RECENZE: Pinocchio, National Theatre ✭✭✭

Pinocchio

National Theatre,

13. prosince 2017

3 hvězdičky

Rezervujte zde

National Theatre si zaslouží náš obdiv a uznání za to, jak neúnavně každé Vánoce hledá nové způsoby, jak nás pobavit nad rámec běžné nabídky pantomim, baletů a nekonečného proudu adaptací Dickense.  Mezi lahůdkami servírovanými v posledních letech se objevily skutečné objevy, zázraky jako ‚Nation‘ nebo ‚Peter Pan‘.  Pravdou je, že došlo i na občasné ambiciózní experimenty, které nedopadly úplně na sto procent (jak by řekli školní inspektoři), a teprve se uvidí, zda se tato aktuální novinka zařadí do první, nebo druhé kategorie.

To, co jsme viděli včera na novinářské premiéře, by naznačovalo spíše tu druhou.  Začněme však pozitivy.  Máme tu výpravu Boba Crowleyho, která sází na líbivý vizuál; nicméně se zdá, že i jemu došel rozpočet, a tak se z mála snaží vytěžit maximum a hojně využívá štafíle (což připomíná produkce některých jiných režisérů).  K tomu se ještě vrátím.  Světelný design Paule Constable je spíše intelektuální než efektní: na začátku si například můžeme připadat jako v Ibsenově světě, a to v jeho nejponuřejší podobě.  Režisér John Tiffany zůstane navždy zapsán díky své skvělé realizaci špičkových produkcí jako ‚Once‘ nebo ‚Harry Potter a prokleté dítě‘.  Zde se zdá být na méně jisté půdě, a hlavní příčinu lze pravděpodobně hledat ve scénáři.

Dennis Kelly je oficiálně označen jako ‚dramatik‘ tohoto díla, ale to je jen část příběhu.  Dostal totiž zajímavý a náročný úkol – využít původní hudební partituru napsanou pro Disneyho animovaný film z konce 30. let.  Hudební adaptátor a supervizor Martin Lowe to, co bylo k dispozici, značně rozšířil; prohledal dosud nepublikovaný materiál a bohatě čerpal z italského a alpského lidového repertoáru, aby vytvořil komplikovaný zvukový svět, který obývá několik různých sfér najednou.

Hudba má tak silný vliv na vše ostatní, že to inscenaci staví před takřka neřešitelný problém: jak dát smysl tak pestré mozaice žánrů a stylů?  Režisér a scénograf dělají, co mohou, zatímco pohybový režisér Steven Hoggett se udatně snaží najít odpovídající fyzický jazyk, který by tyto nesourodé prvky sjednotil.  Crowley také často (ale nevyrovnaně) využívá loutkářství různých druhů: čtyři vedlejší postavy – výrobce loutek Geppetto (chraplavý Mark Hadfield); Modrá víla (milá, i když poněkud odtažitá Annette McLaughlin); Stromboli, majitel loutkového divadla (Gershwyn Eustache Jnr, který servíruje groteskní karikaturu jak z ‚Papa Lazaroo‘, což je pro tohoto recenzenta na hraně snesitelnosti), a Kočí, který odváží nezbedné děti na Ostrov radosti, aby se proměnily v osly (David Kirkbride) – ti všichni se dočkali tohoto zpracování.

Kirkbride ve skutečnosti podává skvěle prokreslený výkon, ale málo co z toho pronikne skrze zamrzlou šklebící se masku namalovanou na obří hlavě, kterou musí nosit nad sebou téměř po celou dobu představení – trochu jako kdyby Kristus při pašijových hrách v Oberammergau musel celou dobu držet kříž oběma rukama.  Hračky v karnevalovém stylu se stávají iritujícím a ubíjejícím rušivým prvkem, přestože na ně pravděpodobně padla lví část rozpočtu na scénografii.  A navíc musí být každá z nich obsluhována vlastním ‚týmem‘ vodičů, takže jeviště připomíná pašijová procesí v ulicích zbožných italských městeček na jihu.  Pomáhá to ale vyprávět příběh?

Stejně tak jsou tu postavy, které jsou tohoto břemene ušetřeny.  Prohnaný Lišák – další příklad poněkud klišovitého stereotypu – v podání Davida Langhama pobíhá ve velkém plandavém kabátě, zpod jehož záhybů občas vykoukne nepříliš věrohodný huňatý ocas.  Na rozdíl od většiny ostatních postav, které mluví, jako by jejich osobnosti prošly několika filtry cenzury, on připomíná ‚alternativní komiky‘ konce 20. století.  Na druhou stranu Jiminy Cricket (Cvrček), uhlazený a elegantní, jako jediný ze všech postav zní, jako by patřil do tohoto tisíciletí (a pokud plánujete na toto představení vzít děti, pravděpodobně jim tato postava bude nejbližší).  Je ztvárněn jako mazlíček velikosti kočky, kterého po scéně popotahují dva venkovsky odění herci, přičemž jedna z nich, Audrey Brisson, ho musí mluvit schovaná pod tradičním venkovským šátkem.  Proč?

