RECENZE: Brutus And Other Heroines, Harriet Walter ✭✭✭✭

Brutus and Other Heroines (Brutus a další hrdinky)

napsala Harriet Walter

Nakladatelství Nick Hern Books

Čtyři hvězdičky

Koupit prostřednictvím Amazonu

Harriet Walter si zahrála téměř všechny velké shakespearovské ženské role – od Porcie v Kupci benátském až po Kleopatru a Lady Macbeth. S přibývajícím věkem měla pocit, že už pro ni nezbývají žádné nové výzvy – dokud jí režisérka Phyllida Lloyd neotevřela oči a neukázala jí možnost ztvárnit některé z velkých mužských rolí. Ve své inspirativní nové knize Brutus and Other Heroines nás autorka provází úvahami a procesy, které vedly k přelomovým, čistě ženským inscenacím her Julius Caesar a Jindřich IV. v režii Lloydové.

Kniha odhaluje otázky, kterými se zabývaly před zahájením první z produkcí v divadle Donmar Warehouse v roce 2012, kde Walter ztvárnila Bruta. Pro ni šlo především o otázku „svolení“ – zda ona sama i diváci přijmou ryze ženského Julia Caesara jako smysluplný počin, a ne jen jako projev herecké ješitnosti. „Co mohu jako performerka přinést mužské roli, co by muž nezvládl lépe?“ Walter dává do souvislosti sexistické útoky na Hillary Clinton během loňských prezidentských voleb a analyzuje, proč jako žena měla pocit, že ji lidé nebudou považovat za vhodnou pro klasickou mužskou roli. „Měla jsem typicky ženský přístup,“ přiznává. „Neměla jsem pocit, že na to mám právo.“ I po tomto zpytování svědomí cítily, že potřebují jasný důvod, proč by měly všechny role hrát ženy – nakonec přišly s konceptem hry zasazené do ženské věznice. To se ukázalo jako přínosné pro inscenaci a zároveň to posloužilo jako „dokonalá metafora pro způsob, jakým jsou ženské hlasy z velké části vytlačovány z centra našich kulturních dějin“.

Jindřich IV. s Clare Dunne

Ve druhé produkci, Jindřichu IV., si Walter zahrála titulní roli ve dvouhodinové adaptaci obou částí této hry, která měla premiéru v Donmaru v roce 2014. Jak Walter podotýká, stejně jako v Juliu Caesarovi, i zde získávají některé scény v podání žen nový rozměr. Vzpomíná například na moment, kdy se Hotspur, Glendower a Mortimer přou o rozdělení země po bitvě – mužské naparování v jejich podání působilo spíše jako „hádka kluků na hřišti“. „Díky ženám v těchto rolích jsme mohly zdůraznit absurditu určitých aspektů mužského chování.“

Velká část autorčina zkoumání rolí Jindřicha IV. a Bruta se však zdaleka netýká jen genderu; nabízí fascinující postřehy vycházející z výzkumu, zkoušek i samotného hraní. To tvoří jádro celé knihy, která přináší hloubkovou analýzu shakespearovských postav, jež Walter ztvárnila, přičemž je stále zasazuje do kontextu postavení žen v daných hrách i v době, kdy vznikly. Walter se zamýšlí nad tím, jak se herec může chopit ženských postav v patriarchální společnosti, která na ženy nahlíží skrze mužské definice ctnosti a cudnosti. Dotýká se i faktu, že Shakespeare psal ženské role pro chlapecké herce, což mu mohlo paradoxně umožnit psát pro ženy lépe – včetně lascivního humoru, který by byl dovolen pouze muži.

Julius Caesar

Walter vrhá nové světlo na mladé hrdinky vydávající se za muže a na dopad, který to má na ostatní postavy i diváky – od Porcie v manchesterském Royal Exchange v roce 1987 přes Violu ve Večeru tříkrálovém a Beatrice v Mnoho povyku pro nic až po Imogenu v málokdy uváděném Cymbelínovi. Při rozboru Heleny v problematické hře Dobrý konec vše napraví ji vidí pozitivně jako nedokonalou hrdinku, která se osvědčuje spíše činy než konvenční ženskou pasivní ctností. V kapitolách o velkých tragických rolích Ofélie, Lady Macbeth a Kleopatry přesahuje téma genderu ještě výrazněji a dává nám nahlédnout, jak se výkon vyvíjí během zkoušek i po premiéře. Napříč knihou nabízí obecné postřehy o textu a provedení, které zaujmou badatele i herce obou pohlaví.

Walter později ztvárnila další velkou roli, Prospera, ve třetí čistě ženské produkci Lloydové v roce 2016, i když k tomu došlo příliš pozdě na to, aby to bylo zahrnuto v tomto svazku. O některých tématech z knihy hovořila 31. března na akci Platform v Národním divadle, kde zdůraznila, jak mnoho shakespearovských rolí vypovídá o společenském postavení, a nikoli pouze o pohlaví. „Prospero byl pro mě asi nejosvobozující rolí,“ řekla publiku. „V té roli jsem se cítila neuvěřitelně genderově fluidní. U Prospera jsem prostě nepřemýšlela jako o otci nebo matce, ale jako o rodiči. Byla jsem starším člověkem čelícím konci života, který nechává své dítě odejít, snaží se odpustit druhým a smířit se se světem.“

Antonius a Kleopatra s Patrickem Stewartem

Walter je přesvědčena, že tři ryze ženské produkce Phyllidy Lloyd a podobné experimenty jiných herců ukazují, že ženy mají v mužských rolích velký potenciál. V dojemném epilogu knihy však shrnuje svou frustraci z toho, že Shakespeare po Lady Macbeth a Kleopatře nevytvořil více velkých rolí pro starší ženy. „Nyní jsem tím, co byste nazvali velmi starou ženou, a v posledních 10 až 15 letech jsem měla pocit, že mě váš materiál poněkud nechal hladovět,“ píše v upřímném dopise Willu Shakespearovi. Na jeho hry aplikuje Bechdelové test a nachází pouze jednu scénu (v Jindřichu V.), kde spolu dvě ženy mluví o něčem jiném než o muži. „Na našich příbězích záleží ne kvůli našemu vztahu k mužům, ale proto, že jsme součástí lidské rasy. Copak vás naše životy nezajímají? Tak moc toužím být zahrnuta do vaší moudré humanistické náruče.“ Vzhledem k tomu, že režiséři a herci boří bariéry mezi pohlavími v divadle více než kdy jindy, tato náruč se nepochybně ještě více rozevře.

KOUPIT KNIHU BRUTUS AND OTHER HEROINES NA AMAZONU