breta Younta není tak realistické, jak by bylo třeba, což oslabuje celkový účinek díla. Potyčka mezi všemi čtyřmi aktéry musí být realistická a bolestná na pohled – a to není. Není to selhání herců, ale spíše skutečnost, že Yount neodvedl stoprocentní práci. Je to klíčový moment hry a zasloužil by si víc.

Poklona divadlu St James za to, že uvedlo Longhurstovu produkci z Bathu. Je to skvělý večer plný kousavého rodinného dramatu, který vás rozesměje, zamrazí v kostech a zanechá ve vás spoustu podnětů k přemýšlení.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA BAD JEWS ONLINE Chcete-li dostávat novinky a nabídky vstupenek na další produkce ve West Endu, přihlaste se k našemu newsletteru.