Audrey Brisson (Cvrček), James Charlton (vodič loutky Cvrčka) a Joe Idris-Roberts jako Pinocchio v inscenaci Pinocchio

Bůhví proč.  Nejméně jasno v tom má zřejmě ‚lidské‘ obsazení v běžné velikosti, kde se jako drsná holka z Kaledonie (Lampa / Lampwick) objevuje Dawn Sievewright, u které se zdá, že jen recykluje svou roli z jiného nedávného muzikálu (přesto, až někdo napíše muzikál o ‚Million Dollar Baby‘, bude hlavní kandidátkou – její pravý hák je neuvěřitelný).  Stejně jednorozměrný je Waxy Jacka Northa a zbytek party doplňují Trieve Blackwood-Cambridge, Anabel Kutay, Clemmie Sveaas a vynikající Jack Wolfe (zde trestuhodně nevyužitý).  Můj odhad je, že Tiffany měl tolik starostí s řešením technických nočních můr produkce, že mu jednoduše nezbyl čas na propracování detailů zbytku představení tak, jak by bylo potřeba.

Totéž platí pro choreografii.  Přestože má k dispozici partituru s nejznámějšími disneyovskými melodiemi – a jejich získání pro National Theatre je velký úspěch – Hoggett působí dojmem, že si neví rady, co s herci na scéně dělat.  Příkladem je ‚nové‘ číslo ‚Fun and Fancy Free‘, dunivý quick-step, který je však inscenován na hony vzdáleně od tohoto tance: pro diváky, kteří jsou roky masírováni televizním ‚StarDance‘, je to trochu radikální tah.  Předpokládám, že pro mnohé bude pokušení napsat o této ‚herezi‘ na sociální sítě příliš silné.

Co se týče zvuku... designér Simon Baker je mistrem svého řemesla.  Musí to být souhra nešťastných náhod, že výsledný efekt jeho amplifikace zní, jako by zvuk vycházel ze skříně v sousední budově a ne přímo z jeviště před námi.  A co ta zvláštní štěrbina v přední části scény?  Mně, a to chodím do divadla docela často, trvalo až do druhé poloviny, než jsem pochopil, že slouží jako orchestřiště, do kterého bylo ‚nalito‘ celých patnáct vynikajících hudebníků.  Lyttelton sice není Royal Festival Hall, ale patnáct hudebníků by ho mělo zaplnit i bez pomoci mikrofonů.  Tak proč jsou potřeba tady?  Je to klasický komorní orchestr: dechy, bicí, smyčce a klávesy.  Je akustika tohoto prostoru tak mizerná?  Možná ano.  Tom Brady odvedl s partiturou plnou stylových skoků dobrou práci.  Bylo by ale hezké jeho práci slyšet pořádně a více se do ní ponořit.  Plochý a krabicovitý zvuk bohužel často jeho pečlivé nuance slévá do nepřehledné směsi.

Prvek, kterému jsem dosud věnoval nejméně pozornosti, je ten největší otazník: hlavní role.  Joe Idris-Roberts je velmi talentovaný herec.  Rozhodně má skvělou postavu, kterou – podobně jako v Aladinovi – dává v první polovině náležitě na odiv.  Má příjemný hlas, ale – stejně jako většina souboru – se nezdá, že by byl obsazen pro schopnost dokonale zazpívat americký písničkový repertoár 30. let.  Na jevišti se ‚hýbe‘ dobře, ale není po něm vyloženě vyžadován ‚tanec‘, i když hudba k tomu postavy neustále vybízí.  Jeho pohyby jsou spíše atletické než výrazové.  Ale stranou toho všeho, je tu mnohem větší a těžší problém.

Kdybyste kohokoli požádali, aby nakreslil to, co pro něj Disney znamená, pravděpodobně by ignoroval všechno, o čem jsem dosud psal.  Zkusili by ale nakreslit jedinou věc: tvář.  Mohl by to být Mickey, Donald nebo Goofy.  A nejdůležitějším prvkem v té tváři by byly oči.  Disney poté, co svět ohromil dokonalostí Sněhurky, pochopil, že potřebuje postavy, které si diváci zamilují v detailech na velkém plátně.  A tak své vizi dřeva proměněného v hračku a pak v člověka vtiskl ty nejvýraznější oči, jaké mohl najít: oči Vivien Leigh.  Podívejte se na ten film znovu a uvidíte, jak pracuje s obočím.  Právě skrze tuto expresivitu se my jako diváci napojujeme.  Koho zajímá podívaná?  Jen techniky.  Dejte nám lidské příběhy tužeb a vášní, slabostí i silných stránek, a my budeme milovat hrdiny, kteří nás vezmou na cestu za jejich objevováním.  Není to chyba Idrise-Robertse, že mu tento projekt neposkytuje dostatek prostoru, aby si nás skutečně získal.

Co tedy za tím vším stojí?  Upřímně, kdyby National Theatre nemělo tak obrovský umělecký a komerční úspěch s ‚War Horse‘ (Válečný kůň), u kterého mimochodem působila řada tvůrců i této inscenace, zajímalo by mě, zda bychom pak viděli takový rozmach podobných technických vychytávek.  Jen mě to tak napadá.

Nicméně není všem dnům konec a produkční tým může na inscenaci ještě zapracovat.  Nezapomínejme, že i onen velký triumf loutkářství, příběh koně z klacků, měl málem namále: legenda praví, že ho od neúspěchu zachránil až zázrak, který ho přenesl přes tu neviditelnou hranici k úspěchu.  National Theatre patří uznání za to, že se do toho pustilo; stále se z toho může stát skvělá show.  Ale než se tak stane, bude to chtít ještě spoustu práce.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA PINOCCHIA

Foto: Manuel Harlan