RECENZE: Murder For Two, studio The Other Palace ✭✭✭✭

Ed MacArthur a Jeremy Legat v muzikálu Vražda pro dva (Murder For Two). Vražda pro dva

The Other Palace Studio

6. března 2017

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Hlavním triumfem této inscenace je brilantní souhra dvou herců – Jeremyho Legata a Eda MacArthura – v oslnivém výkonu jako zpívajících, hrajících a stepujících klavíristů. Pokud jste se někdy ptali, jaké by to bylo, kdyby například slavné bavičské duo Ferris a Milnes mělo celou show postavenou přímo na tělo, aby vynikla jejich genialita, zde máte odpověď. Tato detektivka ve stylu drsné školy tvoří dokonalý rámec pro tucet fantastických čísel, v nichž Legat a MacArthur předvádějí akrobatické a bláznivé kousky na klávesách. Už jen kvůli těmto mistrovským výstupům se cena vstupenky více než vyplatí. Upřímně řečeno, jen těžko byste pro ně hledali konkurenci.

Režisér Luke Sheppard (opět spolupracující se svým osvědčeným producentem Paulem Taylorem-Millsem, který po premiéře ve Watermill Theatre v Newbury přenáší titul do The Other Palace Studio) inscenuje hudební čísla s obrovským citem a precizností i na tak komorní scéně. V obou hercích našel ideální dvojici – přestože ke své roli každý přistoupil z úplně jiného směru, vtipně a s chutí se doplňují. Zatímco Legat se svůj part naučil z not, MacArthur hraje zcela podle sluchu a po pracném studiu videí s prstokladem. Hudební ředitel Tom Attwood tyto dva odlišné přístupy dokázal mistrně propojit, takže působí jako jeden celek. Provedení hudebních čísel je opojným zážitkem, na který budete rádi a s úžasem dlouho vzpomínat.

Jeremy Legat a Ed MacArthur ve Vraždě pro dva (Muder For Two)

V jádru je to totiž všechno, co toto představení skutečně potřebuje. Člověk má až pocit, že si show říká o strohou scénu typu „black box“, možná jen se zrcadlovou stěnou a otáčivým pódiem pro klavír. Vše ostatní vytváří představivost dvou interpretů – jeden hraje vyšetřujícího policistu, který se sám vydává za výše postaveného detektiva, a druhý ztvárňuje nespočet podezřelých v bizarně složitém případě vraždy. Ostatně, show se takto minimalisticky často uvádí. Dlouhohrající produkce na Off-Broadwayi zvolila čistý, jednoduchý přístup a je snadné pochopit, proč to u diváků tolik rezonovalo.

Z nějakého důvodu však v této produkci padla jiná volba. Scéna Gabrielly Slade v duchu „opotřebovaného“ naturalismu je zaplněna rekvizitami, z nichž některé se využijí a jiné ne, ale v tomto útulném prostoru dohromady vytvářejí silný dojem realismu. Jazyk scénáře má však k realismu daleko. Je to kus pro dva herce, kde se Legat musí neustále převtělovat z jedné postavy do druhé, což málokdy ladí s precizně vypraveným a detailním prostředím, které Slade vytvořila. Propast mezi scénografií a hereckým stylem je natolik citelná, zejména v dějově hutné první polovině, že je obtížné se do příběhu plně ponořit nebo se zajímat o jeho rozuzlení.

Jeremy Legat a Ed MacArthur ve Vraždě pro dva.

K tomu se přidává fakt, že vztah Američanů k muzikálům je od toho našeho velmi odlišný. Podobně jako u „The Drowsy Chaperone“ i tato show těží z národní posedlosti hudebním divadlem a z úcty k žánru, který je v USA prakticky národní formou umění. Tato všeobecná víra v médium muzikálu však u nás úplně neplatí – v Británii je muzikálové divadlo stále občas vnímáno jako trochu zvláštní, jako chudší příbuzný „seriózního“ dramatu. Stačí srovnat obrovský úspěch „In The Heights“, které se na Broadwayi hrálo tři roky ve velkém divadle, s herkulovským úsilím, které Taylor-Mills a Sheppard museli vynaložit, aby jejich produkci v Southwark Playhouse dostali do menšího prostoru na King's Cross. Původně plánované čtyři měsíce se jen díky neochvějné víře v materiál nakonec protáhly na úctyhodných 15 měsíců. A to jsou „In The Heights“ mnohem přístupnějším titulem než tato kuriózní hříčka.

Výzva oslovit publikum je o to větší, že Murder For Two příběh spíše dekonstruuje, než aby ho jen vyprávěla. Výsledek pak připomíná méně „konvenční“ hudební komedii (jakkoli je tak prezentována) a spíše útok ve stylu Stevena Berkoffa na naše předsudky a zažitou pohodlnost. Nezapomínejme: název nám říká, že na scéně jsou jen dva lidé. Kdo to tedy je? Aby tato show u britského publika uspěla, možná by stálo za to ji pojmout v duchu hry „Dekadence“ od Berkoffa a Joan Collins – má v sobě totiž hodně z onoho šíleného, nesourodého a anarchistického chaosu. Takový divadelní jazyk by mohl překlenout propast mezi jejími zvláštnostmi a místním divákem. Dodal by materiálu „říz“, který je v příběhu o životě a smrti, klamu, zradě, touze, chamtivosti a pomstě potřeba. Tady nám scénář místo toho servíruje jemné vtípky o šálcích čaje a ukradené zmrzlině, jako by nás chtěl vrátit do naivního světa her Andyho Hardyho.

A přesto – cítila by se ta nakažlivě zářivá hudba (Joe Kinosian) a břitké, intelektuálně stimulující texty (Kellan Blair) v takovém pojetí lépe než v zaprášeném noir interiéru, který vidíme v The Other Palace? Těžko říct. Autoři písní napsali i libreto a v USA jim to zjevně prošlo. Otázkou zůstává, zda k britskému publiku promluví se stejnou přímostí. Divadelně jde o víceméně statickou záležitost s velkým množstvím mluvení a minimem akce. Světla občas probliknou (zeptejte se Chrise Witherse proč) a dočkáme se spousty teatrálního a spikleneckého pomrkávání na diváka přes čtvrtou stěnu. Je pravda, že v druhé polovině se stane něco velmi zajímavého, co je sice okouzlující, ale zároveň to zdůrazňuje nedostatek děje v ostatních částech. Ale co na tom sejde. Geniálně invenční a skvěle zaranžované písně autorů vás nepochybně ohromí a pobaví. Běžte se podívat právě kvůli nim. Takové potěšení vás nezabije.

Foto: Scott Rylander

VARSTUPENKY NA VRAŽDU PRO DVA (MURDER FOR TWO)