RECENZE: Fish In The Dark, Cort Theatre ✭✭✭

Larry David a Rosie Perez ve hře Fish In The Dark Fish In The Dark

Cort Theatre

8. dubna 2015

3 hvězdičky

Čas na přiznání. Jak Seinfeld (kromě epizody se „Soup Nazi“), tak Curb Your Enthusiasm mě v tom obrovském víru americké televizní produkce zcela minuly. Ne snad, že by mě to nezajímalo, ale člověk může rozumně investovat čas jen do určitého množství dlouhoběžících seriálů. Slibuji si, že si na oba najdu čas, ale s přibývajícími lety se šance na nápravu zmenšuje.

To ze mě dělá buď ideálního diváka, nebo osobu, u které nikdo nečekal, že si koupí lístek na novou komedii Larryho Davida Fish In The Dark, která se právě hraje v broadwayském divadle Cort Theatre. Dorazil jsem bez očekávání, bez nadějí, bez nostalgických vzpomínek a bez jakéhokoli katalogu odkazů, ze kterého bych mohl čerpat. Větší předběžné sympatie jsem choval k vedlejším rolím než k hlavní hvězdě, protože jejich práci jsem už dříve viděl a obdivoval.

Pro mě byla hra Fish In The Dark naprosto nepopsaným listem.

A v tom je dost možná ten problém.

O přestávce lidé kolem mě vynášeli hru do nebes: „Je to skvělé, úplně jako epizoda Seinfelda nebo Curb. Dokážu si to představit na HBO!“ Nedokážu posoudit, zda je to spravedlivé, ale rozhodně jsem do přestávky neměl pocit, že by šlo o fenomenální kus komediálního divadelního psaní.

Tím nechci říct, že by Davidův text nebyl ostrý a vtipný. Často je. Ale smích nevyvěrá z postav nebo situací; spíše jsou to stand-up výstupy naroubované do proudu vědomí. Ten o umírajícím Židovi, který nechce, aby jeho vdova žila sama, ale neurčí, který syn se o ni má postarat. Ten o židovském výrobci pisoárů, jehož žena si pamatuje každý detail každého dne za posledních dvacet let. Ten o neoblíbeném švagrovi, který tvrdí, že mu umírající na smrtelné posteli slíbil své rolexky. Ten o hispánské služebné s tajemstvím, které šokuje její židovské zaměstnavatele. Ten o židovské matce, která nenávidí snachu. Ten o podezíravém strýci, který nemůže uvěřit, že jeho dospívající neteř napsala pro dědečka lepší smuteční řeč než on. Ten o nenasytné chamtivosti a nenechavých rukou židovských mužů všech generací.

Není to nic převratného. Je v tom ale velká dávka šikovnosti, slovních hříček a potrhlé, osobité situační komiky s využitím archetypálních postav v klasických situacích. O tom není pochyb – vypadá to a zní to jako nablýskaný seriál v televizi.

Je to také výrazně židovské a řada vtipů, ať už fyzických či slovních, vyžaduje důkladnou znalost židovských tradic, výrazů a kultury. Je tedy logické, že hra je nejvíce „doma“ před newyorským publikem, kde v podstatě každý v sále zná konkrétní kontext a idiom.

Nejdivadelnější aspekt inscenace zajišťuje velkolepá scéna Todda Rosenthala. Jeviště v Cort Theatre není velké, ale Rosenthal používá fascinující, do sebe zapadající kusy kulis k vytvoření různých prostředí, která jsou naprosto uvěřitelná a trefná. Odhalení nové scény, matčiny ložnice, vyvolá stejné salvy smíchu jako nejlepší repliky, i když to hodně souvisí s tím, že se v tu chvíli objeví další postava. Luxusní hostina při karu je pak úžasně vtipná.

Smrt je ve hře neustále přítomná a Rosenthal to zdůrazňuje rámováním portálu – na velký tyl je promítán úmrtní list, který v průběhu hry elektronicky vyplňuje neviditelný psací stroj. Navíc je tu falešný portál ladící se stylem úmrtního listu – stín nevyhnutelného konce tak doslova neustále visí nad hlavami herců. V nejlepší komediální tradici může být toto orámování klamavé.

Jako autor Larry David svému materiálu rozhodně rozumí a ví, jak prodat vtip. Ale ani při nejlepší vůli to není rozený divadelní herec. Jeho hlasová technika je slabá, takže mu je špatně rozumět, zejména v kontrastu s vycvičenými divadelními hlasy kolem něj. Chybí mu také herecký instinkt, jak si udržet publikum, jak nechat doznít smích, aniž by ztratil tempo, nebo jak nepřekrýt nejsilnější reakci diváků další řečí, kvůli čemuž pak zaniknou další repliky. Ano, umí text podat ironicky, spiklenecky se usmát na diváky a rozhazovat rukama v rozčilení či překvapení – často s velmi humorným výsledkem.

Ale nikdy nepřestává být Larrym Davidem. Ani na vteřinu nemáte pocit, že je postavou, kterou má hrát, tedy Normanem Drexelem. Lze tušit, že se dynamika kusu zcela změní, až roli 9. června převezme Jason Alexander.

Výkon večera podává zářivá Jayne Houdyshell, která hraje matriarchu rodu Drexelových, Glorii, s dechberoucí jistotou. Je to čiré nebe, ztělesnění manipulativní židovské matky. Je neuvěřitelně vtipná oním suchým a řezavým způsobem, v němž vynikala Ann Bancroft. Její Gloria je naprosto reálná, velkolepá, náročná trojrozměrná fúrie maskovaná za zdrcenou vdovu. Boylet! (Jidiš – není to překlep.)

V roli Normanovy trpělivé manželky Brendy skvěle zastoupila indisponovanou Ritu Wilson Glenne Headly. Má úžasnou paměť, schopnost servírovat rybu potmě (čímž své hosty krutě vystavuje neviditelným kostem) a nechuť nosit šálu, kterou jí kdysi Gloria koupila. Headly podává krásně odměřený výkon, je to komediální klenot. Její hlas je zastřený a radost jej poslouchat.

Rosie Perez je úžasná jako Fabiana, dlouholetá hospodyně u Drexelových. Má skvělý komičtější timimg a do svých scén vnáší vitální sebejistotu. Když se děj točí kolem ní, je hra v nejlepší formě a nejzábavnější. Při svém broadwayském debutu v roli Diega, Fabianina syna, je vynikající i Jake Cannavale, zejména ve scéně, kdy se snaží Glorii oklamat ohledně své identity. Později je jeho schopnost zprostředkovat hororový výjev z vedlejší místnosti prvotřídní a neodolatelně komická.

Johnny Orsini je perfektní (ale nevyužitý) jako Greg, přítel dcery Normana a Brendy, Natalie – podivně absurdní adeptky herectví, která trvá na tom, že bude mluvit jako postava, kterou právě zkouší – Eliza Doolittleová. V jedné scéně by to fungovalo dobře, ale jako opakovaný vtip to hře spíše podráží nohy. Není to vina Molly Ranson, která odvádí herkulovskou práci, aby roli i dialektům dala smysl.

Zbytek obsazení je kompetentní, ale nevýrazný – dělají vše, co jejich schematické postavy vyžadují, a udržují přísun lehkého smíchu.

V divadle je to zajímavý a zábavný čas. Newyorčané a fanoušci Seinfelda a Curb z toho byli u vytržení. Momentálně to není tak docela divadelní hra, protože ústřední výkon nezahrnuje herectví. Ale i tak vás to rozesměje.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA FISH IN THE DARK V CORT THEATRE