RECENZE: Caste, Finborough Theatre ✭✭✭

Susan Penhaligon, Rebecca Collingwood, Paul Bradley, Duncan Moore a Neil Chinneck ve hře Caste (Společenské vrstvy). Caste

Divadlo Finborough Theatre,

Pondělí 3. dubna 2017

3 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky

Slyšet hlasy, které k nám promlouvají z tohoto zapomenutého komického melodramatu 19. století, přináší značné vzrušení. Jsou to hlasy z minulosti a světa, který dnes již téměř nepoznáváme, a přesto máme při tomto znovuobjeveném setkání pocit, že si jej musíme pamatovat a ctít pro to, čím byl: fází, kterou bylo nutné projít, než bylo možné dosáhnout lepších věcí.

Dvě sestry, Esther a Polly Ecclesovy (Isabella Marshall a Rebecca Collingwood), které se živí tancem v „baletu“ podniků jako „Theatre Royal Lambeth“, žijí doma se svým ovdovělým, budižkničemou a pijanem otcem v podání Paula Bradleyho. O Isabellu se ucházejí nápadníci z vyšších společenských kruhů, George d'Alroy (Duncan Moore), který přichází se svým vojenským kumpánem kapitánem Hawtreem (Ben Starr), zatímco Polly přitahuje ambiciózního plynaře Sama Gerridge (Neil Chinneck). Když se zpráva o chystaném spojenectví jejího syna dostane k jeho matce, markýze de St Maur (Susan Penhaligon), jejíž rodokmen sahá až k Plantagenetům, stává se hlavní překážkou Isabelliny snahy vymanit se z (vcelku noblesní) chudoby do relativního pohodlí manželky nižšího aristokrata. Právě ona nese hlavní tíhu melodramatických tendencí hry, zatímco její sestra v roli subrety si libuje v komičtějších prvcích. Herecký soubor je ve všech rolích dobře obsazen, s obzvláště úspěšnými interpretacemi Starra, Bradleyho a Penhaligonové, vítanou energií od Collingwoodové s Chinneckem a osvěžující, cílevědomou silou vůle v podání Marshallové.

Neil Chinneck, Rebecca Collingwood a Isabella Marshall ve hře Caste

Snem každého badatele v neprobádaných koutech divadelní historie je narazit na náhodný objev ztraceného mistrovského díla. Tito objevitelé si zaslouží náš obdiv za svou vytrvalost a odhodlání při hledání děl, která pohřbil čas a vrtochy módy a jejichž sláva byla zapomenuta budoucími generacemi. Stejně tak bychom je neměli soudit příliš přísně, když se z toho, co najdou, vyklube něco jiného než ryzí poklad.

Tak je tomu i u této úhledně napsané, chytře vystavěné a funkční měšťanské komedie z poloviny devatenáctého století: „Caste“. Už samotný název napovídá, že hra míří na britské publikum, které bylo dobře obeznámeno s vnitřní sociální strukturou Indie – onoho rozlehlého území jižní Asie, které bylo nedávno podmaněno britskou armádou po neúspěšném povstání v roce 1857 proti kontrole Východoindické společnosti. Kasty jsou neměnné společenské vrstvy, do nichž se každý Ind narodí a které vymezují společenské hranice, v nichž se smí pohybovat. Tato hra si termín vypůjčuje a aplikuje jej na britskou společnost, přičemž domácí společenské uspořádání vyjadřuje stejně nepružnými termíny jako mnohem starší a stabilnější sociální systém subkontinentu.

Jak je asi patrné, pro skutečné pochopení této hry je nutné znát kontext, ve kterém vznikla. Lidé v 60. letech 19. století, kdy se hra poprvé objevila na scéně, jej nepochybně znali a dílo tehdy promlouvalo k publiku s mnohem větší lehkostí než dnes. Dnes k němu však musíme přistupovat – jako k jakémukoli jinému dramatickému dílu – na základě jeho schopnosti vytvořit pro nás vlastní svět, a právě tam začínají problémy.

Duncan Moore a Isabella Marshall v inscenaci Caste.

Zábavná hra T. W. Robertsona se ohlíží zpět ke komediím 18. století a zároveň hledí vpřed k osobním a sociálním tématům pozdních viktoriánů, jako byli Wilde, Shaw a Granville-Barker. Ve srovnání se svými předchůdci i následovníky je však, podobně jako mnoho her té doby, poněkud obsahově chudá. I když je v srdci kusu poutavá situace a režisérka Charlotte Petersová z ní těží maximum, a přestože skladatel a zvukový designér Theo Holloway doplňuje emoce dramatu a zaplavuje divadlo velkolepou hudbou z tehdejších baletních a operních partitur, řídkost materiálu je nakonec slabinou. Vkus se změnil. Od divadelního představení dnes očekáváme větší hloubku. Jako rarita je to ušlechtilý experiment v oživení hry, která měla svůj čas a z důvodů, které jsou až příliš zřejmé, nepřežila.

Před několika lety nám divadlo Old Vic představilo úžasné znovuobjevení Turgeněvova „Pána z milosti“ (Fortune's Fool), naprosto neprávem zanedbaného mistrovského díla. Měli štěstí, že ho našli. Ne každý může mít takové požehnání. Toto je sice záslužný počin, kvalitně zinscenovaný i zahraný, ale téměř jistě ve vás zanechá pocit, že pokud jde o vývoj britského divadla 19. století, to nejlepší mělo teprve přijít.

Hraje se do 18. dubna 2017

Foto: Greg Veit

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA CASTE VE FINBOROUGH THEATRE