RECENZE: Neville's Island v Duke Of York's Theatre ✭

Adrian Edmondson, Miles Jupp, Neil Morrissey a Robert Webb ve hře Neville's Island. Foto: Johan Persson Neville's Island

Duke Of Yorks Theatre

1 hvězdička

Jakmile vstoupíte do sálu divadla Duke of York's Theatre, je upřímně řečeno nemožné neobdivovat scénu Roberta Innese Hopkinse pro inscenaci Neville's Island – „úspěšnou komedii“ Tima Firtha, která se sem po hostování v Chichesteru právě přesunula.

Ta scéna je naprosto úchvatná. Není na ní nic vtipného; je to zcela realistické ztvárnění ostrova Rampshole Island na jezeře Derwentwater (v oblasti Cotswolds). Vysoké stromy, husté křoví, věrně vyvedené pobřeží poseté balvany a říčka s dostatečně hlubokou vodou pro brouzdání i pořádné brodění – a nechybí ani déšť. Ten jemný, mlhavý deštík, který padá, když je listoví tak husté, že funguje jako bariéra, a tlusté kapky se mění v sytou mrholivou mlhu a jemný vodní závoj.

Diváci v první řadě dostávají plastová ponča, aby je ochránila před vodou, a když hra začne a postavy Gordona (Adrian Edmondson) a Nevilla (Neil Morrissey) předvedou své promočené a cákající nástupy, hned pochopíte proč. Režisér Angus Jackson nasazuje tón od samého začátku: tohle je hra o vysmívání se cizímu neštěstí, a to i v případě spoludiváků, které může nečekaně zkropit odhodlaný, dupající herec toužící po levném vtipu.

Hru Neville's Island napsal Tim Firth a premiéru měla v roce 1992 v divadle Stephena Josepha v Scarborough pod vedením Alana Ayckbourna. Styl psaní má s tehdejší tvorbou Ayckbourna mnoho společného: je hořký, jízlivý a postavený na postavách, které jsou v podstatě nesympatické a nečitelné. Chybí zde srdce, křehkost i laskavost, což se v konečném důsledku obrací proti hře samotné.

V roce 1992 bylo trefování se do korporátních seznamovacích kurzů velmi „in“ a Neville's Island je přesně o tom. Čtyři kolegové z kanceláře se vydají na dobrodružnou výpravu do divočiny, která má utužit jejich vztahy, najít skryté dovednosti a naučit je táhnout za jeden provaz. Samozřejmě se to všechno šeredně zvrtne a oni uvíznou uprostřed noci na ostrově s rozbitou lodí, v promáčeném oblečení, bez zásob a bez naděje na pomoc.

Tato produkce hry Neville's Island se zřejmě odehrává v roce 2014, nikoli v roce 1992. Jeden z mužů, Angus, má u sebe cosi, co vypadá jako chytrý telefon – věc, která v roce 1992 rozhodně nebyla k mání. A nepochopitelně, vzhledem k tomu, co všechno si s sebou na výlet přibalil (pořádnou mačetu, maskovací plachtu, přenosný plynový vařič, pánev atd.), Angus zapomněl na nabíječku. Telefon mu tedy po jediném hovoru manželce, která mu záhadně nebere telefon, vypoví službu. Tento nedostatek plánování působí u muže s batohem připomínajícím zavazadlo Mary Poppins poněkud nevěrohodně.

Celá expozice v moderních kulisách příliš nesedí. A pokud se to má odehrávat v roce 1992, v inscenaci to není vůbec znát.

Čas k Firthově hře nebyl milostivý. Svět se posunul a typy korporátního teambuildingu, které jsou zde parodovány, už patří minulosti a staly se terčem nespočtu sitcomů. Nuance kancelářského života byly do detailu rozebrány a vysmáty v seriálu Kancl (The Office) a jemu podobných, takže cokoli se děje zde, působí unaveně, není to zvlášť vtipné a působí to poněkud křečovitě. Mix Ztracených (Lost), Gilliganova ostrova a Kanclu – to není úplně recept na jiskřivý humor.

Hvězdné obsazení inscenaci spíše škodí, než pomáhá. Protože jde o známé osobnosti, divák od nich čeká víc. Ve své nejlepší podobě je to však jen vlažná komedie. Potřebovala by prostě čtyři herce, kteří dokážou ten materiál prodat; použití velkých jmen jen zvyšuje očekávání publika, které pak nutně končí zklamáním.

Adrian Edmondson je v roli mrzutého stěžovatele Gordona nevyužitý. Na Gordonovi není nic podvratného ani anarchistického, takže Edmondson nemá šanci dostát své pověsti divočáka. Podobně je na tom Neil Morrissey: jeho postava, Neville, je tak trochu k ničemu (navzdory varování najel lodí na skálu) a nezbylo v něm nic z onoho „pohodového chlapíka“, kterého diváci u Morrisseyho hledají.

Není to tak, že by jeden nebo druhý byl vyloženě špatný, jen to vypadá, že ani jeden nehraje to, v čem vyniká, a co je důležitější, co od nich publikum očekává. Je to skutečně podivný casting.

Miles Jupp je úspěšnější v roli „dobře připraveného“ člena party s veselou povahou, chybějící manželkou, slabostí pro klobásy a příliš bujnou fantazií. Ale ani jeho výkonu nechybí jistá těžkopádnost.

Jako Roy, „pánbíčkář“ s temnou minulostí zahrnující mrtvou ženu a neustálé napomínání za braní Božího jména nadarmo, vychází Robert Webb z celé čtveřice nejlépe se svou vyjevenou a lehkovážnou přihlouplostí. Roy si nevystačí jen s tím, že trvá na modlitbě před jídlem, je to navíc ještě ornitolog.

Firth v této variaci na Pána much vytvořil symfonii stereotypů – první dějství končí nálezem krve na stromě a strachem, že na ostrově nejsou sami. Podejte mi tu lasturu.

Vyhlídka na zjištění, čí krev to byla, kde byla Angusova žena, jaké je Royovo tajemství a jak se ta čtveřice nakonec srovná, nebyla dostatečně lákavá na to, abych zůstal i na druhé dějství. Titulní ostrov je možná velkou neznámou, ale rozhodně to není místo, kde by sídlil smích.

Ale ta scéna, lidi, ta je vážně skvělá.