RECENZE: Bruises, The Tabard Theatre ✭✭✭

Bruises Tabard Theatre, 19. srpna 2015

3 hvězdičky

Bruises je ambiciózní kus, který se pokouší nezaujatě nahlédnout na vysoce kontroverzní téma sexuální práce. Autorka Nadia Cavelle v programu uvádí, že se chtěla vyhnout jak „viktimizaci, tak glorifikaci“ této profese, a uzavírá, že doufá, že její hra vykreslí alespoň „obraz plurality, komplexnosti a nejednoznačnosti“. Tato hra nabízí mnohé a věřím, že je cenným příspěvkem k velmi citlivé diskuzi. Jako dílo morální filozofie Bruises excelují a rozplétají otázky identity v momentech, kdy postavy hledí do existenciální prázdnoty. Přesto hru občas sráží nedostatek jemnosti. Témata, metafory a charakterové rysy jsou až příliš často vysvětlovány polopatě, což činí dílo, které si jinak libuje v nuancích lidské interakce, méně uspokojivým, než by mohlo být. Hra začíná vypravěčem Damienem (James Barnes), který popisuje, jak ho vnitřní prázdnota dovedla k sexuální práci – profesi, která mu umožňuje „dolovat“ lidské teplo. Poté se seznamujeme s bývalou gymnastkou Bananou (Kirsty Rider), kterou finanční potíže donutí nastěhovat se po společné noci k úspěšnému právníkovi Justinovi (Michael Edwards). Banana dříve spoléhala na pomoc bývalé spolubydlící Jacqueline (Eva-Jane Willis), která se mezitím vypracovala k luxusnímu životnímu stylu pod křídly madam Mony (Lily Knight). Mona, mezi jejíž zaměstnance patří i Damien, dává Jacqueline nové jméno – Clara – a vzdělání, které má zvýšit její atraktivitu. Banana i Jacqueline nacházejí ve svých nových životech smysl, ale situace se začíná hroutit. Bananin rodící se vztah s Justinem upadá, jakmile oba propadnou svým kompulzivním sklonům, zatímco Jacqueline prochází krizí identity při studiu Zolova románu Nana s profesorem a záletníkem Jeanem-Baptistem (nevyužitý Toby Rolt). Jacqueline je životem Zolovy hrdinky fascinována, identifikuje se s ní a nedokáže čelit vyhlídce, že by skončila stejně tragicky. Jak se dříve pevné pouto mezi Bananou a Jacqueline rozpadá, začínají obě přemýšlet, kam jejich životy směřují, a uvažují o cestách, které je tam dovedly.

Bruises mají surrealistický nádech, který umocňuje scéna tvořená dvěma žíněnkami, několika lednicemi různých velikostí a velkým prostěradlem. Tyto předměty mají praktický i tematický význam. Žíněnky umožňují Justinovi a Bananě fyzicky vypjaté střety a hádky, a zároveň představují minulost, kterou se Banana marně snaží nechat za sebou. Lednice zase slouží jako úložný prostor pro rekvizity a zároveň symbolizují Justinovo chladné, sterilní nitro – Banana ho dokonce výslovně přirovnává k „prázdné, předimenzované americké lednici“. Prostěradlo nepůsobí jen jako lůžkoviny, ale postavy se pod něj schovávají, když právě nejsou v centru dění, přičemž jejich příběhy podvědomě ovlivňují akci na jevišti.

Atmosféru dotváří éterický Damien, který v monolozích rozebírá složitost lidských vášní, než zaujme pozici na kraji scény. Tyto prvky dodávají hře podobenství, které skvěle doplňuje ty nejlepší pasáže dialogů a vybízí diváka k reflexi etiky sexuální práce a zpochybnění představy, že jde o skrz naskrz prohnilé řemeslo. Monin proslov o tom, jak ji k prostituci dohnali bohatí a nezúčastnění rodiče, přesvědčivě zachycuje všudypřítomnou ambivalenci a naznačuje, že pocit moci a strach jsou jen dvě strany téže mince.

Eva-Jane Willis je v roli křehké Jacqueline vynikající. Její proměna v Claru je s postupem času čím dál křečovitější. Pocit vlastní hodnoty, který v ní probudila literatura a poezie (studijní nadšení Willisové při recitaci úvodních veršů Keatsova Endymionu je radost sledovat), je však konfrontován s Moniným strohým hodnocením, že je pouhým pečivem doplňujícím kaviár jejích klientů. Krátce nato se její triumfální monolog o rozdílu mezi „šukáním v budoucnu“ a „šukáním v přítomnosti“ láme v drsnou scénu, kde klientovi nabízí slevu, pokud ji udeří. Tyto protichůdné vlivy vyústí v jejím rozkladu ve druhém dějství; v tragickém a fascinujícím úpadku, který není do konce vysvětlen. Naproti tomu, ačkoliv Kirsty Rider a Michael Edwards podávají v rolích Banany a Justina vášnivé výkony, jejich postavy jsou často frustrující, protože jejich činy jsou až příliš často provázeny vysvětlujícími dialogy.

Bananina citová nezralost a z ní plynoucí neschopnost sblížit se s Justinem ztrácí na působivosti, čím více si stěžuje na své dysfunkční dětství. Její negramotnost, ač je nedílnou součástí jejího příběhu, často staví Justina do role vypravěče, který jí vysvětluje všechna tematicky relevantní slova a fráze. On je pro změnu příliš sebevědomý na to, aby byl sympatickým neurotikem. Příběh o tom, jak propadl posedlosti dentální hygienou, sice funguje jako černohumorný moment, ale je možná podán až příliš jasně. Protože je Justin vykreslen jako sice chybující, ale v jádru dobrý člověk, divák začne ztrácet trpělivost, když Justin neustále nahlas analyzuje své nedostatky. To naznačuje, že na rozdíl od Jacqueline má prostředky ke vyřešení svého vnitřního zmatku, a je těžké s ním soucítit, když to odmítá udělat.

Vzhledem k tomu, že síla Justinových citů k Bananě je hnacím motorem bouřlivého druhého dějství, uvítal bych, kdyby jejich vztah na jevišti nepůsobil tak neustále napjatě.

Jejich vzájemná přitažlivost je jen lehce naznačena, především v úvodní scéně a v překvapivě něžné chvíli po rozchodu, kdy Banana děkuje Justinovi „za všechno, co šlo od srdce“. Šťastný konec páru tak působí poněkud nezaslouženě, zejména proto, že přichází náhle a na úkor Jacqueline. Zároveň, i když Jacquelineino vyústění nabízí zajímavé paralely se Zolovou Nanou, doslovnost závěru hry trochu oslabila onu tajuplnost, která z ní dělala tak fascinující postavu. Bruises jsou i přes své nedokonalosti působivou hrou. Cavelle je bezpochyby velmi talentovaná autorka, a když je hra v nejlepší formě, je naprosto strhující. Hra Bruises se v Tabard Theatre uvádí do 29. srpna 2015