RECENZE: Confessional, Southwark Playhouse ✭✭✭

Diváci, Lizzie Stanton, Jack Archer, Tim Harker, diváci. Foto: Simon Annand Confessional

Southwark Playhouse

7. října 2016

4 hvězdy

Rezervovat vstupenky

Premiéra hry Tennesseeho Williamse je vzácnou událostí, a o to úžasnější je, když se odehrává v komorním prostoru „The Little“ v Southwark Playhouse – podniku, který je pro Elephant and Castle tím, čím je pro zbytek Londýna Národní divadlo. V této inscenaci sedí diváci přímo uprostřed scény v „hospodském stylu“, demokraticky rozesazeni na židlích u vyleštěných dřevěných stolů, mohou si sami brát nápoje z baru nebo se volně pohybovat, zatímco se noří do tohoto neobyčejného díla. Williams, velký experimentátor, v tomto prvním náčrtu hry z roku 1970 (kterou dále nerozvinul) shromažďuje svou obvyklou společnost společenských vyděděnců a outsiderů a staví je proti sobě – i proti nám – v sérii hádek a introspektivních monologů během typického večera v obyčejném baru. Tuto brilantně empatickou a nápaditou produkci Jacka Silvera by si zamiloval. Silverův talent se zdá být bezbřehý a jeho renomé strmě stoupá: vzal Williamsovo americké prostředí a obratně ho přenesl – bez změny jediného slova v textu – do pochybné, ošuntělé přímořské atmosféry Southend-on-Sea, kde vás berou takové, jací jste.

Williamsovým typickým pracovním postupem, jak jej opakovaně popisoval Gore Vidal, bylo vzít nápad, promyslet ho v povídce a poté – pokud cítil potřebu – vytvořit jednoaktovku, aby viděl, jak funguje na jevišti. Pokud uspěla, rozpracoval ji do celovečerního dramatu a procházel tolika verzemi, kolik bylo potřeba k dosažení definitivní podoby jeho umělecké vize. Tento text, v němž zní řízný přízvuk obyvatel Essexu vedle kultivované mluvy lidí na útěku před vlastními prohřešky, pochází odněkud z poloviny tohoto tvůrčího procesu. Je to víc než jen řada povídek; velkorysých 90 minut jednoaktového dramatu posouvá hranice toho, co lze obsáhnout v rámci jednoho děje. Text balancuje mezi kratší formou a situací, která touží po komplexnějším a propracovanějším vyjádření.

Abi McLoughlin a Raymond Bethley ve hře Confessional. Foto: Simon Annand

Nikde to není patrnější než u ústřední postavy Leony Dawson (Lizzie Stanton), která v sobě spojuje roli vypravěčky a jejíž družná osobnost neklidně sjednocuje jednotlivé příběhy, které do místnosti vnášejí ostatní postavy. Právě ona má k uchu diváka nejblíže a zdá se, že nabízí možnost ucelené „dějové linie“. A přesto ji nenabízí. Příslib rozpoznatelného, tradičního dramatického příběhu se neustále objevuje a vzápětí – i právě díky Leoně – zase rozplývá.

Tento zvyk naznačit akci a pak jí sebrat dynamiku je patrný i u ostatních postav: toulavý šéfkuchař Bill McCorkle (Gavin Brocker); líně smyslný a možná i nebezpečný Steve (Rob Ostlere); rozlámaná, polonablblá Violet (Simone Somers-Yeates); obvykle málomluvný, ale vždy pozorný majitel baru Monk (Raymond Bethley); podivně nepatřičný městský scenárista Quentin (Tim Harker) a jeho nový mladý objekt zájmu Bobby (Jack Archer); vyškrtnutá alkoholička Doc (Abi McLoughlin); a dokonce i vedlejší role vyhazovače a policisty Tonyho (obojí hraje Alex Kiffin). Všechny tyto postavy se zmítají mezi snahou o interakci a cíleným propadem do izolovaných monologů, podobně jako v o něco pozdější hře „Kennedyho děti“. Nikdo nemůže Tennesseeho Williamse vinit z toho, že by se nepokoušel razit nové cesty.

Rob Ostlere a Simone Somers-Yeates ve hře Confessional. Foto: Simon Annand

Postupně si uvědomujete, že to, co zde prožíváme, má k realitě hodně daleko – i přes dokonale realistickou scénu (skvěle navrženou Justinem Williamsem, za asistence Jonnyho Rusta a s věrným nasvícením Jacka Weira). Williams zde tvoří něco podobného tomu, co ve 20. letech udělal Siodmak se svým němým „filmem bez děje“ Lidé v neděli. Postavy jsou představeny, mluví, dělají drobné, každodenní věci a pak odcházejí. To je vše. Někoho to může vytáčet, ale hra si neklade jiné cíle. Lidé přicházejí a odcházejí, bezchybně oblečeni Katy Clarkovou, v dynamickém pohybu. Při odchodu z divadla se z programu dozvíte, že se Silver rozhodl pro nový styl herectví, kdy neexistuje žádné pevné aranžmá (blocking) ani konkrétní režijní pokyny – o všem rozhodují herci až na místě. Vzhledem k tomu, že mnoho jejich reakcí závisí na tom, kam si diváci sednou nebo jak se pohybují, má tento přístup logiku. Nicméně některé monology jsou velmi dlouhé a složité a tato metoda může být pro herce v počátcích kariéry nestabilní. To se však s přibývajícími repreízami jistě usadí. Neustále je zde přítomen silný pocit nebezpečí, který prostupuje vším, co vidíme a slyšíme, a dodává dramatu na intenzitě způsobem, který je stejně nezvyklý jako znepokojivý. To je zkrátka celý Tennessee Williams.

Simone Somers-Yeates, Raymond Bethley, Lizzie Stanton a divák. Foto: Simon Annand

Takže hádám, že se mi to líbilo. Jestli se to bude líbit vám, to opravdu netuším. Letos pravděpodobně nic podobného v divadle neuvidíte. Risknete to? Co nejhoršího se může stát? Možná v těch lidech, v jejich střetech, láskách a zklamáních uvidíte kus sebe. Možná si budete přát, aby se Tennessee k textu ještě jednou vrátil a vnesl do něj více řádu. Třeba byste i dali přednost upravenějšímu stylu představení. Ale společnost Tramp pod vedením producenta Remyho Blumenfelda se od svého startu v Edinburghu před dvěma lety rozhodla jít jinou cestou. Pokud je toto úroveň, na které se nyní nacházejí, kdo ví, jaká další kouzla nás čekají!

Hraje se do 29. října 2016 REZERVOVAT VSTUPENKY NA CONFESSIONAL V SOUTHWARK PLAYHOUSE