RECENZE: Road, Royal Court Theatre ✭✭✭✭

Soubor inscenace Road. Foto: Johan Persson

Road

The Royal Court

28. července 2017

4 hvězdy

Rezervujte zde Jsou dvě věci, po kterých si připadáte staří: děti a divadlo. Viděl jsem původní zájezdové představení hry Road, která nyní slaví 30. výročí novou inscenací v Royal Courtu. Tehdy se hrálo formou „promenade“, diváci se pohybovali mezi herci – do té doby jsem netušil, že divadlo může vypadat takhle, a naprosto mě to dostalo. Roli vypravěče Sculleryho hrál Ian Dury; o přestávce mi potřásl rukou a jedné z mých kamarádek zazpíval. Jane Horricks a zbytek ansámblu se proplétali mezi námi, a když si jedna starší divačka sedla do křesla přímo v kulisách, herci prostě hráli dál kolem ní. Pro mě, tehdejšího studenta, to byl nezapomenutelný zážitek.

Faye Marsay a Liz White ve hře Road. Foto: Johan Persson

Režisér John Tiffany v nynějším nastudování od pohybu mezi diváky upustil. Scéna je vysunuta do hlediště a dominuje jí jakýsi prosklený výtah, v němž se odehrávají některé monology a komornější scény. Sledujeme jeden večer v ulici kdesi na severu Anglie; čas sice ubral materiálu na aktuálnosti a některé výkony balancují na hraně karikatury. Lem Sissay v roli Sculleryho působí jako prototyp komika ze severu a měl jsem pocit, že mohl s publikem navázat ještě užší kontakt. Přesto jde o špičkový ansámbl s mnoha silnými momenty. Mezi ně patří fantastická June Watson jako Molly chystající se na tah po hospodách, mrazivá Liz White v roli týrané manželky Valerie nebo Jerry v podání Marka Hadfielda, který tesklivě vzpomíná na minulost skrze růžové brýle. Vrcholem je vtipná i dojemná scéna, v níž exceluje Michelle Fairley jako Helen, která se zoufale snaží svést opilého a zvracejícího vojáka – láká ho dokonce i na hranolky podávané „na talíři“, než si uvědomí, jak je mladý a vnitřně zlomený.

Mike Noble a Michelle Fairley v Road. Foto: Johan Persson

Od premiéry této hry se objevila celá řada autorů a děl reflektujících Cartwrightův vliv – od Leeho Halla (v inscenaci najdeme odkaz na Billyho Elliota, když Scullery tančí balet s nákupním vozíkem) přes seriál Shameless po dokumenty Channel 4 o lidech na dávkách. Říkal jsem si, zda neměl být text kompletně zmodernizován, ale zůstává pevně ukotven v polosvětě 80. let. Uvádění monologů v proskleném boxu z nich navíc dělá muzejní exponáty, což pocitu zastaralosti příliš nepomáhá.

Na jednu věc jsem ale zapomněl. Byla tam vždycky, jen se mi vykouřila z hlavy: Cartwright je geniální dramatik. Jeho text se ke mně po letech natáhl a dal mi pořádnou facku – je to hymna dělnické třídy a chudoby. Závěrečná scéna, v níž čtveřice mladých lidí provádí svůj unikátní rituál, je nesmírně silná. Eddie, Brink, Carol a Louise (všichni v podání Mikea Nobleho, Dana Parra, Liz White a Faye Marsay jsou skvělí) se opijí, pustí si Try A Little Tenderness od Otise Reddinga a vyřvávají svou frustraci v očistném uvolnění ze zoufalství. Je to jedna z nejlepších scén napsaných pro britská jeviště. Finále, kdy stále dokola křičí „Nějak, nějak, nějak... snad unikneme“, rve srdce. Škoda jen, že Tiffany zde přidal naprosto zbytečnou sekvenci pohybů ve stylu tai-chi pro celý ansámbl, která podkopává sílu onoho skandování a otupuje náraz. Tahle hra nepotřebuje berličky. Pokud ji ale neznáte, zajděte se na toto Cartwrightovo mistrovské dílo podívat – a pak se ke mně přidejte v marném vyhlížení pokračování.

VSTUPENKY NA ROAD